Robert Vano – Mistři ve fotografii, část 1.

Jaká jména jsou podle tebe mistři ve fotografii?

Myslím si, že je hodně jmen, které neznám a jsou to skvělí fotografové. Ale jestli lidi chtějí znát všechny fotografické mistry, tak je krásná webová stránka www.masters-of-photography.com. Tady jsou fotografové, u kterých celý svět odsouhlasil, že jsou to mistři ve svém oboru. Začíná to Berenice Abbottem a končí to Lorharem Wollehem. Jsou tam mistři reportáže, válečné fotografie, portrétu, aktů, fotek pod vodou, nad vodou, vesmírné fotografie. Jsou tam i amatéři, protože mistrem nemusí být pouze někdo školený. Je spousta amatérů, kteří začali a stali se mistry. Každý si asi vybere svého mistra. Někdo, kdo chce udělat dobrou svíčkovou, tak jeho mistrem může být jeho babička. Moji oblíbení mistři jsou fotografové, kteří fotili to samé, co já. Fotili buď portréty, nebo módu.

Foto: Robert Vano

Vyjmenuješ tvoje oblíbené mistry ve fotografii?

Moji oblíbení mistři jsou Munkacsi, Kertész, Brassaï, Irving Penn, Avedon, Lillian Bassman, Sarah Moon, Bruce Weber, Horst P. Horst. Tyhle znám zpaměti, ale určitě mám v oblibě i jiné mistry. Tihle fotografové fotili celý svůj život a dělali fotky, které se mi líbí. Určitě je opravdový mistr i Limberg, ten je ještě naživu. Ti ostatní už nejsou mezi námi. Moji mistři jsou mrtví. Když jsem byl mladý v padesátých letech, tak mistry byli ti staří zkušení fotografové. Oni se všichni narodili někdy kolem roku 1901, takže už nežijí.

Foto: Robert Vano

Inspirují tě i ještě žijící fotografové?

Lidé se mě někdy ptají, jestli jsem se inspiroval Annou Leibovitz. Říkám, že ne, protože ona je o rok mladší než já. Když jsem já začínal fotit módu, tak ona ještě běhala po světě s Rolling Stones a od módní fotky byla daleko jako New York od Timbuktu. Ale její fotky se mi líbí. Ona je nyní mistryní pro patnáctileté fotografy, kteří už neznají pana Horsta. Lidi si většinou myslí, že život začal, když se narodili. Ale život byl už čtyři miliony let před tím, než přišli na svět.

Má každý svého mistra?

Určitě, každý má svého mistra, od kterého se učil, nebo který ho na jeho fotografické cestě ovlivňoval. Nezmínil jsem třeba jméno Helmuta Newtona, jeho fotky jsou také skvělé, ale on mě neinspiroval. Někdo, kdo chce udělat dobrou svíčkovou, tak jeho mistrem může být jeho babička.

Kdo tebe nejvíce ovlivnil ve tvé tvorbě? Pan Horst?

Asi ne nejvíc. Dával mi hodně rad do života. Strávil jsem po jeho boku jako jeho asistent dlouhý čas. Říkal, že nejlepší rada je nikoho neposlouchat, hlavně ne svoje rodiče a učitele, jestli nechceš skončit jako oni. Základ fotografování mi předal pan Horst a odtud se pak vše odvíjelo. Jiní lidé ti mohou ukázat cestu, ale ty sama ji musíš vyšlapat. Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Pan Horst říkal, že je jedno, kterou cestou se vydáš, důležité je, abys tam došla. A abys tam došla, musíš nafotit každý den dva kinofilmy a tak dále. A furt je to o tom samém, o ničem jiném to není. A já si říkám, proč to všichni takhle nedělají, když to opravdu funguje? Ale asi nechtějí být opravdoví fotografové. Stále se jim to v hlavě mění. Jeden den chtějí fotit holky, druhý den kluky, pak jídlo, koně, hasiče. Pak chtějí vařit, pak chtějí být maminkou.

Foto: Robert Vano

Podle tebe nemůže být člověk mistrem ve svém oboru, když má děti?

Nemůžeš být nejlepší máma a zároveň nejlepší herečka. Nejlepší herečky jenom hrají a nejlepší mámy jsou doma s dětma. Můžeš být dobrá máma, ale když chceš být nejlepší, musíš tomu něco obětovat. Jak chceš být nejlepší máma, když furt nejsi doma? Když jsi furt v práci? To nemůžeš být nejlepší. A to samé, když je herečka stále doma s dětma a nehraje. Co to je za herečku?

Říkal jsi, že všichni tvoji oblíbení mistři už nežijí, ale Sarah Moon ještě žije, že?

Ano, ona ještě žije, což je super.

Foto: Robert Vano

Kolik jí je let?

Nevím.

Ty ses s ní někdy setkal?

Ano, setkal, ale nevím, kolik jí je. Ale vypadala, že jí je mezi třiceti a smrtí. Ale kolik přesně? Holky to neříkaj, ale určitě se to dá najít na googlu.

Kdy ses s ní setkal naposledy?

Ona přijela na moje šedesáté narozeniny do Prahy. Paní Jana Bemerová nás vzala tenkrát na večeři do restaurace poblíž Pražského hradu. Sarah tady měla výstavu a já v té době měl zrovna narozeniny. Proto přijela do Prahy. Pak mi poslala poštou knížku a CD a nějaký pohled, ale pak už jsme se nikdy neviděli.

Foto: Robert Vano

Ty s ní nejsi v kontaktu?

Nejsem. Ona nemá ani internetové stránky, což je šílené. Když zadáš do vyhledávače Sarah Moon, tak ti vyjedou všechny možné galerie po světě od Tokia po New York a Paříž, kde jsou její fotky. A adresu, kterou mám, tak to je myslím adresa její agentury.

Foto: Robert Vano

Kde ses s ní seznámil?

V Paříži při práci. To mi bylo tak pětadvacet let. Pak, když mě viděla, když mi bylo šedesát, tak mě asi ani nemohla poznat. Mně se její fotky moc líbily, a když jsem s galerií Leica řešil, komu udělat výstavu, tak jsem navrhl Sarah Moon. I do české Elle jsem ji tlačil, kde jsem roky pracoval. Vím, že fotila i pro francouzskou Elle. Byl to takový můj splněný sen, že jsem se potkal s člověkem, kterého obdivuji.

Jaká je Sarah naživo? Jak na tebe jako člověk působí?

Nevím, jaká je v soukromí. Je příjemná, ale působí na mě i přísně. V její branži přísná být, myslím, musí, ale v soukromí je třeba jiná. Já taky musím být přísný. Když řeknu, že to chci takhle, tak to tak musí být. I kuchaři musí být přísní. Ale přísný člověk může být až tehdy, pokud svému oboru opravdu rozumí a něco umí. A to je tehdy, když je opravdu vytrénovaný. A vytrénovaná jsi tehdy, když každý den nafotíš 72 fotek. To je jako pan Pohlreich. Přijde, ochutná polévku a řekne, že tam dali maggi. Já tam to maggi neucítím, ale on ano. Protože je vytrénovaný. On pozná, že tu omáčku zahustili moukou a ne bramborama. Já zase poznám, co je a není dobré na fotce. Třeba vidím, že na namontovaného člověka na fotce dopadá světlo z jedné strany, ale stíny jsou namontované opačně. Ale moje maminka by to nepoznala.

Foto: Robert Vano

Má Sarah Moon děti?

Nevím, nikdy o tom nemluvila. Mluví jenom o fotce. O jejím soukromí se ví málo.

Děkujeme Roberte!

…pokračování příště

   

_____________­________________________­________________________­________________________­____