Orinoko, 2.část

Po příletu na letiště Maiquetía v pátek 24/11/2000 v sedm hodin večer jsme sedli na bus do Caracasu a nechali se vyhodit u stanice metra a pokračovali jím do centra. Metro je poměrně čisté, rychlé a spolehlivé a velice jednoduché na orientaci. Systém je stejný jako např. v londýnské podzemce – při vstupu vložíte do turniketu lístek, projdete do placené zóny a při jejím opuštění opět vložíte lístek do jiného turniketu, který zkontroluje jeho správnost. V centru byl na ulici nepořádek, spousta aut a lidí.

Doslova noční můrou se pro nás stalo hledání noclehu. Obešli jsme snad třicet hotelů a všude měli plno. Nebo to alespoň všichni recepční říkali. Nakonec jsme ve dvě hodiny ráno s pomocí dvou místních „boys“ sehnali pokoj ve tříhvězdičkovém hotelu (1500 Kč za osobu), kde nás hodinu před tím odmítli ubytovat.

Ráno jsme se metrem dopravili na autobusák za město, koupili si lístek do Maturínu a vydali se na více než pětisetkilometrovou cestu (8 hodin) na východ. Většinou jsme jeli po dálnicích, které jsou v lepším stavu než ty naše, a po hlavních silnicích. Projížděli jsme převážně savanami a tropickými lesy. V oblasti se vyskytovalo dost průmyslových podniků, zejména rafinérií.

V Maturínu jsme přesedli na další autobus a vyrazili do Tucupity, asi šedesátitisícového města v deltě řeky Orinoko. Samotná delta má rozlohu přes 25 000 km čtverečních, což je téměř velikost Belgie. Orinoko je nejdelší kolumbijská řeka, protéká celou zemí od jihu na sever a potom se stáčí na východ. Její délka činí 2150 km a šířka místy i 5 km. V Tucupitě jsme našli hotel poměrně snadno, přespali a ráno vyrazili do města sehnat někoho, kdo by nás vzal na pár dní do delty a ukázal nám její krásy.

Po cestě do centra nás odchytil „dohazovač“ a že prý máme jít s ním. Po 30ti metrech jsme došli k domku či spíše chýši u říčky. Hned nás přivítal „majitel“ cestovky a začalo dohadování. Po půl hodině vyjednávání jsme srazili cenu za dvoudenní all inclusive výlet pro čtyři osoby z 360 na 170 USD (polovinu před a druhou po skončení výletu). Pak začala ta pravá legrace – shánění jídla a benzínu do lodi. Po dvou hodinách, když majitel stále poukazoval na problém s benzínem jsme začali být nervózní a po třech hodinách už nám došla trpělivost a chtěli jsme vrátit peníze a odejít.

Vtom se začali věci hýbat a my jsme za chvíli vyrazili. Problémem nebyl nakonec benzín, ale loď – na jejich se jim rozbil motor a tak sháněli jinou, jen aby nepřišli o peníze. Vyjeli jsme. Na lodi kromě nás čtyř byl i majitel cestovky se synem a otcem, indiánský kormidelník (vlastník lodi) a asi deset cestujících, kterým jsme vlastně zaplatili dopravu domů do různých končin delty… Po několika hodinách jsme zastavili na pozdní oběd v jedné vesnici. Dostali jsme kukuřičné taštičky plněné masovou směsí a Coca-Colu. Nejprve jsme s nedůvěrou ochutnali, ale s vzhledem k velkému hladu jsme se do toho s chutí pustili. Když jsme opět vyrazili, na hladině se objevili plovoucí ostrůvky rostlin. Někdy pokryly hladinu po celé šířce a tvořili úplný zelený koberec. Museli jsme tedy zpomalit a těžce se tímto kobercem prodírat a velkým ostrůvkům se vyhýbat a kličkovat mezi nimi.

Navečer jsme dorazili ke stavení u soutoku dvou řek a ubytovali se. Pak jsme jeli do indiánské vesnice pro kánoi. Jaké bylo naše překvapení, když muži začali tahat kánoi na loď, místo aby ji táhli na laně za lodí. Když jsme se vrátili, Raphael vybral z kánoe vodu kokosovým ořechem a řekl nám, ať se do ní posadíme. Když jsme tak učinili, odstrčil nás od břehu a řekl, že se můžeme projíždět!!! Tma se začínala rychle snášet na prales i řeku a my si jen tak jezdili po Orinoku … Pro mne to byl to jeden z nejsilnějších zážitků celé cesty.

K večeři jsme dostali výbornou smaženou rybu (která neměla kromě páteře žádné kosti) s rýží, kukuřičnými plackami a zeleninovým salátem. Šli jsme do něj s Petrem s radostí, zatímco holky ho jíst odmítly (řídily se varováním a zdravým rozumem).
Po jídle jsme poseděli venku u řeky, naslouchali zvukům pralesa a dívali se na pohyb ostrůvků rostlin po hladině. Zdálo se nám, že plují na opačnou stanu než před několika hodinami. Potvrdil nám to i Raphael s tím, že rozdíl mezi přílivem a odlivem je skoro metr. A to jsme byli 50 km od moře!

Na noc jsme se uložili na verandě do hamaků. Jsou to závěsné sítě, připevněné na obou koncích na skobu do zdi, strom apod. Když si najdete správnou polohu, dá se v nich docela pohodlně spát, ale než ji najdete …Snídaně byla spíše symbolická – šálek silné, sladké kávy a pár banánů. Moc nám to nevadilo, protože jsme se těšili na další bod programu – návštěvu indiánské vesnice na druhém břehu řeky.

Indiáni kmene Warao, kteří ve vesnici žili, byli usměvaví a velice přívětiví. Nechali nás procházet se vesnicí, nakukovat do chýší, ba i chodit dovnitř a prohlížet si vybavení. Protože byla vesnice situována v záplavové oblasti, byla většina chýší umístěna na kůlech a domorodci se dovnitř dostávali po krátkém žebříku, či spíš několika svázaných bambusových tyčích.
Během naší prohlídky jsme koupili několik suvenýrů – krásné misky z lýka palmových listů a zmenšené tukany vyřezávané z úžasně lehkého dřeva, zřejmě balsy.

Po návratu na „základnu“ Raphael někam odběhl a najednou se vynořil z pralesa a na mačetě, kterou držel v natažené ruce nesl obrovského sklípkana! V životě jsem tak velkého pavouka neviděl, a doufám že neuvidím. Jeho jed je tak silný, že dokáže zabít člověka do 24 hodin. Raphael ho položil na stůl a odešel. Neodvažovali jsme se k němu přiblížit na více než metr, i když se nehýbal. Asi za půl hodiny se Raphael vrátil, nabral pavouka na mačetu a vrátil ho do džungle. Následoval oběd – kuře se špagetami, zeleninový salát a opět kukuřičné placky a po jídle jsme se vydali na prohlídku plantáží a přilehlého pralesa – stejného, kam byl vrácen pavouk. Postupně jsme ochutnali čerstvý ananas, mango, cukrovou třtinu, kokos a další „buena fruta“. Každý jsme dostali na památku kakaový bob a několik kávových zrnek. Ty jsou teď zasazené do hlíny v květináči u mne doma.

Pozdě odpoledne, po problémovém sehnání dopravy, jsme vyrazili zpět do Tucupity. Během jízdy jsme zmokli v průtrži mračen a skoro si nevšimli, že plujeme jinudy. Začalo se stmívat a řeka ožila množstvím ptáků. Nejkrásnější byli sněhově bílí papoušci, kteří létali tak nízko nad hladinou, že se jí téměř dotýkali při každém máchnutí křídel. Západ slunce byl velice rychlý a nádherný – oranžovo-růžová záře se rozlila po celém obzoru a osvětlovala zespodu nepočetné mraky. Tohle může člověk spatřit opravdu jen v tropech! Po setmění se z džungle po obou březích začaly ozývat podivné zvuky a my se plně oddávali plavbě po temné řece. Těsně před devátou večerní jsme dorazili k našemu dnešnímu cíli. Vzhledem k problémům s dopravou jsme usmlouvali cenu ještě o 30 dolarů a s pocitem dobře vykonané práce našli hotýlek a unaveni usnuli. Ráno nás čekala cesta do Ciudad Guayany, dále do Ciudad Bolívaru a odtamtud letecky do Canaimy.