Osm let se jen dívala... Daniela Matulová

„Žiji s Janem, a tak se fotografiemi zabývám doslova každý den. Sledujeme média, sledujeme světové fotografy, kupujeme si fotografické knihy. Hodně se o fotografii bavíme. Nikdy jsem ovšem nepřemýšlela jako fotograf, spíš jako návštěvník galerií“, říká sedmadvacetiletá Daniela Matulová. Po boku známého fotoreportéra Jana Šibíka stojí už devět let. A před rokem začala také ona sama fotografovat. Stala se živoucím důkazem toho, že pro fotografování je mnohem víc než technika důležité vidění.

Danielo, po devíti letech vztahu s Janem Šibíkem jste začala také fotografovat, co bylo impulzem?

Bylo to zcela náhodné. V loňském roce jsem doprovázela Jana při workshopu na Kubě a Jan měl s sebou malý fotoaparát, který měl otestovat. Jenomže mu nezbýval čas. Účastníky workshopu i vlastním fotografováním byl natolik vytížený, že mne požádal, abych fotoaparát vyzkoušela já. Nikdy předtím jsem nic nefotila, a ačkoli to zní absurdně, dokonce jsem nikdy ani nedržela žádný fotoaparát v ruce. 


Jak si to představoval?

Janova představa o mém „testování fotoaparátu“ byla vcelku jasná. Měla jsem se přidat ke skupině a stát se tak, de facto, dalším účastníkem workshopu. Chtěl mi ukázat, stejně jako to ukazuje účastníkům workshopu, co mám fotit a jak to mám fotit. Jenže já si ráda dělám věci po svém, takže jsem vzala foťák a šla jsem fotit sama. Samozřejmě jsem měla obrovský problém fotoaparát vůbec správně nastavit. Vždy jsem se zajímala o fotografie samotné, ale nikdy o technickou stránku focení. Musím přiznat, že mne to docela bavilo. Ale zároveň to pro mě byla nezvyklá situace, protože dosud jsem vždycky jen stála vedle Jana. 

A výsledek?

Když se Jan večer na fotografie podíval, byl překvapený. Ty snímky – alespoň podle jeho mínění – neodpovídaly tomu, že jsem měla fotoaparát v ruce vůbec poprvé v životě. 

Co jste fotila?

Klasické street foto. Lidi v ulicích kubánské Havany. 

Je možné, že vás ovlivnilo soužití s Janem? Věděla jste, jak mají fotky vypadat, jaká kompozice je správná, co mají vyzařovat?

Zcela určitě, protože Janových fotek jsem za těch devět let viděla opravdu spousty. Tisíce. Ve většině případů mu pomáhám s výběrem. Jsem vždy první, kdo jeho fotky vidí. Co se týká kompozice, respektive kompozičních chyb, tak vím, jak by měl snímek zhruba vypadat, nebo přesněji – jak by vypadat neměl. 

Účastnila jste se i workshopů?

Samozřejmě, absolvovala jsem mnoho Janových workshopů, sice jako produkční, i tak jsem si ale odnesla teoretický základ. Jednoduše jsem poslouchala a osm let stála v pozadí. A myslím si, že to všechno mělo podstatný vliv na to, jak nyní vnímám a vidím fotografii. Opravdu, není to tak, že bych se jeden den probudila a začala z ničeho nic fotografovat. 

Jaké to vlastně je, začínat s fotografováním po boku tak známého autora, jako je Jan Šibík?

To, že jsem partnerkou profesionálního fotografa, je pro mě samozřejmě výhodou. Mám k dispozici výborné vybavení, každodenní workshop, poradí mi, pomůže, mohu s ním jezdit na cesty za fotografováním. Na druhou stranu se bojím toho, že nás bude veřejnost porovnávat. Myslím, že srovnání mých fotek s Janovými se nevyhnu. Lidé se na mé fotografie dívají úplně jinak, než kdybych byla začínající autorka bez známého partnera po boku. A to je naopak velká nevýhoda. Myslím totiž, že takové porovnávání není úplně fér, já nefotím třicet let, fotím teprve rok.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že ve fotografii je naprosto klíčové vidění fotografa, jeho trénovanost v tom, co a jak je schopný vidět. Fotoaparát už je potom jen pouhým technickým prostředníkem mezi realitou a tím jak ji vidíte a zobrazíte?

Ano, myslím, že to tak je. Avšak soudě podle nikdy nekončících debat o fotografickém vybavení, se mnou nejspíš mnozí nebudou souhlasit. Podle mého názoru je zcela zásadní vědět, co mám vyfotit a jak to mám vyfotit. Problémem spousty lidí, kteří fotí, je to, že takové vidění zkrátka nemají. I když je pravdou, že tréninkem ho lze do jisté míry získat. Otázka zní, do jaké míry. 

A vy? Jak jste na tom vy?

Jaké vidění bych měla, kdybych nežila s Janem, to se můžu jen domnívat…

Takže fotografové si kupují velmi drahou techniku, ale pro samotné fotografování není vlastně technika až tak podstatná?

Dobrá technika pomůže, ale rozhodně ne tolik, jak si mnoho lidí myslí. Vynikající fotograf udělá i s průměrnou technikou výborné fotky, špatnému fotografovi nepomůže ani to nejlepší vybavení. Takže především o technice focení rozhodně není. 

Proč jste vlastně nikdy nefotila?

Vždycky jsem stála vedle Jana, když fotil. Nikdy mne ovšem nenapadlo přemýšlet nad tím, jak ta která scéna, kterou zrovna fotil, vypadá v hledáčku fotoaparátu. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli je to lepší fotit z toho či onoho úhlu a jak bude výsledek působit na lidi. Pozice pozorovatele mi vyhovovala. Cestujeme až na výjimky vždy spolu, připadalo mi zbytečné fotografovat to samé místo a ty samé lidi. Mnoho zajímavých situací, které jsem zažila, je zaznamenáno. Neřešila jsem, že nejsem autorem.

Teď ale řešíte už i technickou stránku věci?

Ano, řešíme spolu i technické záležitosti. Řešíme i ty foťáky, i když spíš jejich nastavení. Mám plno otázek, mnoho věcí stále nevím… 

Jak tuto změnu oba vnímáte? Jak to změnilo váš vztah? Je teď lepší? Jste si blíž?

Nevnímám to tak, že by byl díky tomu lepší. Je to prostě jiné. Když jsem byla pozorovatel, připadala jsem si, jako když jede píšící redaktor s fotografem do zahraničí. Teď jsme oba fotografové. Jan mi hodně pomáhá, jsme parťáci. Což mimochodem není mezi fotografy příliš obvyklé, fotograf je většinou trochu sobec. My jako partneři se snažíme navzájem maximálně podporovat a pomoci jeden druhému. Máme nová témata k rozhovoru a zahraniční cesty, které byly dříve kompromisem mezi fotografováním a cestováním, posouváme více k fotografování.

Když jste jezdila s Janem jen jako pozorovatel, nenudila jste se trošku?

Neměla jsem ten pocit. Prostředí a příběhy lidí, které Jan fotil, mne vždycky zajímaly. Jsem velmi komunikativní člověk, takže pokud mám možnost kontaktu, využiji ji. Společně jsme nejezdili do žádných nebezpečných oblastí, kde bych cítila strach. Cestování člověka rozvíjí, takže kdykoliv jsem mohla jet, jela jsem. Obecně si ale myslím, že pro partnerky či partnery fotografů tohle může být problém – stát nečinně bokem a přihlížet. Někdy je to opravdu dlouhé.

Jak vnímáte Janovu tvorbu?

Asi bych nebyla objektivní, kdybych na tuto otázku odpověděla…

Tak jinak, obdivujete Jana?

Určitě ano. Mnoho lidí vidí za naším poměrně velkým věkovým rozdílem příběh studentky fotografie, která obdivuje Jana Šibíka a nakonec z toho vznikne vztah. Tak to tedy nebylo. Ale obdiv a respekt k jeho osobě i jeho práci samozřejmě mám.

Co nejraději fotíte vy sama? Street foto, nebo reportáž?

Street foto nemám moc ráda. Mám pocit, že větší smysl má fotit témata. Street foto mi přijde trochu bez konceptu. Na druhou stranu je to dobrý trénink. 

Co jste fotila v poslední době?

Fotografovali jsme s Janem uprchlíky. Byli jsme jednou na řeckém Lesbosu a třikrát v Idomeni. Teď jsme se vrátili z Indie, kde jsme fotili rikši a každodenní život v Kalkatě, což je pro fotografa neskutečně zajímavé město. Doufám, že se tam brzy zase vrátím. Do budoucna ale příliš nedohlédnu, rozhodujeme se velmi operativně. 

Co vás na focení nejvíc baví?

Na focení jsou asi nejzajímavější zážitky, které přináší. Život, který vám umožňuje. Dostanete se do prostředí, kam byste se pravděpodobně nikdy nedostala a jste tam dlouho, mnohem déle než turista. Poznáváte věci, které běžný člověk nepozná. Dokonce si myslím, že tyhle zážitky jsou mnohdy hodnotnější než samotné fotografie. A také až nyní, když fotím, vnímám jak blízko je fotograf lidem, které fotí. Na jednom místě je celé dny i týdny. Tohle jako turista nemáte šanci poznat. Nebudete chodit 14 dní na stejnou ulici.

Jak teď focení vnímáte?

Musím naprosto souhlasit s větou, kterou Jan stále opakuje a zmiňuje v rozhovorech. Focení bolí. Až nyní jsem pochopila, kolik je za focením práce a co vše musí fotograf fotce obětovat, aby vznikly dobré fotky. Je to běh na dlouhou trať.

Jan mi říkal, že mnohdy vybere pro publikování vaší fotku. Znamená to, že jsou vaše fotky lepší než jeho?

Lepší, to si nemyslím. Myslel tím asi situace, při kterých fotíme společně na stejných místech. Situace je tak pro oba stejná, ale každý ji vidíme trochu jinak. Tyto fotografie následně porovnáváme a snažíme se vybrat tu lepší. A ano, někdy se stane, že moje fotka je lepší. Těžko říct proč. Možná mám větší trpělivost. Na místě zůstávám déle než on.

Jaké máte ve focení ambice?

Zatím vnímám focení jako koníček. Momentálně nedokážu odhadnout, kam se bude vyvíjet. Myslím si, že člověk se postupně zlepšuje, ale jednoho dne dosáhne svého pomyslného stropu. Většina ustrne v amatérské fotografii a dál se již neposune. Snažím se k sobě být kritická. Nedokážu u sebe odhadnout, zda to bude stačit k tomu, abych nad fotografováním mohla přemýšlet jako nad svou profesí. Právě jsem odpromovala, jsem na začátku své cesty.

Jak se díváte na ženy fotografky?

Je zjevné, že existuje výrazně víc dobrých fotografů než fotografek. Nad tím, proč tomu tak je, nechci příliš spekulovat, bude za tím víc důvodů. Čeho si ale v poslední době všímám, je ambicióznost. Když je přehnaně ambiciózní muž, nějak to k němu patří, u ženy je to velmi nepřirozené. Občas tak u žen cítím hroznou urputnost a snahu dostat se kamkoliv, kde budou viděny. Musím říci, že je mi to hodně nesympatické. Všeobecně ale ženám fotografkám fandím, myslím si, že v pohledu žen budou patrné genderové rozdíly, které mohou být obohacující. 

Důvěřují lidé, myslím ti, které fotografujete, víc ženám fotografkám, než mužům?

Podle mých zkušeností ano. Pociťuji rozdíl, když jdu fotit já a když jde na stejné místo Jan. Méněkrát se mi stane, že by někdo focení odmítl. Ale myslím, že to platí všeobecně – důvěra k ženě bývá větší. Já jsem navíc malá a drobná, lidé mne nevnímají jako někoho, kdo by jim mohl ublížit. Lidé dají na první dojem. 

Nedávno jste zahájila s Janem vaší první společnou výstavu, jaké to bylo?

Bylo to velice zvláštní, pro oba nová a nezvyklá situace. Jedná se o malou výstavu o dvaceti fotografiích. Mých fotek je tam tuším sedm a Jan jich tu má třináct. Snažili jsme se společně vybrat ty nejlepší. Fotografie jsou z naší červnové cesty do Keni, kam jsme jeli fotografovat na Rusinga Island, což je velmi chudý region u Viktoriina jezera. Česká organizace Centrum Narovinu zde během několika let vybudovala školu, sirotčinec a kliniku. Tato organizace má v Keni adoptovaných asi tři tisíce dětí. Výstavou jsme chtěli celý projekt podpořit, protože opravdu funguje a je potřebný. Výstava je putovní, bude tedy k vidění na různých místech republiky.

Co pro vás fotografie nyní v životě znamená?

Provází mne celým dospělým životem. Žít s někým jako je Jan, to znamená, že se nějakým způsobem zabýváte a bavíte o fotografii každý den. Je to v podstatě životní styl. Myslím, že nadšení fotografové vědí, o čem mluvím. 

     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Tento článek nemá žádné komentáře

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (0)

Tisknout článek

Nejčtenější články:

Články v sérii:

Další články ze série

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace