Vodopády Salto Angel, 3.část

Venezuela je známa stolovými horami, které se tyčí nad tropickými pralesy. Mají zcela jiné rostlinstvo a živočichy díky odlišnému klimatu danému rozdílem jednoho kilometru v nadmořské výšce. Vodopády Salto Angel jsou nejvyššími vodopády světa. Padají z jedné z těchto plošin. Na ni jsme se bohužel nedostali.

Setkani fotografu

Z Tucupity jsme se vydali na cestu ranním autobusem do Ciudad Guayany, ležící na břehu Orinoka. Abychom tam dojeli, museli jsme se přeplavit přes řeku na trajektu. V místě přívozu bylo Orinoko široké téměř tři kilometry a voda měla světle hnědou barvu jako po prudkém dešti. Ta je způsobená proplouvajícími zaoceánskými loděmi, které míří do Ciudad Bolívaru, ležícím asi 120 km proti proudu. Do tohoto města jsme se dostali, po rychlé výměně autobusu v Ciudad Guayaně, asi v jednu po obědě.

U letiště vystupujeme z autobusu a už si to k nám hasí nějaký mladík s batohem na zádech a už z dálky volá: „Ahoj, odkud jedete?“ Po přivítání se ho ptáme, jak nás poznal a on říká: „Když jsem viděl čtyři neopálený blázny s velikýma batohama, tak mi bylo jasný, že to musejí být Češi, co letěli s GTS.“ To mi připomnělo situaci půl roku starou, kdy jsem na ve filipínské džungli, na míle daleko od jakékoli civilizace, potkal svého spolužáka z univerzity. Svět je prostě malý.

Po seznámení se dozvídáme, že by také rád do Canaimy a tak ho bereme do party a začíná vyjednávání s místní cestovkou o ceně zájezdu. Jestliže chcete vidět nejvyšší vodopád na světě, musíte si koupit zájezd. Jinak to nejde. Jsou totiž ukryté hluboko v pralese – nejprve přes hodinu letíte v malém letadélku, a pak ještě celý den jedete lodí proti proudu řeky. Vyjednávání bylo tvrdé, tvrdší než u Arabů.
Po hodině vyjednávání se nám podaří snížit cenu o 30 dolarů na 220. A ani o cent méně. Agent přece nemůže poškodit dobré jméno cestovní kanceláře tím, že by nám nezajistil odpovídající servis. Ten my bychom klidně oželeli, jen aby to bylo levnější. Nakonec nám domluvil zájezd u konkurence, která neměla takové jméno a měli jsme to za 180 USD na osobu za třídenní all-inclusive výlet.

Usedáme do malého hornoplošníku, kam se nás pět vejde s bágly a pilotem jen stěží, a vzlétáme. Naskýtá se nám krásný pohled na Ciudad Bolívar a pak na pláně a pastviny v okolí města. Asi po čtvrthodině cesty pilot přestává mluvit do radiostanice a ladí nějaký místní hudební kanál. Kabinu zaplavují ohlušující španělské rytmy z praskajícího reproduktoru. A to ještě není vše – najednou pilot pustí knipl a začne si v klidu kapesníkem čistit brýle. Když vidí naše vyděšené obličeje, lámanou angličtinou nám vysvětluje, že letadlo má autopilota. Uf. Letíme nad okrajem největší venezuelské přehrady Embalse de Guri. Pod její hrází je druhá největší hydroelektrárna na světě. Když klesáme, otevře se nám jeden z nejkrásnějších pohledů naší planety: Pod námi se na kraji nádherné laguny rozkládá vesnička Canaima, obklopená hustými pralesy. Do laguny podají dva mohutné vodopády: El Sapo Falls a Hacha Falls. V dálce se rozkládají stolové hory, tzv. tepui. A nad tím vším se klenou dvě duhy. Přistáváme.

Po prašné cestě přicházíme k malému penziónku, kde máme domluvené ubytování. Rychle bereme plavky a vyrážíme k laguně. Jaké je naše překvapení, když dojdeme k vodě: je tmavá jako čaj nebo kola, vlastně úplně černá! Moc se nám do ní nechce, ale přece nebudeme stát na břehu. Voda je příjemně chladná a až na tu barvu, na kterou si nemůžeme zvyknout, je koupání skvělé. Po koupeli se vzdáváme na prohlídku vesnice. Hned na břehu laguny stojí několik „kýčovitých“ bungalovů, dále potom indiánské domky a pár chaloupek se suvenýry. Na zábradlí před jedním takovýmto krámkem sedí makak a pozoruje nás. Chvíli si s ním povídáme a pak se vracíme na večeři. Máme výborného tuňáka se špagetami. Po večeři chvíli posedíme s naším indiánským průvodcem z kmene Pemónů a unaveni uléháme do postele.

Ráno si balíme všechny věci a vyrážíme na plavbu proti proudu říčky Ría Carrao k nejvyšším vodopádům světa. Vlastně je to řeka širší než Vltava v Praze …Asi po hodině plavby na loďce asi 10 metrů dlouhé překonáváme peřeje Raudal Mayupa. Motor o výkonu 68 koní nás přes ně hravě převeze. Opět jedeme skoro hodinu a přijíždíme k malému přítoku s krásnou tůňkou, ve které se s chutí vykoupeme, i když má, stejně jako Río Carrao, vodu temnou. Opět vyrážíme proti proudu a obědváme sendviče s vodou. V dálce se vynořuje Auyantepui, stolová hora, ze které padá Salto Angel Fall. Je to nádherný pohled, když před vámi vyrůstá z pralesa kolmá skalní stěna několik set metrů vysoká. Občas se z ní spouští menší či větší vodopády.

Zatáčíme do jednoho z přítoků, Río Churún a vplouváme do kaňonu del Diablo. Po obou stranách jsme obklopeni pralesem a vysokými skalami. Říčka je široká pouze patnáct metrů a peřeje následují v těsném sledu za sebou. Pozdě odpoledne přistáváme u břehu a vyrážíme na hodinovou pouť pralesem vzhůru k Salto Angel. Skáčeme přes potůčky, vyhýbáme se bahnitým tůňkám a houpeme se na liánách.
Najednou se před námi otevře úchvatná podívaná. Stojíme asi tři sta metrů od téměř kilometrové (979m) skalní stěny, z jejíhož vrcholu padá proud vody a tříští se do mlžného oparu na úpatí masívu. I když stojíme docela daleko, skoro si vykroutíme krk, abychom viděli místo, odkud vodopád vytéká. Kapce vody trvá téměř patnáct vteřin, než dopadne dolů. Vyfotili jsme skoro celý film, pokochali se a šlapali zpět setmělým pralesem.

Dva z našich indiánkých průvodců zatím připravili tábor a opékali kuřata, která byla k večeři opravdu chutná. Na spaní jsme se uložili do hamaků a usnuli jsme odděleni od pralesa pouze nízkou zídkou. V noci se ozývali zvláštní, někdy až hrůzné zvuky, ale žádná zvířata jsme nespatřili. Další den jsme splouvali nazpět do Canaimy, se zastávkou na procházku po planině u řeky a s úžasným průchodem za vodopádem El Sapo. Masa hřmící tmavé vody se řítí přes vás, když balancujete na úzké cestičce mezi skálou a lagunou a dáváte pozor, aby vás proud nestrhnul do hlubiny pod vámi. Jste promočení, ale na druhém konci vás čeká odměna v podobě nečekaného pohledu na vodopád, duhu, tvořící se při letu kapek dolů, a na tmavě modrou lagunu v palmovém háji. Prostě pohádka.

Na zpáteční cestě letadýlkem nás stihla bouřka a věřte, když do nás bušil prudký déšť a opíral se silný vítr, který cloumal letadlem jako s hračkou, bylo nám úzko. Ale za chvíli jsme z bouřky vyletěli a šťastně přistáli v Ciudad Bolívaru. Autobusem jsme se dopravili k moři do Puerto La Cruz, kde jsme potkali partu Čechů, co také využila nabídky levných letenek. Přespali jsme v hotelu a nazítří ráno se vyrazili šnorchlovat. Najali jsme si člun, který nás dovezl na dvě místa plná podmořského života a celý den jsme vydrželi dívat se na tu krásu, co příroda dokázala vytvořit. Množství a barevnost ryb byla ohromující, překonávající mé předešlé zkušenosti z Filipín. Zato korálů nebylo tolik, ani jejich rozmanitost se s Filipínami nedala srovnávat.

     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Tento článek nemá žádné komentáře

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (0)

Tisknout článek

FotoMaraton Sumava

Tip na článek

Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R
Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R

S di­gi­tál­ními bez­zr­ca­dlov­kami s pl­no­for­má­to­vým či­pem a vy­so­kým roz­li­še­ním se roz­trhl py­tel, na­bí­zíme tedy pře­hledné po­rov­nání bez­zr­ca­dlo­vek Ca­non EOS R, Ni­kon Z7, Sony A7R III a Pa­na­so­nic Lu­mix S1R.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram
FotoMaraton Sumava

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace