PŘEMÝŠLEJTE ČERNOBÍLE, 17. DÍL, ŠKOLA BARVY JANA POHRIBNÉHO

V uvažování o působení barev, jejich sestavách, nemůžeme pominout jejich nejkrajnější podobu, tedy kdy se barvy redukují pouze na černou a bílou a jejich vzájemné mísení v polotónech šedé. Ocitneme se rázem v hájemství černobílé fotografie, u kořenů tohoto média, které mnozí stále považují za „pravověrnou“ fotografii, pro jiné však reprezentuje již přežitý anachronismus. Láska k černobílému „vidění“ okolního světa má pravděpodobně mnohem hlubší podstatu než je obraz zprostředkovaný jakýmkoliv médiem, černobílou fotografií počínaje. Lékařské výzkumy prokázaly, že již jako plod v matčině lůně v posledních měsících těhotenství, kdy se formují v našem budoucím zraku světlocitlivé receptory – tyčinky a čípky, jsme schopni zachytit velmi slabé světelné podněty, procházející skrze tělo matky. A podněty skrze tyčinky, které na slabounké světlo reagují, jsou, jak známo (viz díl Barevně vidět), vyhodnoceny v našem mozku černobíle. Naše prvotní „vidění“ je, zdá se, černobílé…

Zabývat se černobílým viděním světa z pohledu fotografie není ovšem otázkou historického či technologického vývoje média, ani otázkou větší uměleckosti černobílé fotografie, jak se řada fotografů i diváků domnívá. Volba barevné nebo černobílé fotografie je především otázkou, kdy je smysluplné zachytit realitu, jak se nám převážně jeví = barevně, a kdy tyto barvy záměrně redukovat na polotóny černobílé škály.

Reportáž z listopadu 1989 je v černobílém provedení nejen z důvodů nedostatku barevného citlivého fotomateriálu v té době, ale mnohem lépe tvoří s dalšími fotografiemi celek, kdy se soustředíme na děj, náměty a nejsme rušeni tolik barevnou realitou či snad šedí odcházejícího socialismu…

Převedením barevné skutečnosti do černobílé stupnice se zpravidla oprostíte od realističtějšího jazyka barevné fotografie a soustředíte sebe i diváka více na význam forem, světelné skladby a metafor, které toto černobílé abstrahování reality s sebou nese. Černobílá fotografie působí mnohdy jako zhutněná esence reality, s větším prostorem pro imaginaci, nežli fotografie barevná. Autor vedle představivosti musí ovšem zapojit i zkušenost, co ztrátou barev potlačuje, ale i získává. Emoce jsou v černobílém světě zprostředkovány mnohem více obsahem, námětem fotografie a jejími výrazovými prvky (zejména světlem a stínem, strukturou, tvarem, atd.), a jejich přitažlivost, síla je možná právě v tom, že přicházejí jakoby z „neexistujícího“ světa (je to však dojem relativní – za šera, jak bylo vícekrát řečeno, zpracovávají viditelné vjemy především tyčinky v oku, které vnímají pouze černobíle). U jednotlivých snímků i ve větších celcích, kterými se většina pokročilých fotografů vyjadřuje (formou sérií, cyklů, knih apod.) je „jednodušší“ použít černobílé fotografie k dosažení stylotvorné jednoty. Při rozhodování, zda zvolit barevné nebo černobílé řešení snímku, si musíte jasně definovat, co je pro váš záměr prioritní a zda-li k jeho vyjádření více napomáhá barva nebo tvar (často utvářený světlem a stínem). Jistě namítnete, že tato definice je příliš zjednodušená a pro většinu námětů jsou oba stavební prvky stejně důležité a nepostradatelné. Najdete také mnoho příkladů, kde stejná fotografie působí jak v barevné, tak černobílé verzi. Jejich emotivní a nakonec i věcné vyznění bude ovšem vždy rozdílné a je na vás, co chcete sdělit, zdůraznit. Zda-li forma černobílé zkratky nedovede diváka k podstatě mnohem přímější, soustředěnější cestou, k pozorování linií a tvarů, světla a stínu tvořících obraz nebo potřebujete pomocí barev, jak je patrné z této knihy, vyjádřit výrazně informativní povahu námětu (věcnou vazbou barev) nebo naopak složitější emotivní a symbolické vrstvy (viz např. kapitola Symbolická řeč (nejen) barev), které ovšem někdy vyžadují i divákovu zkušenost a cit, jak jazyku barev smysluplně porozumět.

Před pár dny jsem nafotografoval na poloostrově Reykjanes na Islandu pobřeží, které by ve výsledku mohlo být pouze v černobílém provedení. Barva však dodává snímku chladnou podvečerní náladu – je to klasický příklad monochromatické harmonie či tonálního kontrastu, o kterých tu byla již řeč.

Podobně umění „vidět“ černobíle, dokázat si představit barevné tóny ve stupních šedé, je otázkou cviku i citu. Může vám zprvu k tomu částečně napomoci výrazně barevný např. červený filtr, přes který budete pozorovat fotografovanou scénu, který převede prakticky vše do jediné (červené) barvy, ale jak víte z kapitoly o skládaní barev a jejich absorbci, určité barvy (zejména komplementární) výrazně potlačí (např. zelenomodré budou tmavší), a naopak vlastní barvu bez problému propustí (bude světlejší). Efekt potlačení (ztmavení) a zesvětlení určitých barev se v klasické černobílé fotografii používá např. pro ztmavení nebe a zvýraznění mraků (např. pomocí oranžového, červeného filtru). Lze rovněž vyjít ze světlostního poměru barev (viz díl školy Světlostní kontrast), kdy každé barvě v nasyceném stavu je přiřazen určitý světlostní koeficient. Z toho např. plyne, jak již dobře víte, že zelená a červená (barvy vzájemně kontrastní) se mohou v černobílém provedení jevit jako téměř identické odstíny šedé a kupř. červené auto může splývat se zelení listů, které tvoří jeho pozadí (zde má své místo opět barevný filtr pro černobílou fotografii, např. žlutozelený, který zesvětlí zelené listy, ale ztmaví červené auto). Pro začátek práce s barevnou realitou v černobílém provedení proto raději volte výrazně světelně diferencované scény, kdy modelaci tvarů a objemy tvoří světlo a stín a nikoliv barevné plochy bez výraznějších struktur a tvarů. Teprve postupně objevujete cestu, jak se chovají výrazné i lomené barvy v černobílém provedení.

Způsobů, jak vidět a zpracovat barevný svět černobíle, je dnes několik. Vedle klasického a nejstaršího přístupu prostřednictvím černobílého procesu negativ – pozitiv, nabízejícího nejen dobrodružství a strasti temné komory s nezaměnitelnou „vůní“ vývojky a ustalovače i stále nejvýše ceněnou kvalitou halogenido-stříbrných zvětšenin s bohatou škálou polotónů šedé, bývá nejčastější digitální cesta a dodatečné převedení barev do černobílé škály v postprodukci. Řada digitálních kamer dnes navíc nabízí fotografování v černobílém módu, ale nejlepší výsledky a také nejširší paletu možných úprav máte v sofistikovaných nástrojích grafických aplikací vašeho PC. Fotografování přímo do černobílé (de facto jsou data stále ukládána v RGB prostoru, ale kamera zobrazuje jen černobílou škálu) vám výrazně může usnadnit vnímání světa černobíle, ale finální doladění barev provádějte, jak bylo doporučeno, v postprodukci. Podmínkou co největší možné palety úprav pouze je, abyste ukládali na kameře své snímky ve formátu RAW (surových datech), jak bylo ostatně mnohokrát doporučeno i pro jejich barevné a další zpracování.

Zde by barva (zejména oblečení) naopak mohla odvádět pozornost od chlapíka v popředí, který byl ve cvičení nějak napřed…

Nebudu zde rozebírat všechny dostupné nástroje úprav počínaje prostým odbarvením snímku přes převod do stupňů šedi, mapování na přechod, míchání kanálů či odstranění dvou barevných kanálů z RGB prostoru atp. Odborné literatury a článků ve fotografických časopisech i na webu je k tomu více než dost.

Osobně volím cestu prostřednictvím jednoduché funkce „černobílý“ implementované již pár let do Photoshopu, která nabízí úpravu primárních barev prostorů RGB a CMY pomocí posuvníků.Vedle automatické funkce, kterou příliš nedoporučuji, je lépe využít přesné nabrání barev z vašeho snímku pomocí kapátka (myš přesunutá mimo dialog okna černobílý) a manuálně (tažením posuvníku do plusových či minusových hodnot nebo přímo zadáním konkrétní hodnoty) upravíte černobílý tón zvolené barvy. Nástroj však nabízí ještě efektivnější cestu úprav zvolené barvy, kdy kliknutím a tažením myší doleva či doprava přímo na fotografii ztmavíte, či zesvětlíte vybraný tón.

Podobně lze pracovat i se surovými daty např. v aplikaci CameraRaw (součást Photoshopu), kde opět posuvníky ovlivňujete míchání stupňů šedi tvořených primárně barvou. Výhodou těchto úprav je, že jsou nedestruktivní = stále si uchováváte všechny informace (včetně barevných) obsažené ve výchozím snímku. U první metody pomocí funkce „černobílý“ úpravy provádím samozřejmě v samostatné vrstvě (vrstva úprav) a ukládám vždy ve formátu psd, aby bylo možné se kdykoliv k úpravám vrátit.Toužíte-li se ještě více přiblížit typickému image klasické černobílé fotografie, je dobré také se zamyslet nad úpravou gradace, tedy kontrastu snímku (ten bývá často vyšší než u barevné fotografie), stejně tak ještě doladit jasovou složku obrazu (některé programy např. DxO FilmPack dokonce nabízejí úpravy, které váš snímek přiblíží gradační charakteristice konkrétního filmu – třeba kdysi velmi populárního Kodaku Tri-X, Ilfordu HP5 apod.).

K charakteristickým vlastnostem černobílých filmů patří také zrnitost, která je součástí „rukopisu“ řady uznávaných fotografů a dodává fotografiím často až grafickou estetiku. Digitální šum, který vzniká zejména v důsledku zvyšování citlivosti, tak částečně také u extrémně dlouhých expozic, je sice jistým druhem zrnitosti, která je však oblíbena jen u některých umělců, např. konceptuálně pra­cujících s médiem fotografie, kdy záměrně zdůrazňují tuto nectnost digitálních senzorů. Proto většinou fotografové používají různé speciální programy, plug-iny, filtry vytvářející uměle klasickou zrnitost nebo dokonce ve vrstvách připojují k snímku naskenované a zdigitalizované zrno z klasického filmu.

Zdá se, že se však odpradávna fotografům po barvách alespoň trochu stýská nebo zamýšlí přidáním jediné barvy ovlivnit náladu svého snímku… Snad proto je tak oblíbené tónování černobílých fotografií a vytváření de facto monochromatické harmonie. Vedle klasického chemického procesu a tónování pomocí nevábně vonícího sirníku, či ušlechtilejšího selenu a jiných substancí, s poměrně omezenou škálou barevných tónů (nejčastěji hnědá, sépiová, červená či modrá), máte v digitálním procesu k dispozici prakticky jakýkoliv odstín zvolené barvy a řadu nástrojů, jak toho dosáhnout. Zamyslíte-li se však nad volbou barev, zjistíte, že nadále převládá výběr klasických tónů zejména různých odstínů hnědé. Může to být důsledek nejen jisté nostalgie, historické paměti a vhodnosti zejména pro některé náměty jako portrét, krajina, architektura, zátiší, které dominovaly na starých fotografiích. Barevné asociace (viz kapitola Barva jako symbolický i léčivý jazyk), které může vyvolávat např. zeleně, případně do fialova tónovaný portrét, jsou bezesporu jedním z klíčů, proč některé barevné tóny se často na snímcích nevyskytují. Přemýšlení v černobílé nás paradoxně vrací skrze jednobarevné (tónované) či třeba duplexní (dvojtónové) a vícetónové fotografie (kdy pomocí kanálů a míchání barev přiřadíte fotografii, vedle zpravidla tónů černé, také další barvu, která dodá fotografii např. teplejší či studenější nádech omezený kupř. pouze na stíny) zpět k přemýšlení a práci s barvou. Tato kratinká exkurze do hájemství „pravé“ fotografie může být však obohacením vašeho vnímání a zachytávání barevného světa. Pokuste se rovněž ve vašich barevných fotografiích napodobit zmíněnou černobílou zkratku, zjednodušení, např. omezením barevnosti na minimum (monochromatické řešení pomocí zvolených rekvizit, chromatičností světla atd.), osvoboďte se od věcné vazby barvy na rekvizity (např. přebarvením fyzikální či optickou cestou), uvažujte více o světelné stavbě snímku a hledejte vhodnou proporci mezi významem a symbolickou řečí barev a tvarů.

Tónování finálních pozitivů, nejčastěji pomocí thiomočoviny, jsem používal např. při fotografování šperků.

Slavný americký krajinář Ansel Adams kdysi prohlásil, že „barevná fotografie je o barvách, zatímco černobílá je o všem ostatním“. Nemohl bych asi psát tuto školu barvy, kdybych s ním bezezbytku souhlasil. Dovolil bych si proto proslulého fotografa, který mimochodem barevně také fotografoval, parafrázovat: Barevná fotografie je o všem, co nás obklopuje, zatímco černobílá je o tom, co barvami sdělit nepotřebujeme…

Cvičení: 

Vyfotografujte námět, který lépe vyzní v černobílém provedení než v barvě. Ideálně udělejte obě varianty stejného námětu – barevnou i černobílou, abyste zřetelně podpořili vaše rozhodnutí.