Reportáž demonstrace

K – 14

Bylo úterý odpoledne a já jsem po dlouhé době zase zapnul televizi. Průběžně jsem přepínal mezi programy a znechucený nástěnkou nově zvoleného ředitele jsem chtěl hledání nějakého programu vzdát. Vtom vstoupilo na obrazovku „vzbouřenecké vysílání“. Byla to vlastně upoutávka na demonstraci, která se měla konat hned druhý den. Ano, byla to právě píseň Louise Armstronga, What a Wonderfull World, která doprovázela celý klip.

Již několik týdnů jsem se trápil, co vytvořit pro můj předmět reportážní fotografie. Termín splnění úkolu se neustále blížil a já neměl nic hotového. Úkol zněl „reportáž pro jakýkoliv obrazový týdeník“. Spolu s tóny Louise Armstronga mi vytanula na mysli myšlenka přinést krátkou reportáž z plánované demonstrace.

Hned druhý den jsem se vydal do Prahy. Na Václavské náměstí jsem dorazil o několik hodin dříve. Nějak jsem to neodhadl, ale časový předstih jsem nakonec uvítal a vůbec jsem nelitoval. Přípravy na demonstraci a hlavní aktéry jsem zastihl nerušeně v plném tempu. No prostě ráj pro fotožurnalisty. Z důvodu rychlého zaostřování jsem si nakonec zapůjčil bratrův fotoaparát, který má automatické zaostřování. Tuto funkci jsem nakonec v celé reportáži velice uvítal. Nedovedu si představit, že bych musel tak rychlé akce zaostřovat na mém vlastním fotoaparátu. V mé vestě dřímalo několik svitků filmů vyšší citlivosti ISO 400 a 800. Stále jsem si nebyl jist, zdali je to ta správná rychlost a při pomyšlení na to, že nemám blesk mi běhal mráz po zádech. Nakonec jsem celý problém vyřešil posunutím (pushem) citlivosti o 100%, takže jsem exponoval film s ISO 400 jako 800 a film s ISO 800 jako 1600. Měl jsem také několik objektivů s pevným ohniskem, ale ty jsem nakonec vůbec nepoužil – nebyl na to čas. Nakonec mi v těle fotoaparátu zůstal pouze jeden objektiv nejmenované značky, telekonvertor s proměnným ohniskem 28–80 mm, 3,5–22 f/stop, se kterým jsem nafotil celou reportáž.

Plánovaný začátek demonstrace za svobodu slova se přiblížil a první demonstranti a odpůrci Hodačova vysílání se začali scházet. Nedali se přehlédnout, evidentně se nešli jen tak projít – a ne zrovna na Václavské náměstí. Na rozdíl od ostatních fotoreportérů, kteří dorazili mnohem později, jsem měl příležitost fotografovat zanícené demonstranty očekávající začátek celé akce. Mohl jsem si projít většinu transparentů. A pozorovat dění okolo podepisování peticí a rozdávání prohlášení ČT věc veřejná. Při této příležitosti vznikly první fotografie, některé z nich přikládám pro ilustraci. Nakonec jsem nafotil celkem 250 snímků, z toho vybral 40 slušných a pro tento článek jsem výběr zredukoval na deset snímků.

Lidí stále přibývalo a já se snažil získat co nejlepší stanoviště, odkud bych fotografoval celé dění. Chtěl jsem se dostat přímo pod pódium. Nakonec jsem našel místo, kde probíhala registrace novinářů. Ano, bylo to v nejmenované vinárně na rohu Václavského náměstí hned pod muzeem. Hned při vstupu do vinárny jsem byl ohromen velkým množstvím lidí, kteří okupovali celou vinárnu. A co víc, samé známé osobnosti. Na krku jsem měl fotoaparát a chtěl jsem hned fotit. Nakonec jsem přemohl fotografickou chuť a odebral se k paní z ČT, která prováděla registraci. Její přístup mě velice potěšil. Již jsem nedoufal, že dostanu povolení pro vstup pod podium, nakonec se však podařilo a studenta z ITF pustili i tam, kam mohou jen akreditovaní novináři. Byl jsem šťasten. Při odchodu z vinárny jsem si neodpustil nasekat pár snímků našich osobností. S akreditací v ruce jsem utíkal zase zpět pod Václava, abych zaujal dobré stanoviště. Na pódiu nikdo nebyl, ale davy lidí byly čím dál tím větší. Napadlo mě pořídit pár snímků prázdného pódia. Pro ukázku jsem vybral pouze jednu fotografii, která mi z nich připadá nejlepší. Popravdě řečeno je jedna z mých nejoblíbenějších.

Usedl jsem na bobek pod pódium a naslouchal šumu a hluku bavících se lidí – a že to nebylo žádné šeptání. Atmosféra celé akce se mi postupně dostávala do krve a já jsem podvědomě cítil, že tady by se daly udělat nějaké dobré fotky. Organizátoři ještě na poslední chvíli upravovali vzhled celého pódia a neodpustili si zavěšení plakátu znázorňujícího pana Václava Klause s paní Bobošíkovou. Přiskočil jsem s fotoaparátem a pořídil zase řadu snímků.

Krátce po páté hodině byla celá demonstrace zahájena. Přicházeli a vystupovali vzbouření moderátoři spolu se známými osobnostmi a fotografové z českých plátků kolem mě pobíhali jako hladoví vlci. Nejdříve jsem byl z toho trochu zmaten, ale nakonec jsem se ke smečce musel přidat. Vlci nebyli tak hrozní, jak jsem čekal a pár dobrých věcí jsem se od nich naučil. Musel jsem být neustále ve střehu a vidět okem novináře. Stále jsem nebyl spokojen. Měl jsem sice několik set nejistých latentních obrazů zaznamenaných na svých filmech, ale stále jsem neměl tu správnou fotografii demonstrujícího davu. Zase jsem se musel učit od těch zkušených. Pozoroval jsem ostatní a vylezl nad osvětlovače ČT, kteří mi umožnili si vylézt na lešení s reproduktory. Pohled to byl nádherný. Z této pozice jsem pořídil možná nejvíce fotografií, ale těch nejlepších je pouze pár. Díky tmě jsem musel volit pomalé časy expozice a se zaostřováním byly také problémy.

V průběhu demonstrace se mi podařilo ulovit pár dalších zajímavých fotografií, které by bez ostatních fotografií a bez porozumění celého problému neměly téměř žádný význam. Do celého souboru však logicky zapadají a mají vlastní opodstatnění. Tu první jsem pořídil při překročení zátarasů starším pánem, který se prodral skrze ochranku až k pódiu. V ruce držel velkou zvětšeninu černobílé fotografie představující budovu rádia a televize před několika desítkami let. Chtěl demonstrovat paralelu s časy dávno minulými.

S touto fotografií nakonec končím představení mé reportáže. Všechny negativy jsem vyvolal 24 hodin po expozici. Film jsem vyvolával ve vývojce, která byla od stejného výrobce jako filmy. Díky široké pružnosti obou druhů filmů jsem nemusel měnit vyvolávací časy. Přerušoval jsem čistou vodou. Při vyvolání jsem dodržoval kinetiku vyvolávání, jak uvádí výrobce vývojky a filmu. Film jsem nazvětšoval na multikontrastní černobílé papíry stejné značky. Nejdříve jsem se domníval, že budu muset díky nestandardnímu osvětlení volit různé druhy gradace pomocí filtrů. Většinu snímků jsem nakonec nazvětšoval pouze s jedním filtrem a to s magnetou I.

Součástí úkolu bylo vytvoření úvodní stránky obrazového týdeníku s výběrem vhodné fotografie na výšku. Celý soubor fotografií jsem hypoteticky navrhl pro týdeník Reflex.

Doufám, že jsem vám dobře nastínil fotografování této události z pohledu studenta fotografie a přinesl vám řadu užitečných poznatků.

Přeji vám dobré světlo

Jan Jedlička