Antonín Lavrenčík - Portrétní fotografie

Klasická otázka na začátek Antoníne, jak dlouho se věnujete portrétní fotografii?

Čistě portrétní fotografii se věnuji tak čtyři roky. Lidé mě zajímali odjakživa a vlastně jsem nic jiného než lidi nikdy nefotil. Ke krajinkám mě to netáhlo a lidé byli vždy primární objekt mého zájmu.

Proč zrovna lidé?

Vždy se mi líbily ženy a rád jsem zachycoval jejich krásu. Když jsem s focením začínal, neměl jsem ambice stát se profesionálním fotografem, mě fotografování především velmi bavilo.

Ale teď jste profesionální fotograf?

Profesionál je každý, kdo za to bere peníze, a mě k tomu dohnaly okolnosti. Původně jsem pracoval v softwarových společnostech, ale před pár lety jsem přišel o práci a nemohl jsem v tomto oboru najít uplatnění. Po určité době bylo již těžké naskočit do mého oboru zpět. Můj kamarád mi řekl, že krásně fotím, abych se tím začal živit, a to bylo impulsem k mé současné profesi. Skočil jsem do fotografování naplno.

Takže se nyní fotografováním živíte naplno?

Ano, úplně a naplno.

Jak přistupujete k focení portrétů, jak portrét fotíte nejraději? Fotíte rád v ateliéru nebo exteriéru?

Mě velmi baví ateliérová fotografie, jelikož ateliér dává možnost nasvítit portrét mnoha způsoby, je to velmi kreativní. V poslední době ale rád kombinuji umělé světlo s denním světlem. Takže rád fotím portréty v exteriéru se zábleskovými světly, a snažím se vybalancovat přirozené světlo a zábleskové světlo tak, aby to vypadalo co nejlépe. Ale většinou samozřejmě fotím dle klientova přání. Teď budu fotit PR portréty pro místostarostu Prahy 4. U takových portrétů vybírám ty nejlepší lokace, spolupracuji se stylistkou a vizážistkou. Tento typ fotografií, kde je nutné nafotit důvěryhodné a opravdu top fotografie s určitým výrazem a atmosférou, mě baví asi nejvíce.

Teď plánuji pro významného klienta fotografii s úžasným nápadem. On holduje cyklistice a profiluje se jako ten, který šetří naší planetu. Napadlo mne udělat jeho portrét, kde namísto luxusních hodinek bude mít na ruce kožený řemínek, a místo ciferníku hodinek bude mít zvonek od kola. Focení, kde mohu realizovat své nápady je opravdu naplňující.

Když se fotograf zaměří pouze na jedno téma, tak si může opravdu hrát, vymýšlet, realizovat se a být v daném tématu na špičce. To jak jste popsal fotografii s řemínkem od hodinek a zvonkem od kola, tomu už říkám „vyšší portrétní“. Jak to vidíte vy? 

S tímhle se jednoznačně ztotožňuji. Je to jako v každém jiném oboru. Pokud chcete v něčem opravdu vynikat, musíte mít velmi úzkou specializaci. Nevěřím tomu že fotograf, který dělá moc žánrů, může v jednom z žánrů doopravdy vynikat.

Co by podle vás měl dobrý portrét určitě splňovat? Co je na portrétu nejdůležitější?

Nejdůležitější je jednoznačně ten člověk. Zachytit toho člověka a dodat snímku atmosféru. Důležité je samozřejmě také světlo. Co se týče technických dokonalostí či nedokonalostí snímku, tak někdy při výběru fotografií vyberu snímek, který není úplně technicky zdařilý, ale je to tam. Důležité zkrátka je, dostat do snímku emoce toho konkrétního člověka. Jenže mnohdy máte na portrétovaného pouhých patnáct minut. Někteří fotografové tvrdí, jak se dokáží do toho člověka vcítit, podle mě jsou to hlouposti. Mám patnáct minut na to, abych se na portrétovaného nějak naladil a získal jeho důvěru, je to velmi těžké. Přemýšlel jsem nad tím, na co se u focení portrétu nejvíce soustředím a soustředím se na oči. Ve chvíli, kdy se snažím toho člověka moc dirigovat, vyjde špatná fotka. Oči člověka vám prozradí, kdo ten člověk je, v očích se zrcadlí vše. Můžete si povídat o tom, jak dobrou měl krkovičku k večeři a v té fotce budou emoce. V očích bude nálada, výraz. Samozřejmě u politických portrétů je nutný určitý výraz, který vzbudí v lidech důvěru a do takového výrazu musím toho člověka dostat.

Jaký by měl být podle vás portrétní fotograf?

Určitě by měl v lidech vzbuzovat důvěru. Člověk by měl mít pocit, že ho zná dlouhou dobu, i když jej vidí poprvé. Mělo by vám s tím fotografem být dobře. Neměl by to být žádný náfuka, a měl by se na vás umět rychle naladit. Šedesát až sedmdesát procent portrétní fotografie je o tom, že se fotograf dokáže naladit na stejnou notu jako portrétovaný.

Stalo se vám někdy, že jste měl portrétovat člověka, který se k vám choval arogantně?

Nikdy se mi nestalo, že by mi na focení přišel člověk, který by byl nafoukaný a povýšený. A nevím co budu dělat, až na takového člověka narazím. Vím totiž, že se to mým kolegům stává. Ale až se mi to stane, tak si myslím, že fotit odmítnu. Vlastně jsem jednou odmítl zakázku, kdy jsem měl portrétovat někoho, jehož názory se mi nelíbí a jehož jako člověka nemám rád. Ale stále ještě jsem, dá se říci, začínající fotograf, mám za sebou dva kluky a skvělou manželku, o které se musím postarat, a to si pak člověk asi odmítání zakázek musí rozmyslet.

Fotíte pouze zakázky, nebo se věnujete i své volné tvorbě?

Volné tvorbě se momentálně nevěnuji vůbec. Vzpomínám si že v době, kdy jsem s foťákem hodně řádil a fotil jenom pro sebe, mne oslovil Venca Sochor, abych nafotil ilustrační fotky k jeho sbírce básní. Ty básničky byly hodně ulítlé a v té době jsem byl hodně ulítlý i já – i moje fotky. Ale musím říct, že mě to neskutečně bavilo, měl jsem volnou ruku a mohl jsem do fotek vtiskávat svoje vlastní emoce a nápady. Ale podobné pocity zažívám i nyní, když dělám zakázku, ve které se můžu realizovat, použít svojí nápaditost.

Dříve, když jsem fotil na film, tak jsem hned po focení utíkal do komory a vyvolával jsem a vyvolával. Po čtyřech letech komerčního focení lidí mě to stále nepustilo a i když teď fotím digitálně, tak ihned po focení jedu do kanceláře a ihned musím fotky vidět. A to je ta vášeň pro fotku.

Loňské léto jsem se hodně věnoval rodinné fotografii. Fotil jsem i čtyři až pět rodin denně. Musím říci, že mne to tak vyčerpalo, že nadšení z fotografie začalo pomalu opadat. Tento rok jsem raději zvýšil ceny, focení nemám tolik, ale když fotím, tak mě to stále baví. Rozhodně nechci vyhořet, chci si zachovat tu vášeň pro tuhle práci.

Jak vnímáte výsledek fotografií, když fotíte volnou tvorbu nebo zakázku?

U zakázek mám minimální prostor pro vlastní tvorbu, tam musím plnit zadání. Po klientech vždy chci, aby mi poslali svou představu fotografií, nějakou ukázku, kterou najdou na internetu. Je důležité aby s výsledkem byli spokojeni. Stalo se mi, že jsem klientovi vnutil svou představu, která se mu ve výsledku na fotografiích nelíbila. Od té doby se řídím tím, co chce klient.

Ale když máte svůj styl a klient po vás chce úplně jiný styl, tak to musí být těžké?

Většinou mne klient osloví proto, protože se mu líbí nějaké fotografie na mých stránkách a chce mít podobnou fotografii. Když mi klient pošle něco co na webu nemám, tak si myslím dokáži poměrně slušně napodobit světlo, které na fotce bylo použité a přiblížit se klientově představě.

Jak řešíte situaci, kdy portrétujete člověka, který před fotoaparátem ztuhne a není schopen se tvářit přirozeně?

Znám to, stalo se mi to. Ve chvíli, kdy máte čas a můžete s tím člověkem hovořit a rozpovídat ho, tak je to super. Pak můžete celou situaci zachránit a rozhovorem člověka uvolnit. Ve chvíli kdy čas nemáte, je to průšvih. Například když fotíte profilové fotografie pro nějakou firmu, kde zaměstnanci či manažeři stojí připravení v řadě za sebou a focení musí probíhat rychle. Ale mám svůj trik. Někdy pomůže, když se toho člověka zeptáte „a jakpak vy se jmenujete?“ A v dozvuku toho jména se většinou mimické svaly uvolní a vy můžete udělat ten vítězný snímek. Anebo si dáte fotoaparát na stativ. Já většinou portréty fotím ze stativu. Ve chvíli kdy máte dálkovou spoušť a odejdete od portrétovaného kus dál, tak si s vámi povídá a je uvolněnější. Ten fígl se jménem mám od jednoho školkového fotografa, který takhle dostával ten správný výraz z dětí. Též jsem se asi rok věnoval focením školek, byla to strašná zkušenost. Instruovat děti u focení je neskutečně těžké, když dítěti řeknete aby dalo hlavu nahoru, tak si téměř ulomí hlavu. Tam pomáhá opravdu jenom přirozená komunikace, předvídavost a cit pro moment. Myslím si že fotit rok děti je perfektní příprava pro focení problematických dospělých a vůbec portrétů.

Jak přistupujete k retuším fotek?

Retušuji velmi jemně a přirozeně. Snažím se nedělat z lidí voskové figuríny. Zachovávám strukturu pleti i vrásky. Maximálně vrásky trošku prosvětlím.

Stalo se vám někdy, že portrétovaná osoba nebyla s výsledkem spokojená?

Ano, stalo se mi to. Jednalo se o focení takzvaných proměn. Dámy na takovou akci přijdou neupravené a během pár hodin se promění v princezny. Já jsem proměny fotil pro nezávislé poradkyně Mary Kay téměr každý víkend. Jedna dáma se strašně přelíčila, neměla dobrou pleť, kterou se snažila maskovat spoustou makeupu. Když jsem jí se zábleskovými světly vyfotil, na její pleti se zobrazilo jakési mramorování. Přemíra makeupu byla prostě vidět. Snažil jsem se to vyretušovat, ale ta fotka prostě nebyla dobrá. Je to možná tím, že jsem použil dost tvrdé světlo, které tomu moc nepomohlo. Jenže tenkrát to bylo velmi rychlé focení, na fotky čekala fronta holek a já neměl čas něco předělávat a vymýšlet. Ovšem u klientů, na které mám dostatek času, se mi nic podobného nestalo.

Tohle je důkazem toho, že profesionální modelky s perfektní pletí mají v profesionální fotografii rozhodně své místo, vnímáte to také tak?

Rozhodně. Já tedy profesionální modelky téměř nefotím, ale když má někdo špatnou pleť, ani Photoshop není všehospásný a výsledek může být nepřirozený. Povolání modelky je v této době trošičku dehonestováno, ale je to blbost. Modelka má ve fotografii své místo. Na facebooku kolují různá videa, jak fotografové nafotili nahá těla starých či obézních lidí. Já si myslím, že nemá smysl hledát krásu někde, kde není. Raději se podívám na portrét krásné ženy, než ošklivé… Proč odhalovat něco, co na sobě lidé ve skutečnosti proklínají? Štve mě, že lidé jsou hodně pokrytečtí. Myslím si, že každý má volbu jak se sebou naloží, a každý může vypadat dobře. Ale za tím vypadat dobře je hodně dřiny.

Jsou podle vás v dnešní době digitální techniky ještě profesionální portréty žádané? 

Všude kolem sebe slyším, jak je těžké se portrétním focením uživit. Ale já jsem rád, že si to lidé myslí. Když si to totiž myslí, ani se do toho nepustí. Já si myslím že ve chvíli, kdy se do toho opravdu opřete, tak to jde. Uživím dvě děti a manželku, která je teď na mateřské. Ano je to těžké, ale co dneska není těžké? A vůbec není pravda to že každý, kdo má digitální foťák, tak je fotograf. Je to nesmysl. Abyste se focením uživila, musíte dělat více než osm hodin denně, ale stejně to mají klempíři, nebo truhláři. A samozřejmě se musíte umět prodat. A hlavně, abyste se uživili focením, musíte se dostat do určitého standardu. A tím standardem je nadstandardní fotka. Cesta k úspěchu je velká pracovitost.

Pořádáte nějaké workshopy?

Já nemám rád publikum, ale byl jsem přemluven k tomu pořádat kurzy a začalo mě to bavit, protože lidem se to líbí a jsou spokojení. Do svých kurzů zahrnuji hlavně praktickou část výuky, kdy se účastník opravdu něco naučí. Z vlastní zkušenosti vím, že je mnoho kurzů, kde se jenom mluví a nic se nenaučíte. A to nemám rád. Takže na mých kurzech je to teorie předvedená v praxi a to je, myslím si, ideální. 

_____________­________________________­________________________­________________________­_________

stránky Antonína Lavrenčíka: http://www.antoninlavrencik.com

Antonín Lavrenčík je jedním z lektorů Rek­valifikace-Portrétní fotograf s FotoInstitut.cz