Garik Avanesian - FOTOGRAF LIDSKÝCH OSUDŮ

Garik Avanesian má arménskou krev a arménské kořeny, žije ovšem už dlouhá léta v Čechách a cítí se tu doma. Fotografuje především lidi, jejich osudy, touhy, radosti i smutky. Jeho doménou je dokumentární, reportážní a portrétní fotografie. Se svými snímky uchvacuje diváky po celém světě a sklízí úspěchy v podobě nejrůznějších ocenění. Jak to dělá, že jeho snímky přitahují pozornost? Jak to dělá, že lidé na jeho snímcích jsou tak přirození a spontánní? Něco ze své fotografické kuchyně nám Garik prozradil v rozhovoru.

Gariku, vaší doménou je především dokument?

Dokument se dá rozdělit do několika kategorií. Dokumentární fotografie, která zobrazuje nějakou událost. Nebo dokumentární fotografie humanistická, která poukazuje na bídný život lidí, na jejich smutky a touhy. Ale i portrét se dá nazvat dokumentem.

Nebo když nafotografuji Karlův most, také se tomu dá říkat dokument. Rád fotografuji také krajinu, žánrovou fotografii a portrét. Takže si nemyslím, že mou doménou je především dokument. Ale často dokumentuji životy lidí.

Rád fotografujete lidi, jejich životy, touhy, radosti i smutky, proč?

Lidské citové projevy a vyjádření jsou vždy zajímavé. Zachytit lidi ze zemí, kde se žije bídně a přesto jsou ti lidé šťastní, je pro Středoevropany a Západoevropany poutavé. Hodně zde mluvíme o bídě, ale pro mne je zajímavý život všech lidí, i těch bohatých. Ale nejde pouze o to, zachytit člověka, jak se směje, křičí nebo jak pláče. Každá fotografie má vyprávět svůj příběh, a pokud ho nevypráví, tak to není dobrá fotografie.

Z vašich snímků dýchá skutečný život. Lidé s vámi skrze fotografie komunikují a jsou velice spontánní, jak toho docílíte?

Mnoho z mých fotografií jsou fotografie reportážní. Někam přijedu, s těmi lidmi si povídám, vžiju se do jejich situace a čekám na správnou chvíli, kdy zmáčknu spoušť fotoaparátu. Hledám zajímavé situace a dobré světlo.

Když fotograf s lidmi nejprve komunikuje a oni vědí, že je bude fotografovat, stává se, že jsou před fotoaparátem strnulí nebo nějak pózují. Na vašich snímcích jsou lidé naprosto přirození a uvolnění, jak to děláte?

Tohle jsem řešil nedávno s mým kamarádem. Vydal se se mnou na výpravu do Arménie, kam pravidelně jezdím se skupinou fotografů, které učím fotografovat. On se na výpravu do Arménie pak vydal úplně sám. Když se ze své výpravy vrátil, lidé na jeho snímcích byli strnulí anebo pózovali jako v ateliéru, což na fotografiích není zajímavé. A právě proto jezdím za fotografováním vždy se skupinou lidí. Když se dám do řeči s místními lidmi, ostatní mohou fotografovat naprosto přirozené snímky. Při komunikaci se lidé chovají většinou naprosto přirozeně a spontánně.

Co je ještě důležité při fotografování života lidí?

Je důležité ty lidi přesvědčit, že nejste žádný zloduch. Nebo že je fotografiemi nezesměšníte či neponížíte. Ale pokaždé je fotografování úplně jiné. Rád si s těmi lidmi popovídám, dám si s nimi čaj, nebo něco ostřejšího. A počkám si na moment, kdy můžu fotografovat.

A co když vidíte úžasné místo, kde je úžasný člověk a úžasné světlo, začnete fotografovat, a ten člověk je strnulý? Jak docílíte toho, aby se začal chovat přirozeně?

Mluvím s ním a čekám. Čekám na jeho důvěru ve mě, aby se více uvolnil.

Nabádáte lidi k tomu, co mají dělat, když je fotografujete?

Jak kdy. Samozřejmě někdy je to potřeba. Třeba vidím zajímavého člověka, který je ale strnulý. Tak někoho požádám, aby s ním začal mluvit. Vždy se snažím do fotografie dostat nějaký příběh.

Jaké ohnisko objektivu používáte nejvíce nebo nejraději?

Používám ohniska od 16mm do 200mm. Většinou mám na rameni tělo s objektivem 70–200mm a na krku mám buď 24–70mm, nebo 16–35mm. Záleží na tom, kde budu fotografovat a jestli potřebuji širší ohnisko či nikoliv. Rád fotografuji uvnitř domů, kde je světlo pouze od oken, a když jsem v malé místnosti, tak využiji většinou 16mm ohnisko.

Jak fotografujete portrét?

Většinou nefotografuji jenom obličej daného člověka. Fotografuji i prostředí, ve kterém se nachází.

Jak fotografujete smutek člověka? Co u toho pociťujete a na co musíte dbát, aby vás dotyčný nechal fotografovat?

Moc o tom nepřemýšlím a fotografuji. Když někdo pláče nebo se děje něco vážného, tak k tomu přistupuji velmi opatrně. Mám v sobě určitou etiku. Nechci nikoho vyrušovat nebo ho obtěžovat. Naopak, pokud vidím smutného člověka, snažím se mu předat svou dobrou náladu a radost ze života. Někteří fotografové jsou schopní i ublížit, aby získali silný snímek. Mně je tohle proti srsti. Když někdo umírá a fotograf fotografuje místo toho, aby poskytl pomoc, tak to nechápu. Já bych odhodil fotoaparát a pomohl bych. Fotografování pro mě znamená hodně, ale ne tolik, abych někomu nepomohl a fotografoval.