Fotoreportáž a dokument s Karlem Cudlínem

Reportážní fotografie nás mrknutím oka seznamuje s novými událostmi ve světě, ve kterém žijeme. Dokumentární fotografie nás ve svých dlouhodobě vznikajících cyklech seznamuje s naší historií a s vývojem naší Země. Na téma těchto dvou žánrů jsem si povídala s dokumentárním fotografem Karlem Cudlínem, který je známý tím, že byl jedním z oficiálních fotografů Václava Havla. Vydal několik knih, uspořádal nespočet výstav, procestoval a zachytil mnoho zemí. V současné době vyučuje na FAMU na katedře fotografie a spolupracuje na vzniku nového seriálu pro Českou televizi, který se týká osudů významných osobností filmové scény.

Jak byste definoval dokumentární fotografii a reportážní fotografii? V čem je mezi těmito žánry rozdíl?

Dokumentární fotografie je širší a hlubší. Reportáž má spíše zaznamenat nějaký děj, událost nebo situaci. Reportážní fotografie samozřejmě nemusí být vždy jenom nějaká aktualita, může to být i koncipovaná reportáž, která ale může přecházet do dokumentu. Ta hranice není nijak příkře stanovená. U takové reportáže, která pozvolna přechází do dokumentu se předpokládá, že zájem o fotografované téma je hlubší a že výsledek fotografovy práce bude někam přesahovat.

   

Takže dokument je tedy dlouhodobá záležitost?

Ano, dalo by se to takto říci. Ale ta hranice mezi reportáží a dokumentem není nijak přesně vymezená. Reportáž byla určená spíše pro média. Dokument, i když se samozřejmě v médiích používá také, je koncipován spíše jako samostatná esej, vzniká dlouhodobě. Myslím si že slovo esej jako vyjádření dokumentu je správné slovo, když fotografický žánr přirovnáme k literatuře.

Jste více známý jako dokumentární fotograf, proč fotíte právě dokument?

Mě vždy zajímalo fotografování lidí a s tím jsem i začínal. Přišlo mi přirozené zachycovat dění kolem sebe. Následně jsem vystudoval školu. Nikdy mě moc nebavila práce v ateliéru. Když se zpětně podívám na své začátky, tak samozřejmě důležitý je výsledek, neboli soubor fotek jako takový, ale je zde důležitá i cesta za snímky. Díky fotografii potkáte spoustu lidí, vyslechnete spoustu osudů, máte možnost vidět možná to, co jiní ne, a také možnost se nad tím zamýšlet. V daném dění jste vlastně pasivním aktérem a pozorovatelem.

    

Má podle vás dokumentární fotografie, která uchovává naše dějiny pro budoucí generace, největší hodnotu ze všech žánrů?

To bych si vůbec netroufal říci. Fotografie byla vynalezena proto aby zachytila daný okamžik, portrét aby fixoval lidskou tvář pro další generace. Ale netroufnu si říci jestli je dokument z nejdůležitějších žánrů. Svět se neustále mění a bude se měnit a dokument má rozhodně velký význam v zachycování těchto změn a vývoje. Díky dokumentární fotografii máme možnost poznávat historii, vidět jak vypadaly věci před více než 100 lety.

Je nějaké místo kde se dokumentární fotografie uchovávají?

Fotografie sbírají různá muzea, pro dokumentární fotografii není myslím žádná specializovaná instituce.

   

Fotograf dokumentarista musí přemýšlet nad tím co svou prací přinese ostatním. Jak jste nad dokumentem přemýšlel vy když jste začínal? Měl jste dopředu promyšlené dokumentární cykly? 

Myslím si že to bylo spíše intuitivní. Je něco jiného když děláte třeba nějakou reportáž pro časopis, tak to by mělo být promyšlené. Nebo když pracujete na nějakém delším a větším cyklu, tak je na místě přemýšlet, zvláště když je daný nějaký určitý adresát. Většina mé práce v začátcích jasného adresáta neměla a vznikala naprosto intuitivně. Před asi 14 lety jsem fotografoval Národní divadlo. Zachycoval jsem to co se děje za scénou, tak to muselo mít samozřejmě nějaký koncept, musel jsem přemýšlet nad tím kdy přijít na zkoušku, jestli baletky vyfotit tam nebo tam, kdy je pěkné světlo a kdy se něco zajímavého děje.

   

Co bylo vaše první téma dokumentu?

Já jsem se pohyboval hlavně tam kde jsem bydlel, tedy na Žižkově v Praze. Fotil jsem své spolužačky, když mi bylo sedmnáct, fotil jsem hodně na ulici a jednoho dne mne k sobě domů pozvala jedna romská rodina a tam jsem zachytil svůj první tématický dokument. Bylo to pro mne zajímavé poznání. Nebylo to dopředu připravené, neřekl jsem si že teď budu fotit Romy, protože jsou takoví nebo makoví, nebo proto že je nikdo nefotí. Prostě to přišlo úplně samo. V sedmnácti letech jsem ani netušil že existuje Josef Koudelka, na to jsem přišel až asi o dva roky později.

Dá se v dnešní době reportáží a dokumentem ve fotografii uživit?

Velmi komplikovaně a vidíme to na příkladech jiných profesionálních i mediálně známých fotografů.

   

Jak se díváte na focení těchto žánrů mobilním telefonem? V dnešní době je to velmi moderní.

Proč ne? Je to taky technika a když to funguje, tak nejsem proti. Naopak…

   

Vy jste fotografoval svého času Václava Havla. Jak se to stane že se fotograf stane fotografem samotného prezidenta? 

Od roku 1991 jsem fotografoval pro správu pražského hradu, takže jsem prostředí znal. Na základě oslovení tiskovým odborem jsem se později stal jedním z oficielních fotografů.

   

Takže jste díky tomu poznal blíže Václava Havla?

Ano, i prostředí kolem něho, a bylo to velmi zajímavé. Být fotografem tak významné osobnosti, které si vážíte, je fascinující. A navíc střídání prostředí je obrovská věc. Jeden týden jste na Ukrajině na vesnici a další týden v prezidentském paláci v Kyjevě.

V blízkosti prezidenta Václava Havla jste fotil převážně dokument, reportáž anebo jeho portrét?

Moje práce byla nevytvářet volné věci, ale dělat dokumentace pro kancelář. Dokumentoval jsem státní návštěvy i cesty prezidenta, vytvářel dokumentaci i portréty hlavy státu. K tomu jsem fotografoval pro sebe, samozřejmě černobíle. Tehdy oficiální fotografie pro pana prezidenta se fotily na barevný negativ a musel jsem často při focení používat blesk. Moje poloha na hradě byla reportážně-dokumentaristická.

   

Co by měl mít fotograf, který chce fotografovat dokument nebo reportáž? Nebo jaký by měl být? Co by mu nemělo chybět?

Důležité je, aby měl zájem o lidi a schopnost komunikovat. Chtěl něco vyjádřit. Když jste introvert tak sám sebe můžete překonávat (což je samozřejmě dobré, každý překonává určitý ostych). Když to ale nedokážete a nebudete chtít svůj ostych překonávat, tak je nesmysl tyhle věci fotit. Výsledek je u této fotografie často nejistý. Například když pracujete v ateliéru, vše si můžete předpřipravit, vymyslet. Ale u tohoto žánru nikdy nevíte jak to dopadne, a teď nemyslím technicky, ale jaká bude reakce toho koho máte fotografovat. Určitě je zde potřeba trpělivost, i když ta mi trochu chybí. Pokud nejde o okamžitou reportáž, tak dokument do sebe skládáte poměrně dlouhou dobu.

    

Jak dlouho trval váš nejdelší fotografický dokument?

Některé věci se samozřejmě prolínají, ale některé se už prolnout nemůžou, protože už neexistují. Když jsem fotil odchod sovětských vojsk, tak to bylo časově jasně dané, skončil myslím 29. června 1991, plus zde ještě bylo určité období focení prázdných baráků po Rusech. Zde je to tedy časově vymezené. Na Ukrajinu jsem jel poprvé v roce 1991 a jezdím tam dodneška. To samé se týká Izraele. Takže některé dokumenty mohou vznikat celý váš život.

Takže Ukrajinu fotíte pořád?

Ano, Ukrajinu a Izrael a další věci. V Izraeli jsem teď nějakou dobu nebyl, jezdil jsem tam ke kamarádovi, který bohužel zemřel. Ale chystám se tam znovu. Vždy jsem toužil jet na Kavkaz, což se mi teď povedlo, byl jsem třikrát v Gruzii a také v Karabachu a Ázerbajdžánu.

Když děláte dokument, na co se nejraději zaměřujete? Mladí lidé, ulice?

Ono se to trošku mění s věkem. Když mi bylo 21 let a fotil jsem plesy v Lucerně, to byla generační záležitost. Dneska už by to generační záležitost asi nebyla. Focení na ulici patří k nejtěžším disciplinám. Že bych se na něco konkrétně zaměřoval to se nedá říct, mění se to. Pracoval jsem na Hagiboru, což je domov sociální péče židovské obce. Kromě fotografování tam člověk vyslechl neuvěřitelné lidské příběhy. Vše má svůj čas.

     

Děkuji za rozhovor.

    

S fotografem Karlem Cudlínem hovořila Soňa Lechnerová 

***

Kam dál:

Související článek: Vyhlášení výsledků Galerie měsíce: Reportáž - Karel Cudlín vybíral vítěznou fotografii z galerie Repor­táž za měsíc březen.

Stránky Karla Cudlína: http://www.cudlin.com

Workshop s Karlem Cudlínem - Reportážní a dokumentární fotografie: http://www.fotoinstitut.cz/kurz/195/