Venezuela 2000 - obecně, 1.část

Venezuela je zemí, kde najdete vše: obrovské deštné pralesy, vysoké hory i nádherná korálová moře. V prvním dílu cestopisu Reného Wiedemana najdete všechny základní informace nutné pro cestování v této zemi. Venezuela je španělsky mluvící země. To může být jednou z hlavních bariér pro našince s angličtinou. Součástí všech dílů je množství fotografií autora.

Všeobecné informace a geografie

S rozlohou přes 912 000 km2 se Venezuela řadí k menším státům Latinské Ameriky. Přesto je téměř dvanáctkrát větší než Česká republika. Venezuela sousedí s Guayanou na východě, Brazílií na jihu a s Kolumbií na západě. Ze severu je její 2830 km dlouhé pobřeží omýváno slanými vodami překrásného Karibského moře (viz foto níže). Z dvaceti jedna miliónů obyvatel tvoří dvě třetiny mesticové, následují velké populace bělochů a Afričanů a asi 200 000 indiánů, kteří jsou sdruženi v rodově uspořádaných kmenech. Oficiálním jazykem je španělština, znalost angličtiny je na velice nízké úrovni. Hlavním průmyslovým odvětvím je těžba a zpracování ropy, kvete i tradiční chovatelství dobytka.

Podnebí

Vzhledem k tomu, že se Venezuela rozkládá na rovníku a těsně nad ním, je tam poměrně stabilní počasí, tj. období sucha od prosince do května a období dešťů po zbytek roku (nejvydatněji prší v období července a srpna).
V jednu chvíli však může být počasí v různých částech země naprosto odlišné. Na pobřeží Karibiku svítí slunce a teploty dosahují 40 °C, zatímco o třicet kilometrů dále v horách je pouze 20 °C a zataženo, v deltě řeky Orinoko prší a v Andách okolo Meridy mrzne. Vlhko je ale všude.

Jazyk, obyvatelstvo, kultura

Oficiální název tohoto státu na severu Latinské Ameriky je Bolívarovská republika Venezuela. Simon Bolívar byl osvoboditelem velké části Jižní Ameriky ze španělského područí v minulém století a postupně se stal modlou obyvatelstva Ekvádoru, Kolumbie a hlavně Venezuely, odkud pocházel. Proto se nelze divit, že v každém venezuelském městě je Plaza Bolívar (náměstí) a ve vesnicích aspoň ulice nesoucí název tohoto osvoboditele (a později diktátora, ale to už nikdo nechce slyšet).
Obyvatelé jsou malí, milí a usměvaví, zakládají si na národních tradicích a milují španělskou hudbu. A to až do té míry, že neváhají do svých aut a zejména autobusů instalovat kazetové přehrávače a rádia, za které by se nemusel stydět snad žádný český DJ. Samozřejmě těchto výkonných aparatur s chutí využívají a proto je v autobuse téměř vyloučené se normálně bavit, ba i na sebe křičet. Zato si můžete po cestě zazpívat společně s rádiem či kazetou, což spousta cestujících dělá.

Zvláštní skupinou obyvatelstva je asi čtyřicet indiánských kmenů, které žijí roztroušené po celé zemi. Největší skupinu tvoří kmen Warao, žijící v deltě Orinoka, dále Pemóni a Yanomami. Bohužel i mezi indiány postupně pronikají ostatní národy, vytlačují je z jejich historických území, uzavírají příbuzenské svazky a tak se počet indiánů postupně snižuje. Většina indiánských kmenů má vlastní jazyk, kterým hovoří vedle oficiální španělštiny.

Cestování

Pro cesty do Venezuely potřebují čeští občané víza, které dostanou za třicet amerických dolarů na Venezuelském velvyslanectví v Praze do tří dnů. Lufthansa létá jednou denně s přestupem ve Frankfurtu nad Mohanem. Obvyklá cena lístku se pohybuje mezi dvaceti až dvaceti dvěma tisíci korun za zpáteční letenku v ekonomické třídě bez letištních poplatků.
My, čtyři bývalí studenti, jsme však měli ještě studentskou průkazku ISIC a tak nás letenka přišla na pouhých 10 tisíc. Servis Lufthansy oceňuji, už se zase těším, až někam poletím ;-)

Vnitrostátní cestování po Venezuele lze provádět pouze autobusy či letecky, protože železniční síť prakticky neexistuje – pouze několik tratí pro důlní a průmyslové komplexy – a pronájem auta je pro smrtelníka věc nepředstavitelně drahá – 12 000 korun na 5 dní. Autobusy jezdí ve Venezuele dvojího typu: dálkové, které vypadají poměrně nově a většinou mají klimatizaci, která je puštěná pořád naplno. V autobuse je proto teplota asi 15 C, odtud přezdívka „mrazák“, takže doporučuji si s sebou brát teplé oblečení a deku na spaní. Ostatně, činí tak i domorodci. Druhý typ autobusů vypadá poněkud hůř (nebo lépe?), nemá klimatizaci, ale zato má stále otevřená okénka („větrák“). V obou typech autobusů samozřejmě vyhrává muzika pěkně nahlas. Vyzkoušeli jsme jízdu mrazákem i větrákem a opravdu nemohu říct, kterým jsme cestovali raději … Cestovali jsme i místními aerolinkami, ale o tom později.

Ceny

Ceny uvádím průměrné, mohou se lišit dle oblasti, kde se zrovna nacházíte, podle sezóny či nálady prodávajícího. Obecně se dá říci, že vyjednávání je dost těžké (kamarád říká, že těžší než v arabských zemích) a pokud neumíte jazyk, tak se s výraznými slevami rozlučte. Vyjednávat lze ale poměrně dobře na tržištích, v cestovkách, v taxících. Smlouvat můžete i v některých hotelích. Pokud cestujete ve skupině, vždy nějakou, byť malou, slevu uhádáte.

Potraviny:

Pepsi-Cola (Coca-Cola) 2l: 45 Kč Pepsi-Cola (Coca-Cola) 0,3l: 20 Kč Voda 2l: 40 Kč Pivo 0,33 plech (Polar): 20 Kč Sendvič: 40 Kč Plněná bageta: 40 Kč Večeře v restauraci: 200–300 Kč

Doprava:

Benzín 87 oktanů 1l: 3,50 Kč Benzín 95 oktanů 1l: 5 Kč Taxi 1 km: 30 – 40 Kč (dle města a vzdálenosti) Autobus 100 km: 80 – 200 Kč (dle vzdálenosti a konkurence) Loď na dva ostrovy tam a zpět: 300 Kč na osobu

Ubytování (levný turistický hotel):

Dvoulůžkový pokoj na 1 noc: 400 – 600 Kč

Ostatní:

Film Fuji Superia 100 36 snímků: 200 Kč Suvenýry u indiánů kmene Warao: okolo 100 Kč Pohled se známkou do ČR: 50 Kč

Focení

Při focení na naší cestě jsme používali tři naprosto rozdílné přístroje: malý automat Konica Z Up110 s zoomem 35–110 a několika předdefinovanými programy, profesionální zrcadlovku Nikon F100 s objektivy 28–105, širokoúhlým 19–35 a polarizační filtry. Posledním byl fotoaparát Canon AS1 do vody (záruka vodotěsnosti do 5 m, ale znám lidi, co s tím fotili ve třinácti metrech a vše bylo v pohodě).

K focení na plážích je zcela dostačující film s citlivostí ISO 100 (Fuji Superia 100, Fuji Reala 100), protože v naprosté většině vládne slunečné počasí a nefotili jsme žádné „sportovní“ akce. Při focení ve vodě přišel ke slovu film Fuji Reala 800, který věrně zachytil i rychlé pohyby mořských vln. Pod vodní hladinou jsme fotili asi do hloubky dvou metrů, vždy s bleskem. Přestože byla hloubka, ve které jsme fotili malá, byl velký rozdíl mezi dobou, kdy svítilo sluníčko a tím, když bylo schované za mraky. Největší vzdálenost od foceného předmětu doporučuji jeden metr, pak již fotka ztrácí na ostrosti.

Samozřejmostí na pláži (ale nejen na ní) je maximální opatrnost při výměně filmů. Ale i když si dáte pozor, občas se prostě stane, že nějaký ten film poškrábete od pískových zrnek … Všudypřítomná vlhkost na vaše filmy bude také útočit, proto pozor – všechny filmy nechte pěkně v plastových krabičkách i papírových krabičkách, vyfocené filmy zase do nich zpátky ukládejte a zabalte ještě do igeliťáku.