Sára Saudková - AKT

Sára Saudková věci pojmenovává pravými jmény. Každý z nás má prý v sobě své temné proudy, které můžeme živit uměním, jímž se obklopujeme, například akty. Má ráda fotografie s příběhem, když snímek naznačuje co předcházelo a co bude následovat, jako políčko z hraného filmu. Akt prý může být i pouhé gesto, nebo svůdný pohled krásné ženy na snímku. Akt je pokušení, které má dráždit všechny smysly, jako jídlo, jež vám nese číšník na podnose. Evropská unie nemá směrnice na estetický zážitek, což je podle Sáry dobře. Co je tedy ještě akt a co už pornografie? Povídání se Sárou o aktu a lidském těle vydalo na dlouhý rozhovor, z nějž první část můžete nyní začít číst... 


Sáro, jak byste z vašeho pohledu definovala akt?

Je to zdánlivě nejjednodušší a nejzábavnější žánr. Ale řekla bych, že nejobtížnější právě proto, že se zdá být tak snadný. Na první pohled se může zdát, že stačí člověka svléknout a vyfotit. Ale aby akt měl nějakou sílu, tak by měl být zároveň jednoduchý a zároveň rafinovaný. Nejlépe takový, aby to nebyl čistý akt. Fotografie aktu by neměla sklouznout do pornografie, kde jde o čiré vystavování všech možných otvorů a výčnělků. Ani by neměla být pitomoučká ve smyslu „tady se postav a fotím“. Akt by ve vás měl vzbuzovat touhu. Měla byste mít pocit, že z fotografie cítíte vůni kůže. Mělo by to s vámi zalomcovat a mělo by to ve vás probudit něco hodně silného. Opravdu nejde o to ukazovat celé nahé tělo, stačí pouze detail či jenom náznak. To je akt z mého pohledu.

Když se řekne akt, tak si lidé mnohdy představí právě pouze nahé tělo se vším všudy. Ale akt je i pouze nahá dlaň, což ví málokdo… 

Akt může být i gesto. Akt se dá vyjádřit i pohledem. Je to velice svůdné, svůdnější, než když se ženská svlékne úplně do naha. Tohle vám potvrdí mnoho mužů, že je pro ně ženská nejpřitažlivější, když je to ještě polotovar, když ještě není rozbalená. Vždyť to je úplně jasné. Když jdete hladová do nóbl restaurace, tak pokrm je nejlepší v momentě, kdy ho čtete v jídelním lístku, kdy vidíte jak vám jej přináší číšník, když jej před vás rozprostře a vy už se nemůžete dočkat. Tohle je ten akt, to pokušení, které dráždí všechny smysly. Ale když už to sežerete, tak jako co? Tak už to není ono. Nebo třeba auto za výlohou nebo v reklamním prospektu. Vždy vypadá mnohem lépe, než když už ho máte a sedíte v něm. Hrad vypadá nejlépe, když se k němu blížíte. Ne když už tam jste, to už vidíte jenom nějaké stěny. Ale když ho vidíte z dálky, na kopci, jak je majestátní…

Fotografie aktu musí být koketní, dráždivá, lákavá, a ne vám ukázat tělo jako na lékařské prohlídce. Mělo by vás lákat si sáhnout. Ale vždy je tam ta mizerná a zničující hranice, která vám nedovolí to udělat (směje se Sára). Kolikrát chlapi mají největší zájem o ženskou, která je nedosažitelná, a ne o tu, která hned dá. Ale ženy to mají také tak. Chlap, který není snadno k ulovení, ten vzbuzuje nejvíc pozornosti. A nejvíc vás štve a nejvíc toužíte po tom ho dostat. Takže akt není žádné laciné zboží, nejde o to ukazovat kozy, hýždě, rozkrok, i když v cudné formě ano. Ale mělo by tam být něco navíc, aby to byl akt, který se vám zaboří do hlavy. Otiskne se vám do vzpomínek nebo do pocitů. A když si tu fotografii vybavíte, tak to ve vás vždy něco probudí.

Měl by být akt estetickým zážitkem?

Proč ne? Estetiku má každý posunutou jinak, na to naštěstí neexistují normy. Co je podle směrnic Evropské unie estetický zážitek? Do toho naštěstí Evropská unie nemluví. Když řekneme, že to má být estetický zážitek, tak vlastně neřekneme vůbec nic. Protože co člověk, to jiný názor na krásu. Někomu se líbí nižší váhové kategorie, někomu ty nejvyšší. Někomu se líbí, když je akt takový, že obrysy těla sotva prosvítají skrze látku. A někdo to potřebuje údernější, aby to s ním něco udělalo. Ale mělo by to být něco, co snesete na zdi, aniž byste se za to styděla. V momentě, kdy se za fotku na zdi stydíte a zdráháte se ji ukázat návštěvám, rodičům, dětem, tak je k zamyšlení, jestli je to stále ještě akt.

Vulgární sexualita podle vás na fotky nepatří? 

Já tady nejsem v roli soudce, který rozhoduje co na fotografie patří a co ne, protože fotografie snese všechno. Každý si vybírá podle svého gusta. A když se to nikomu nebude líbit, tak se patrně fotografie tohoto typu ani nebudou vytvářet. Ale jelikož takové snímky existují, tak soudím že o to zájem je. Vždy se vytváří to, co lidé vyžadují, bez zájmu by to nevzniklo. V lidech proudí různé temné proudy, každý má nějaký temný proud. Buď ho schovává nebo ho si alespoň dopřává tím, že se obklopuje uměním, které pro někoho může být zvrhlé, morbidní, lascivní nebo přisprostlé. Ale každý má hranice jinde. Každý má laťku, kterou je schopen přeskočit, různě vysoko. Někdo ji potřebuje nízko, aby ji pouze překročil, někdo se vyšvihne na dva metry. A to je právě úžasné. Já jsem daleko od toho, abych odsuzovala někoho, kdo je zvrhlý a fotografuje takové fotky a někdo je cudný a raději zůstane u zátiší.

Jak dlouho se věnujete fotografování aktů?

První fotografie vznikly asi v roce 1999 nebo 2000. Ale to nebylo tak, že bych se jednoho dne probudila a rozhodla se, že budu fotografovat akt, protože se mi to líbí. Já nefotím pouze akt, ale akt je nejpůsobivější a nejvíc padne do oka. Takže si vás lidé přes akt nejlépe zařadí. Já v podstatě fotografuji jenom lidi. Mně se zdá, že oblečení je mnohdy u fotografování tak nějak navíc. A tak ve většině případů se stane, že ty lidi částečně obnažím nebo je úplně svléknu. Ne proto, že bych bažila po jejich těle, ale protože to tak přirozeně vyplyne. Tak nějak to k aktu samo sklouzne, ale ne vždycky. Nelpím na nahotě, jak se může z mých fotografií zdát. Nedávno jsem řekla dětem, že jsme již dlouho neudělali rodinnou fotografii, protože občas se fotíme celá smečka pohromadě. A ti dva nejstarší se mne zeptali, jestli mohou zůstat oblečeni. Děti si mě už také zařadily (směje se Sára).

K focení aktů vás inspiroval Jan Saudek?

Nepochybně, on mne inspiroval k tomu, že jsem začala fotografovat. Nedovedu si představit, že bych se k fotografování dostala sama od sebe. Vždycky potřebujete někoho potkat nebo něco zažít, aby vás to někam posunulo. Kdybych nepotkala Jana, tak by se můj život vyvíjel úplně jinak. Žila bych jinde, dělala bych něco jiného a teď bychom tady spolu neseděly. Takže ano, setkání s Janem a soužití s ním mne k fotografování přirozeně dovedlo. A jelikož on fotografuje především akty, tak tam se inspirace přímo nabízí. Navíc mně se lidská těla líbí, mě ta jejich morfologie fascinuje. To, jak je každý jiný.

Co se vám na focení aktů líbí?

Že je emotivní, není to leklá ryba. V ideálním případě by ve vás mělo vzbudit zájem, touhu, vášeň, vzpomínku. A baví mne pracovat s lidmi. Když fotíte akty, tak byste lidi měla mít alespoň do jisté míry ráda, ne jimi opovrhovat nebo je nenávidět. V případě, že někdo nemá rád lidi, tak může fotografovat třeba zátiší, zvířátka, nebo cokoli jiného. Je dobré, když se vám lidé a lidská těla prostě líbí. Já nerozlišuji to, jestli se ohlédnu po zajímavém chlapovi nebo po zajímavé ženské. To nemá nic společného s mou orientací. Ale dovedu ocenit, že je nějaká ženská zajímavá a hezká. V momentě, kdy máte o lidské tělo zájem, tak máte správně nakročeno k aktu. Ale stále ještě jsou nahá těla jenom prázdné nádoby. Fotograf do toho musí dát nějaký náboj, emoci, případně příběh. Často když fotografuji nějakou pěknou dívku, tak se vyhýbám tomu ji nafotit jenom tak, aby ukázala, jak vypadá pod šaty. Chci, aby fotografie vypadala jako políčko z filmu, jako když se díváte na nějaký film a máte ho charakterizovat jedním obrázkem. Pak si vyberete ten nejvýstižnější. A jakákoliv fotografie by měla vypadat jako políčko z nějakého filmu, ze kterého vydedukujete, co předcházelo a co následovalo. Aby tam nestál nějaký panák před zdí a předváděl své obliny, ale aby bylo tělo v nějaké akci, aby to vypadalo spontánně a přirozeně.

Inspirují vás tedy scény z filmů?

To bych neřekla, ale líbí se mi filmová řeč. Fotografická řeč má k filmu hodně blízko. Já se inspiruji spíše tím, co zažívám, co vidím nebo slýchám. Film je příliš konkrétní. Kdežto když slyšíte nějaký příběh nebo něco zažijete, tak už je jenom na vás, jak to převedete do fotografie.

Jaké typy lidí ráda fotíte? Čemu vy říkáte být atraktivní?

Mně se líbí, když je člověk něčím výrazný. Líbí se mi, když ženská vypadá jako ženská, ať už je hubená nebo macatá, ale když má tvary. Nevím, co se to děje, ale je mnoho žen, které si myslí že jsou senzační, ale jsou to chlapi s kozama. Někdo tvrdí, že to může být antikoncepcí, že mají maskulinní tvary. Mají široká ramena, jsou zavalité, nemají krk, nemají žádný pas, zadek mají nijakej a pak tenké nohy a mají velké kozy. S tím se opravdu špatně pracuje. To je jako když vidíte chlapa, který má širokou pánev. On za to nemůže, ale s takovými typy postav si opravdu nevím rady. Ženská má mít zadek a boky. I když to nemá, tak dobrý, ale musí mít siluetu. Musí mít pas, aby tam byl rozdíl mezi boky a pasem. Když tento rozdíl vidíte, řeknete, že to je ženská. Když je to obráceně, tak je to chlap. Ale když vidíte mužské tvary u ženy, tak jste z toho vykolejená, já tedy rozhodně. Takže v sobě mám určitou představu, jak by to mělo vypadat. A když už máte tuhle formu, tak je jedno jestli je útlá nebo barokní, ale to tělo musí mít zkrátka tvar. Mnohokrát se Janovi nabízely ženské, kterým lidé říkali, že by se líbily mistru Saudkovi. Jedna, které říkali, že je typem pro Mistra Jana, protože je prdelatá. Vůbec nebyla prdelatá, byla měchatá. Měla vyvalené břicho, žádnej zadek a tenké nohy. A myslí si, že když je takto chlapsky tlustá, že bude skvělým modelem. Ale taková ta ženská správná tloušťka je v tom, že žena má zachován pas, má boky a pořádné nohy. Pak je to smyslná samice. Lidi si tohle strašně pletou. A když někdo tvar nemá, tak za to samozřejmě nemůže, má to dáno třeba geneticky. Musíte vědět, jak toho člověka nastavit, aby to pro něj na fotce bylo lichotivé. Každý jde nafotit lichotivě a laskavě. Nepasu se na tom, že má někdo takzvané nedostatky, ale snažím se vypíchnout jeho přednosti. Mám radost, když pak fotku svým modelům ukážu a oni se přesvědčí, že je vidím hezky a začnou sami sebe také vnímat lépe. Uvěří, že jsou opravdu krásní. Líbí se mi na lidech také různorodost, že nejsou podle jedné šablony.

A co se týče obličeje? Co považujete za krásné?

Vždycky se říkalo, že když má někdo oči daleko od sebe, tak je fotogenický. Není to nutné, ale na fotkách to vypadá zajímavě. Je to velmi zvláštní. Když se na někoho jen tak díváte, a pak se na něj podíváte skrze hledáček fotoaparátu, tak ho vidíte úplně jinak. Někdo je fotogenický, na první pohled vypadá normálně, ale na fotografiích vypadá naprosto úžasně. A někdo je ve skutečnosti krásný, ale na fotkách nemá žádný šmrnc. Nemá to nic společného s povahovými rysy. Obličej je vždy nepravidelný, asymetrický a asi míra asymetrie rozhoduje o tom, že na fotografii je to krásné. Ráda fotím s obyčejnými lidmi, tak jak mi přijdou do cesty. Před rokem se mi ozvala mimořádně obdařená slečna. Ne že bych to vyhledávala, ale když už se mi sama nabídne, tak je lákavé tu kyprost nafotit. Pak třeba žena s úplně chlapeckou postavou, také na fotce vypadá uhrančivě a zajímavě. Zkrátka ta pestrost je krásná. Jako když se díváte na rozkvetlou louku, máte tam vlčí máky, kopretiny, bodláky, kopřivy a v té různorodosti, v těch rozličných výškách a barevnosti je ten půvab. Přitom nejsem vyznavačka multi kulti (směje se Sára). Fotit jenom s profesionálními modelkami by byla strašná nuda. Chápu, že návrháři potřebují tenké něco, co nepřirozeně chodí, tváří se to až nepřátelsky, protože je to takový trend. Ale nikdy jsem si nevybírala v tom smyslu, abych někomu řekla „s váma to fakt nepůjde“. S každým to jde. I za tu cenu, že s tím člověkem uděláte jednu jedinou fotografii a víc z něho nevytřískáte. A s někým můžu fotit léta, na pokračování. Třeba se špatně fotí, když je chlap moc vysoký, moc velký. Všimněte si že filmoví hrdinové jsou ve skutečnosti prckové, to nejsou žádní habáni. Pro kamery je vždycky lepší, když tělo je drobnější a menší. A ve fotografii je to hodně podobné.

(…pokračování příště)

     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • priborsky
    priborsky
    08.08.2016 19:36

    Krásný rozhovor Soni s paní Sárou. Paní Sára je fotografka s duší, která z jejich fotografií vyzařuje. Ano , je tu inspirace a škola Jana Saudka, ale fotografie Sáry jsou jiné už tím, jak promlouvají svým citem. Těším se na další pokračování rozhovoru :-)

  • Taky..
    Taky..
    09.08.2016 11:13

    Kýčařka, co jen napodobila starší Saudkův styl a využila jeho slávy. Nic originálního na těch fotkách nevidím.

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (2)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

Články v sérii:

Další články ze série
FotoAparát.cz - Instagram