Je FD canon mrtev? II.díl

Po několika filmech pořízených AE-1 jsem zatoužil vyzkoušet lepší model a pořídil si A-1. Jak jsem zmínil v prvním díle tohoto seriálu, disponuje tento fotoaparát několika režimy měření a mnoha užitečnými drobnostmi. Je to nejvyšší model řady určený pro náročné amatéry. Velmi mne lákal také AE-1 program, nástupce úspěšného AE-1. V celkovém počtu prodaných kusů svého předchůdce sice nepřekonal, avšak po technické stránce přinesl řadu hodnotných vylepšení, díky nimž si získal mnoho spokojených uživatelů (včetně mě samotného, jak se později dočtete). Cílem článku bude jejich vzájemné porovnání se zrcadlovkou EOS 300.

Přesnost TTL měření

Poněvadž používám pro barevnou fotografii výhradně diapozitivní materiál, považuji otázku přednosti měření za velice důležitou. Hned na začátku musím prozradit, že zmiňované modely FD Canon oproti EOSům mírně pokulhávají. Prvním důvodem je přesnost samotného měření se zvýhodněným středem. To je dostatečně přesné pouze u méně komplikovaných scén. U záběrů s výrazným zdrojem světla zaujímající poměrně malou plochu často dochází k mírné přeexpozici (kolem 1EV). Tento problém lze obejít měřením scény bez problematické plochy nebo měřením na světla s následnou korekcí. Je však nutné na to myslet, zejména při použití širokoúhlých objektivů.

V případě zrcadlovek AE-1 a AE-1 program je podstatnější druhý důvod – tyto fotoaparáty neumožňují v automatickém režimu zaclonit objektiv po půl krocích. První obavy, že tomu tak skutečně může být, jsem začal mít po vyzkoušení AE-1 program, který disponuje digitálním ukazatelem pouze s celými hodnotami. Pátráním po informacích, jak expoziometr vlastně funguje, jsem nedošel k žádné odpovědi, nezbylo tedy než obětovat jeden diapozitivní film a celou záležitost ověřit. Došel jsem k závěru, že aparát opravdu nastavuje clonu pouze po celých krocích. Půlhodnoty pak dle experimentů zaokrouhluje směrem nahoru, tj. v případě scény f/9.5 nastaví f/11, což mi přijde vcelku logické – u negativu jde o zanedbatelnou chybu, u diapozitivu je pak výrazně lepší scénu podexponovat než přeexponovat.

Majitele A-1 „půlclony“ trápit nemusí, fotoaparát s nimi pracuje ve všech režimech. Měření je z principu nejpřesnější v režimu priority clony, kdy závěrka umožňuje, podobně jako u EOSů, použít teoreticky libovolné hodnoty času. Také v případě fotografování na negativní materiál není obava z nepřesného měření na místě. Milovníkům diapozitivního materiálu ale nezbývá, než se se zmiňovanými zrcadlovkami sžít a naučit se rozpoznávat situace, kdy může k přeexpozici dojít. S výraznou podexpozicí jsem se nesetkal.

Konečně, v případě ČB fotografie, je na místě vyzkoušet si účinek barevného filtru na TTL měření. Osobně jsem na problém narazil při použití tmavě žlutého Pentax Y2 filtru.

Hledáček

Hledáček patří bezesporu k důležitým částem fotoaparátu, u moderních zrcadlovek nižší třídy, jako je například EOS 300, nebývají příliš jasné a nedisponují potřebným pokrytím.

A jak jsou na tom její FD předchůdci? Mohu říci, že v žádných parametrech za amatérskými EOSy nezaostávají. Ba naopak. Pokrytí hledáčku AE-1 a A-1 s 93% ve vertikálním a 96% v horizontálním směru je oproti EOS 300 s pokrytím 90/92% o poznání větší, zvětšením a jasností jsou však srovnatelné. Jednoznačně nejlepším hledáčkem se může pochlubit AE-1 program, u něj byl převzat z profesionálního fotoaparátu F-1 new. Pokrytí je menší než u svého předchůdce (94% v obou směrech), avšak tento drobný nedostatek je plně vyvážen výbornou matnicí a celkovou jasností hledáčku, čímž celkově překonává hledáček EOSu 300.

Velké rozdíly jsou v zobrazování expozičních údajů. Model AE-1 disponuje jednoduchým analogovým expoziometrem s rafičkou a dvěma LED kontrolkami indikujícími podexpozici a manuální režim. Kontrolka přeexpozice chybí. Expoziometr pracuje jen s clonovými čísly do f/22, což komplikuje práci s objektivy nabízející větší zaclonění. LED kontrolky nejsou za silnějšího osvětlení čitelné.

Jeho nástupce AE-1 program se nepyšní pouze lepší matnicí. Analogová rafička byla nahrazena digitálním displayem s rozsahem clon až k hodnotě f/32, přičemž přeexpozice a podexpozice je signalizována blikáním krajních hodnot. Kromě lepší čitelnosti je významným vylepšením odstranění jisté analogové spjatosti expoziometru s voličem ISO filmu (popisoval jsem v prvním dílu Je Canon FD mrtev?, I.díl).

Model A-1 nabízí komfort srovnatelný s dnešními zrcadlovkami. Součástí hledáčku je digitální display zobrazující zvolený čas, clonu a případně údaje blesku, jak jsme na to zvyklí u dnešních zrcadlovek. Proměnný jas diod zajišťuje optimální čitelnost za různého osvětlení. Případná podexpozice i přeexpozice je zobrazena blikající hodnotou. Zobrazení informací v hledáčku A-1 lze dokonce vypnout.

Užitečnou drobností přístroje A-1, kterou by mnohý fotograf u svého miláčka uvítal, je možnost snadného zastínění hledáčku. Slouží k tomu jednoduché mechanické šoupě, jenž je součástí hledáčku, jak prosté!

Zajímavostí je výměnná matnice modelů A-1 a AE-1 program.

Režim program

Plná automatika zrcadlovky AE-1 program mne příliš nezaujala, spíše mi to přijde jako nedotažený reklamní tah. Přístroj sice sám zvolí clonu, kterou zobrazí na digitálním displayi, a dopočítá příslušný čas, avšak jeho hodnotu nikde nezobrazí. Nemá kde. Pouze v případě hodnot delších než 1/60s je uživatel upozorněn na možnost roztřesení fotoaparátu. Takto lze fotografovat snad jen se širokoúhlými objektivy.

K automatice A-1 není co dodat, funguje jako u EOSů, avšak bez možnosti shiftování. Poněkud neštastné se mi jeví umístění režimu „P“ na voliči času. V 70. letech oslovila plná automatika mnoho uživatelů, z dnešního pohledu však nenabízí komfort, na který jsme z moderních zrcadlovek zvyklí.

Model AE-1 není režimem plné automatiky vybaven.