Sára Saudková - AKT: díl 2.

Jsme lidské bytosti, proto nás přirozeně přitahuje pohled na jiné lidské bytosti, říká Sára. Podle Sáry je vše jednoduché a jasné, diví se tomu, že se lidé stále něčemu diví. Akt prý není žádné laciné zboží. Fotografování aktů přirovnává k velmi zvláštní psychoterapii, kdy k ní přicházejí lidé plní obav a nejistoty, a odcházejí s neuvěřitelnou lehkostí, zbaveni pochybností o sobě samých. Její zásadou je nenutit a nenudit. Komu se líbí lidé, má k aktu velice blízko. V Praze prý chybí galerie, která by dávala možnost talentovaným fotografům ukázat jejich díla. Více už ale v druhé části rozhovoru se Sárou...

 

(1. díl zde)

Co je podle vás při focení aktů důležité? A jak lidi zbavujete ostychu během focení?

Především si nejprve s lidmi povídám, takže to vypadá, že jsme si přišli spíše potlachat. A focení pak přijde jakoby mimoděk. Důležité je, aby vám lidé důvěřovali, a hlavně aby věděli, do čeho jdou, takže je předem informuji co s nimi chci nafotit. Případně se jich ptám na co se cítí, v žádném případě je do ničeho nenutím. Moje zásada je nenutit a nenudit. Fotím velmi rychle, fotím rychleji než byste řekla švec. Když slyším, že někdo fotí hodiny, dny, týdny, tak ti modelové musí umřít nudou, nebo utéct, nebo úplně zcepenět. Není důvod, aby se focení natahovalo na hodiny. Když něco chcete vyfotit, tak to máte hotové během minuty. Připravíte si scénu a uděláte cvak. Pak si uděláte ještě jinou scénu a uděláte cvak. Případně ještě k zachycení jiného výrazu uděláte cvak cvak. Na jedno focení by vám měla stačit jedna role filmu, což je dvanáct políček. Kolikrát lidé jsou překvapení a říkají „to už je všechno“? Není důvod to řezat jako samopalem, to pak už v podstatě fotíte film. A to peklo potom, když máte vybrat tu nejlepší fotku. Obzvláště pro mě, protože já jsem nerozhodná. Mně stačí si vybírat z pár obrázků, než kdybych jich měla desítky nebo stovky, to bych hrůzou utekla. Když fotografuji s lidmi, tak je nepovažuji za pouhé objekty, které používám, ale jsme na stejné lodi, jsou to pro mě partneři, oni nejsou v podřízené roli, já nejsem v nadřízené roli, je to vyvážený stav. Také mají jistotu, že obrázky nikdo neuvidí, pokud mi k tomu nedají souhlas. Tohle je zásada, kterou nikdy neporušuji.

Vy máte vlastně výhodu, jelikož jste známá fotografka, a lidé vám tudíž důvěřují. 

Myslíte, že s tím je spojená důvěra? Já bych řekla, že moje výhoda je v tom, že jsem ženská. Kolikrát ženy mají touhu nechat se vyfotit, jsou odvážnější, cítí se dobře a chtějí to zachytit, protože vědí, že za deset let po dětech už vše bude třeba jinak. Anebo chtějí udělat radost příteli, ale bojí se, jelikož mají doma žárlivého joudu, který by ztropil peklo při představě, že se svlékla před nějakým chlapem. I když by to byl čistě profesionální přístup, kdy fotograf je na svém místě za foťákem a té ženy se nedotýká. Je to jedno z mála zaměstnání, kde můžete využít toho, že jste ženská. Jsem ráda že mám tohle privilegium. Těžko by vás někdo mohl obviňovat že se sápete na své modely a že je taháte do své nory (směje se Sára). Nesápu se a netahám do nory. Ale i přesto je to velmi intimní a důvěrný vztah ve smyslu ne fyzickém, ale že tam jste jenom vy a ten člověk. A i když se vlastně vůbec neznáte, tak v okamžik focení máte k sobě velice blízko. Kolikrát vám potom lidé třeba začnou říkat věci, které by nikdy nikomu neřekli. Proto považuji fotografování za zvláštní druh psychoterapie. Lidé se vám vysvlíknou i z kůže. Přicházejí třeba s nějakými starostmi nebo s pochybnostmi o sobě a odcházejí těchto pochybností zbaveni, protože jim někdo řekne že to tak vůbec není, že je zbytečné tohle břemeno s sebou tahat. A oni najednou jakoby vzlétnou.

Upřednostňujete přirozené světlo, nebo ateliér?

Obojí. Nejradši fotím samozřejmě venku, i když podmínky jsou obtížně odhadnutelné, nevyrovnané, může vás překvapit nepříznivé počasí. Ale když fotím vevnitř, tak je to na jistotu, máte stálé světelné podmínky, nemusíte experimentovat. Což je na druhou stranu škoda, když neexperimentujete. Ale jsou okamžiky kdy venku prší nebo je mráz, tak nebudete nikoho prohánět venku. Ale přirozené světlo je stejně nejlepší.

Používáte venku odrazné desky?

To bych nějakou nejdřív musela mít (směje se Sára). Jenom najdu místo kde je světlo tak akorát. Nemám ani expozimetr, takže musím odhadovat jak zaclonit, jaký dát čas a tak dále. Takže je to velké dobrodružství. Já fotografuji s analogovým aparátem, takže nějaký záběr vyzkouším na různý čas, různě si zacloním, a věřím že ta jedna fotka vyjde.

Galerie s akty jsou na internetu ty nejnavštěvovanější, proč tomu tak je?

Je to pud, jsme lidské bytosti, tak nás přitahuje pohled na jiné lidské bytosti, i když se tváříme že jsme intelektuálové a že nejradši uléháme s hodnotnou literaturou v posteli, ale ono není špatné občas uléhat s nějakým hodnotným protějškem, ono to má také něco do sebe. Jsme si v tomhle všichni rovni. Kromě toho, že vás nějaké fanatické náboženství nutí do přesvědčení, že máme jenom Alláha. To jenom lidé si vytvářejí různé konstrukce jak si ten život zbytečně komplikovat, přitom je to všechno tak jednoduché. Já si hrdě zakládám na tom, že jsem primitiv. Ne v tom smyslu že jsem hlupák, i když to hlupáctví má různé odstíny. Ale v tom smyslu že vidím věci jednoduše, jasně a dělám věci jednoduše a rychle. Většinou pak zjistíte že pohnutky, proč někdo dělá to či ono, jsou tak přízemní a tak strašně atavistické, že se vlastně divím, že se lidé pořád něčemu diví.

Kupují si lidé fotografie aktů domů na zeď? Nebo se na výstavu aktů příjdou jenom podívat?

Přijdou se podívat, i si akty kupují. Nevím tedy jak to mají ostatní, ale na mých výstavách si lidé fotografie kupují a moc mne to těší. Moderní domácnost fotografii přijímá jako rovnocennou vůči ostatním druhům umění. V polovině minulého století byla fotografie jenom taková chudá příbuzná, nebyla brána vážně, protože to co nebylo vytvarováno rukama nebo namalováno štětcem, nebylo považováno za skutečné dílo. Ale pak se fotografie vyšvihla do stejné úrovně jako ostatní umění. Vzhledem k tomu, že moje fotografie nejsou vulgární, nejsou urážlivé a jsou jemné – teď se nehonosím ale myslím si že takové jsou – tak snesou pohled, nepůsobí jako něco zahanbujícího, když visí na zdi. Navíc mne těší že na výstavy chodí lidi různých generací. Hodně se chodí dívat ženy, chlapi mají samozřejmě blíž k nahotě, více je to přitahuje. Ale chodí hodně i dámy jakéhokoliv věku, protože jim to něco říká. Pro ně to není jenom ta kůže s bradavkama, ale vidí příběhy.

Chystáte teď nějakou výstavu?

Teď právě probíhá výstava v Semilech až do 18.9.2016, přijďte se podívat.

Máte nějakého oblíbeného autora aktů, jehož tvorbu sledujete?

Ani nikoho nesleduju, dostanu se k tomu spíše náhodně. Někde něco zahlédnu, tak se podívám. Ale že bych byla takhle vyhraněná, to se nedá říct.

Nikdy vás nikdo tak nezaujal, abyste jeho tvorbu vyhledávala?

Na začátku samozřejmě Jan Saudek, to je přirozené, jeho fotografiemi jsem byla fascinována. Ale že by mě teď tady v Čechách někdo bral za srdce, to nemůžu říct, ale to neznamená že nejsou takoví, kteří by mě dokázali za srdce vzít. Pravda také je že tady v Praze chybí skutečně velká fotografická galerie. Jestli se nepletu tak Dům fotografie existuje teď v Revoluční ulici, ale je tak zašitý, že mám pocit, že o tom lidé ani nevědí. Jediný kdo to bere opravdu vážně je pan Zbyněk Illek z Chebu, který dlouhá léta tvrdošíjně budoval a vedl fotografickou galerii G4. A teď po mnoha letech snažení vydupal ze země ještě jednu galerii, jmenuje se Art Centrum Galerie 4 ve Špýcharu. Je to historická středověká budova, kompletně zrenovovaná, tam je prostor pro fotografii. 1600 m2 výstavní plochy! A tohle v Praze chybí. Kam teď jít na výstavu? Občas bývá něco v Rudolfinu, ale to jsou mnohdy až nepochopitelné věci. Moje primitivní duše říká že si z nás dělají prdel. Jejich koncepci jsem vůbec nepochopila, jsou tam naprosto úžasné věci, ale co se týká fotografických výstav tak je to vždy nějaká hrůza. Digitální podivná barevná reportáž, ale opravdu hodně podivná, kdy mám pocit že páchají estetický zločin na lidech. Ale nic proti kurátorům. Do Rudolfina bych zrovna chodila ráda, ale jsem bezradná…

Měla by mít výstava podle vás nějakou myšlenku?

Myšlenku by měla mít především fotografie. Když fotografie nemá myšlenku, tak kdybyste koncipovala výstavu jakkoliv a zaklínala ji všelijakými koncepcemi, názvy a rétorikou, tak z toho nevydupete nic. Mě se často lidé ptají jaké nové projekty mám, já říkám: jaké projekty? Já zkrátka fotím. Nemám vymyšleno že v tomto roce vytvořím tento koncept. Už to slovo koncept ve mně vyvolává pocity tísně, nebo puzení. Myšlenka se nabízí když se třeba dělá nějaká kolektivní výstava, která je vedena jedním tématem, nějakým duchem. Zde hraje roli téma, kterým jsou inspirována jednotlivá díla. Tomu rozumím, nic světoborného, ale je to jednoduché, protože na jeden bod tématu se zaměřují všechna díla. Ať už fotografie, sochy, plastiky, grafiky, je to zábavné, protože každý to vidí jinak. Ale když slyším konceptuální výstava, tak mi něco říká nechoď tam (směje se Sára). Jsou to většinou takové čáry máry, aby se zakrylo prázdno. Ale já vám to teď říkám tak jak si to opravdu myslím a obávám se, že takhle si to myslí i lidi. Když slyším konceptuální výstava, to radši zajdu tady k Pinkasům na jedno.

Takže prostě volně tvořit?

Ano, volně tvořit. Já si pořád melu svou. To nezmanená že mě neláká fotit třeba něco jiného a jinak. Samozřejmě že ano, ale abych tomu hned dávala přívlastek že je to nějaký koncept? Přirozeně se člověk i fotograf vyvíjí. I na fotografiích a tématech je to vidět, ikdyž stále fotím lidi. Když jsem byla těhotná, tak jsem fotila hodně mateřské fotografie. A jak děti odrůstají, tak se posouváte zase někam jinam, to je přirozené.

Co byste poradila lidem, kteří se chtějí věnovat aktu?

Ať začnou testovat a zkoušet na svých kamarádkách a kamarádech. Na tom se otřískají. Většinou to kamarády baví. Protože k sobě mají důvěru a z počátečního blbnutí se může i něco vyvinout. Aby nesázeli na to, že fotografii zachrání tím, že kolem sebe mají stylisty a kila pudru a různé efekty. Nejlepší je začít na černo-bílo a na jednoducho. Aby fotografie nepoužívala berličky v podobě hromady dekorací, anebo aby se ze všech sil nesnažili být urputně jinačí. Aby nechtěli dráždit jenom pro ten efekt. Zkrátka když začnete s fotografií, nesnažte se hned zkraje vzbuzovat zájem jenom tím, že provokujete za každou cenu a že chcete něčím ohromit. Je to řemeslo. A hlavně nepřestávat. Zkoušejte úplně všechno, zkoušejte fotit přírodu, detaily, zátiší, zvířátka, oblohu, lidi, reportáž. Potom teprve zjistíte v čem se cítíte nejlíp. Když si zkoušíte boty, tak si jich také vyzkoušíte několik a pak vplujete do těch, ve kterých se vám nejlépe chodí. A takhle si najdete svůj styl. A hlavně se nenechte nikým odradit. Prostě zapíchnout šíp a jít za tím! 

_____________­________________________­________________________

Kam dál?

První díl rozhovoru: https://www.fotoaparat.cz/…/sara-saudek-…

Web Sáry Saudkové: http://www.saudek.com/…ra/uvod.html

     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Tento článek nemá žádné komentáře

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (0)

Tisknout článek

Tip na článek

Jak funguje režim vysokého rozlišení
Jak funguje režim vysokého rozlišení

40 mo­delů fo­to­a­pa­rátů dnes ge­ne­ruje fo­to­gra­fie s vy­so­kým roz­li­še­ním (high re­so­lu­tion mode) ty­picky 4× vět­ším, než je roz­li­šení vlast­ního sen­soru. Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II tak zvýší množ­ství pi­xelů z 24Mpix na 96Mpix. Re­žim vy­so­kého roz­li­šení u Pa­na­so­nic Lu­mix 5S II jsem vy­zkou­šel na Šu­mavě při fo­to­gra­fo­vání hor­ského po­toka dlou­hými časy, kra­jiny krát­kým te­le­ob­jek­ti­vem a rysa os­t­ro­vida krát­kou ex­po­zicí.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

Články v sérii:

Další články ze série
FotoAparát.cz - Instagram