Tento díl je pokračováním článku Je Canon FD mrtev?, I.díl. Tentokrát je věnován recenzi tří Canon FD zrcadlovek AE-1, AE-1 program a úspěšného nástupce A-1. Cílem článku je jejich vzájemné porovnání s EOS systémem, konkrétně se zrcadlovkou EOS 300.
Po několika filmech pořízených AE-1 jsem zatoužil vyzkoušet lepší model a pořídil si A-1. Jak jsem zmínil v prvním díle tohoto seriálu, disponuje tento fotoaparát několika režimy měření a mnoha užitečnými drobnostmi. Je to nejvyšší model řady určený pro náročné amatéry. Velmi mne lákal také AE-1 program, nástupce úspěšného AE-1. V celkovém počtu prodaných kusů svého předchůdce sice nepřekonal, avšak po technické stránce přinesl řadu hodnotných vylepšení, díky nimž si získal mnoho spokojených uživatelů (včetně mě samotného, jak se později dočtete). Cílem článku bude jejich vzájemné porovnání se zrcadlovkou EOS 300.
Přesnost TTL měření
Poněvadž používám pro barevnou fotografii výhradně diapozitivní materiál, považuji otázku přednosti měření za velice důležitou. Hned na začátku musím prozradit, že zmiňované modely FD Canon oproti EOSům mírně pokulhávají. Prvním důvodem je přesnost samotného měření se zvýhodněným středem. To je dostatečně přesné pouze u méně komplikovaných scén. U záběrů s výrazným zdrojem světla zaujímající poměrně malou plochu často dochází k mírné přeexpozici (kolem 1EV). Tento problém lze obejít měřením scény bez problematické plochy nebo měřením na světla s následnou korekcí. Je však nutné na to myslet, zejména při použití širokoúhlých objektivů.
V případě zrcadlovek AE-1 a AE-1 program je podstatnější druhý důvod – tyto fotoaparáty neumožňují v automatickém režimu zaclonit objektiv po půl krocích. První obavy, že tomu tak skutečně může být, jsem začal mít po vyzkoušení AE-1 program, který disponuje digitálním ukazatelem pouze s celými hodnotami. Pátráním po informacích, jak expoziometr vlastně funguje, jsem nedošel k žádné odpovědi, nezbylo tedy než obětovat jeden diapozitivní film a celou záležitost ověřit. Došel jsem k závěru, že aparát opravdu nastavuje clonu pouze po celých krocích. Půlhodnoty pak dle experimentů zaokrouhluje směrem nahoru, tj. v případě scény f/9.5 nastaví f/11, což mi přijde vcelku logické – u negativu jde o zanedbatelnou chybu, u diapozitivu je pak výrazně lepší scénu podexponovat než přeexponovat.
Majitele A-1 „půlclony“ trápit nemusí, fotoaparát s nimi pracuje ve všech režimech. Měření je z principu nejpřesnější v režimu priority clony, kdy závěrka umožňuje, podobně jako u EOSů, použít teoreticky libovolné hodnoty času. Také v případě fotografování na negativní materiál není obava z nepřesného měření na místě. Milovníkům diapozitivního materiálu ale nezbývá, než se se zmiňovanými zrcadlovkami sžít a naučit se rozpoznávat situace, kdy může k přeexpozici dojít. S výraznou podexpozicí jsem se nesetkal.
Konečně, v případě ČB fotografie, je na místě vyzkoušet si účinek barevného filtru na TTL měření. Osobně jsem na problém narazil při použití tmavě žlutého Pentax Y2 filtru.
Hledáček
Hledáček patří bezesporu k důležitým částem fotoaparátu, u moderních zrcadlovek nižší třídy, jako je například EOS 300, nebývají příliš jasné a nedisponují potřebným pokrytím.
A jak jsou na tom její FD předchůdci? Mohu říci, že v žádných parametrech za amatérskými EOSy nezaostávají. Ba naopak. Pokrytí hledáčku AE-1 a A-1 s 93% ve vertikálním a 96% v horizontálním směru je oproti EOS 300 s pokrytím 90/92% o poznání větší, zvětšením a jasností jsou však srovnatelné. Jednoznačně nejlepším hledáčkem se může pochlubit AE-1 program, u něj byl převzat z profesionálního fotoaparátu F-1 new. Pokrytí je menší než u svého předchůdce (94% v obou směrech), avšak tento drobný nedostatek je plně vyvážen výbornou matnicí a celkovou jasností hledáčku, čímž celkově překonává hledáček EOSu 300.
Velké rozdíly jsou v zobrazování expozičních údajů. Model AE-1 disponuje jednoduchým analogovým expoziometrem s rafičkou a dvěma LED kontrolkami indikujícími podexpozici a manuální režim. Kontrolka přeexpozice chybí. Expoziometr pracuje jen s clonovými čísly do f/22, což komplikuje práci s objektivy nabízející větší zaclonění. LED kontrolky nejsou za silnějšího osvětlení čitelné.
Jeho nástupce AE-1 program se nepyšní pouze lepší matnicí. Analogová rafička byla nahrazena digitálním displayem s rozsahem clon až k hodnotě f/32, přičemž přeexpozice a podexpozice je signalizována blikáním krajních hodnot. Kromě lepší čitelnosti je významným vylepšením odstranění jisté analogové spjatosti expoziometru s voličem ISO filmu (popisoval jsem v prvním dílu Je Canon FD mrtev?, I.díl).
Model A-1 nabízí komfort srovnatelný s dnešními zrcadlovkami. Součástí hledáčku je digitální display zobrazující zvolený čas, clonu a případně údaje blesku, jak jsme na to zvyklí u dnešních zrcadlovek. Proměnný jas diod zajišťuje optimální čitelnost za různého osvětlení. Případná podexpozice i přeexpozice je zobrazena blikající hodnotou. Zobrazení informací v hledáčku A-1 lze dokonce vypnout.
Užitečnou drobností přístroje A-1, kterou by mnohý fotograf u svého miláčka uvítal, je možnost snadného zastínění hledáčku. Slouží k tomu jednoduché mechanické šoupě, jenž je součástí hledáčku, jak prosté!
Zajímavostí je výměnná matnice modelů A-1 a AE-1 program.
Režim program
Plná automatika zrcadlovky AE-1 program mne příliš nezaujala, spíše mi to přijde jako nedotažený reklamní tah. Přístroj sice sám zvolí clonu, kterou zobrazí na digitálním displayi, a dopočítá příslušný čas, avšak jeho hodnotu nikde nezobrazí. Nemá kde. Pouze v případě hodnot delších než 1/60s je uživatel upozorněn na možnost roztřesení fotoaparátu. Takto lze fotografovat snad jen se širokoúhlými objektivy.
K automatice A-1 není co dodat, funguje jako u EOSů, avšak bez možnosti shiftování. Poněkud neštastné se mi jeví umístění režimu „P“ na voliči času. V 70. letech oslovila plná automatika mnoho uživatelů, z dnešního pohledu však nenabízí komfort, na který jsme z moderních zrcadlovek zvyklí.
Model AE-1 není režimem plné automatiky vybaven.
Závěrka
Zmiňované FD zrcadlovky disponují, stejně jako EOSy, plně elektronicky řízenou šterbinovou závěrkou, nikoliv však lamelovou s horizontáním chodem, ale plátěnnou s chodem vertikálním. Lamelová závěrka se vyznačuje spolehlivějším chodem a také kratšími časy. V případě EOSu 300 je to 1/2000s, u FD pouze 1/1000s. Tisícina je v některých situacích příliš dlouhá, ale mnohem více mi chybí hodnoty na opačném konci voliče času u modelů AE-1 a AE-1 program, maximum jsou dvě sekundy. Tento neduh lze obejít režimem „B“, ale to již vyžaduje trochu počítání a přepnutí do manuálního režimu. S trochou humoru v tom lze i vidět výhodu – zřejmě nikdy nezapomenete na pana Schwarzwilda. Zrcadlovka A-1 nabízí standardní rozsah do 30s a půlhodnoty podobně jako EOS 300.
Chod závěrky posuzovaných modelů je poměrně tichý a hladký. Překvapením je, že FD modely se mohou pochlubit o poznání menší „kopavostí“ než EOS 300. Tento fakt bych jednoduše vysvětlil dobrým vypolstrováním dopadové plochy zrcátka, v rámci tří zmiňovaných FD zrcadlovek je nejklidnější model AE-1 program. Předsklopení zrcátka není u amatérské třídy FD zrcadlovek k dispozici, taktéž EOS 300 tuto užitečnou věc nenabízí. Samozřejmostí je 10s samospoušť. Model A-1 je navíc vybaven 2s samospouští, ideální pro snímání na stativu, když si zapomenete drátěnou spoušť.
O vysychajícím mazivu pístu zrcátka FD zrcadlovek řady A jsem se zmiňoval již v prvním dílu, vzhledem k opotřebovanosti je tímto problémem pověstný zejména model A-1, doporučuji před koupí řádně prověřit.
Rozsah ISO, rozsah měření, korekce
V době fotografování výhradně na diapozitivní materiál mne rozsah ISO nezajímal, plně jsem se spokojil s hodnotami 50, 100 a 200. S příchodem ČB pokusničení jsem záhy zjistil, že rozsah 6–6400, jenž nabízí EOS 300, není zas tak široký, jak jsem si do té doby domníval. Lépe je na tom model A-1 s rozsahem do ISO 12800, naprostým propadákem je však AE-1 s rozsahem 25–3200. Ne že bych příliš často fotografoval na citlivost ISO 6400 či ISO 12, ale uvědomte si, že AE-1 ani AE-1 program nedisponují korekcemi, ty se dělají nejpohodlněji právě změnou hodnoty ISO. Připustíme-li běžně používané korekce +/-2EV, pak jsme na reálně použitelném rozsahu 100–800 ISO a to opravdu není mnoho. Dalším důvodem „propadnutí“ AE-1 je jistá analogová spjatost zvoleného ISO s rozsahem TTL měření (viz první díl seriálu).
Pro úplnost je třeba neopomenout tlačítko přednastavené korekce +1.5EV pro snímání v protisvětle či v zimě na sněhu. Osobně jsem si k němu cestu nenašel (viz ergonomie).
Zajímavým údajem ve specifikacích porovnávaných zrcadlovek je rozsah měření expoziometru. Často kritizovaným nedostatkem amatérských EOSů je právě spodní hranice tohoto rozsahu. Asi vás nepřekvapí, že model A-1 je na tom o mnoho lépe a to o celé dva expoziční stupně. Modely AE-1 a AE-1 program rozsahem 1–18 EV příliš neoslní, ale pro běžné fotografování to stačí.
Blesky
V 70.letech, v době uvedení modelu F-1, se Canon mohl pochlubit nejpropracovanějším systémem zábleskové automatiky. Zároveň uvedl na trh první modely makroblesků, určené především pro makroobjektivy FD 50/3.5, 100/4 (oba 1:2) a 200/4 (1:1). Nabídka zábleskových jednotek byla opravdu široká, od slabších blesků připojitelných k tělu pomocí sáněk, určené spíše pro amatérská použití, až po silné profi blesky s hand-gripem. Většina modelů pokrývala pevně daný úhel 35mm, k dosazení širších úhlů, až 20mm, bylo zapotřebí speciálních předsádek, stejně tak pro 100mm, komfort dnešních zoomovacích hlav nebyl k dispozici. Tilt a shift byl dostupný jen u nejvyšších modelů, nejsilnější blesk dosahoval na tu dobu úctyhodných GN 48. Nutno si uvědomit, že tento údaj se vztahuje k ohnisku 35mm! Z tohoto pohledu jsou běžně dostupné blesky se směrným číslem GN 20–30 poměrně dostačující.
K nejoblíbenějším bleskům pro zmiňované FD zrcadlovky patří „sáňkové“ modely Speedlite 199A a 188A. Oba blesky nabízejí plnou TTL automatiku, uživatel pouze s ohledem na citlivost filmu a potřebný dosah volí pracovní clonu f/2.8, f/5.6 či f/11 (pouze 199A). Čas je nastaven na synchro hodnotu 1/60s. Model 199A ve spolupráci se zrcadlovkou A-1 nabízí režim automatického měření, v kterém lze nastavit i delší čas. Samozřejmostí je manuální režim. Směrné číslo 188A je GN 25, v případě 199A GN 30, k 188A je možno pořídit 28mm adaptér, k 199A pak 24mm. Model 199A také nabízí tilt 60/75/90 stupňů.
Pro dnešní EOSy jsou určeny blesky Speedlite řady EX s měřením E-TTL. Blesky se mohou pochlubit zoomovacími hlavami s pokrytím 24–105mm, menší spotřebou baterií (?) a především režimem high-speed, jenž umožňuje použití kratších časů, než je synchro. Tím se stává při vzájemném porovnávání synchro čas EOSu 300 s hodnotou 1/90s mnohem méně významným parametrem než v případě FD zrcadlovek. Pevnou hlavu bez možnosti tilt nebo shift má jen nejnižší model řady.
Je zcela bez debat, že dnešní EOSy nabízejí lepší komfort při práci s blesky, pro první pokusy lze vystačit s blesky vestavěnými. U nich je však největším omezením absence high-speed synchronizace. Vzhledem k ceně nejnižších modelů dnešních blesků pro EOSy však není co řešit.
Mechanická konstrukce
Porovnávat „plastový“ low-end EOS 300 s historickými zrcadlovkami poctivé konstrukce snad ani není třeba. Přesto mám nutkání vyslovit myšlenku, že doba celokovových těl u Canonu neskončila s příchodem EOSů, ale mnohem dříve. Všechny důležité části popisovaných FD zrcadlovek jsou sice kovové, nelze to však říci o celém přístroji. Plast je zastoupen poměrně často, nicméně na kráse fotopřístroje to ani v nejmenším neubírá. Spíše naopak. Výsledkem této kombinace materiálů je především nižší hmotnost, tyto aparáty si vezmete na každý výlet, výborně padnou do ruky a příliš nezatíží vaši fotobrašnu. Osobně nejsem zastáncem těl, s kterými by se dali „zatloukat hřebíky“, myslím, že každá fototechnika si zaslouží jemné zacházení. Z tohoto důvodu se nemůžu vyjádřit k celkové odolnosti proti pádům či jiným hrubším zásahům, každopádně křehkým dojmem FD zrcadlovky nepůsobí.
Také na objektivech je plast zastoupen, liší se kus od kusu, opět platí, že důležité části jsou kovové. Přesto u několika skel, konkrétně FD 28/2.8 a 50/1.8, se nemůžu zbavit „laciného“ dojmu. Zkrátka jsou příliš lehké a nedrží se s tělem nejlépe. U všech objektivů, které jsem měl v ruce a byly v pořádku, chodil ostřící kroužek velmi jemně a přesně, taktéž clonový kroužek. Manuální ostření je velice pohodlné. Přední příruba nevykazuje vůli, jak je tomu běžné u dnešních amatérských zoomů. Příjemností jsou vestavěné sluneční clony mnoha teleobjektivů, v případě potřeby se lehce vysunou. Zato patří ode mne Canonu velký dík, sehnat originál clony na FD objektivy, s výjimkou těchto neodjímatelných, se podaří jen málokdy. K čemu mám výhrady jsou nasazovací clony a přední krytky objektivů. Clony se připevňují bajonetovým způsobem, nicméně předtím je nutné sundat krytku, jenž je o trochu širší. Bohužel. Že se dají clony nasadit správně jen pod jedním úhlem je proti tomu banalita, ostatně i některá dnešní EF skla se tím mohou „pochlubit“. Dalším neduhem krytek je nutnost vyvinout poměrně silný stisk při jejich sundavání, na nasazovaní krytky současně s nasazenou sluneční clonou u některých objektivů prostě zapomeňte.
Ergonomie ovládání
Současné EOSy mi svým ovládáním až na tlačítko DOF plně vyhovují. To už nemohu tvrdit u diskutovaných FD modelů. Mezi nejméně ergonomické považuji umístění kontrolního tlačítka pro aktivaci expoziometru a tlačítka pro blokování expozice/přednastavené korekce +1.5EV, jenž jsou umístěné nad sebou v horní části levé strany bajonetu. Ani po 15-tém filmu jsem si na jejich polohu nenavyknul, popravdě netuším, kterými prsty by se měly ovládat, a už vůbec si nedovedu představit, jak si s nimi poradí fotograf s větší dlaní.
Další slabinou je volba citlivosti filmu u dvou modelů. U AE-1 je nešťastně spojena s voličem času, jde zcela jistě o účelové umístění. Podobně je svázaný volič citlivosti filmu s voličem korekce expozice u přístroje A-1. Zde je však volič umístěn v levé části u zpětného převíječe filmu. V každém případě se tyto voliče musí ovládat s určitou jemností, což mi značně nevyhovuje. Fotoaparát A-1 je zcela jistě výborný přístroj, jeho ovládání mi však nesedlo.
Z hlediska ergonomie se mi jeví nejpropracovanějším přístrojem AE-1 program. Pravý volič je určen pouze k volbě času a je umístěn blíže k hledáčku. Naopak samotná spoušť se posunula ve srovnání se svým předchůdcem více na okraj, čímž je umožněno pevnější držení fotoaparátu. K tomu také slouží odnímatelný hand-grip převzatý z modelu A-1. K dalším vylepšením patří přesunutí voliče citlivosti k převíječi filmu, toto místo bylo u AE-1 zcela nevyužito. Korekce expozice chybí, pro pokročilého uživatele však není problém provádět korekce změnou ISO. Samotná změna se provádí velmi snadno levým palcem a ukazovákem. Posledním vylepšením je pak provedení samospouště a zámku spouště podle vzoru A-1.
Zdroj energie
Hned na začátku musím zklamat všechny čtenáře, kteří hledají fotoaparát do nepohody, jenž by se alespoň z části obešel bez zdroje elektrické energie. Recenzované modely bez baterie zkrátka nefungují. Nicméně dobrou zprávou je, že není problém je za malý peníz zakoupit. Ale nepřeskakujme.
EOS 300 je napájen lithiovou baterii CR-2 s běžnou kapacitou 650mAh a slušnou výdrží řádově několik desítek filmů. Pro FD zrcadlovky řady A jsou určeny 6V články trojího typu. Jedná se buď o alkalicko-magnanové články typu 4LR44 nebo o články na bázi oxidu stříbra pod označením 4SR44, případně o lithiový článek PX 28L firmy Duracell. Jednotlivé typy se mírně liší velikostí a napětím, hlavní rozdíl je však v ceně, kapacitou se prakticky neliší, dle výrobce se pohybuje v rozmezí 100–160mAh, což v praxi odpovídá několika desítkám filmů (Canon uvádí při nepřetržitém provozu až 20.000 expozic, tj. 555! filmů). Nutno ovšem podotknout, že při běžných teplotách, v mrazu mnoho nevydrží. Výjimkou by měla být zmiňovaná lithiová baterie. To však k její ceně nemohu potvrdit. Osobně mohu doporučit typ 4LR44, který lze zakoupit ve specializovaných obchodech za příjemných 30–50Kč. V zimním období doporučuji vzít náhradní baterii a chránit ji před chladem.
Ke všem třem FD zrcadlovkám lze pořídit battery pack na čtyři AA baterie sloužící také jako motorový převíječ. Na A-1 a AE-1 lze navíc sehnat battery pack s gripem a vertikální spouští.
Který fotoaparát vybrat?
Mým favoritem je AE-1 program a to díky velice příjemnému jednoduchému ovládání a jasnému hledáčku. Nevýhodou zůstává určitá nepřesnost TTL měření, nicméně na poli statické fotografie lze tento problém lehce překonat.
Modelu A-1 jsem bych vytknul poněkud komplikovanější ovládání, dále bych se zmínil o celkovém stavu nabízených přístrojů. Prošlo mi rukou asi deset kusů „ájedniček“ a nenašel jsem mezi nimi kus, který byl ve špičkovém stavu. Zkrátka tento přístroj pořizovali nároční fotoamatéři (a dost možná i méně majetní profesionálové) a hodně jej používali. Jak se bude vyvíjet jeho cena v bazarech nedokáži příliš odhadnout, zachovalý kus bych z ruky lacino rozhodně nedával, i na dnešní poměry má co nabídnout.
Na svou první FD zrcadlovku AE-1 nedám dopustit, je to slušný aparát za přijatelný peníz. Nebývají tak opotřebované jako A-1. Je jich v bazarech poměrně dostatek, dají se pořídit spolu s pevnou padesátkou za cenu lepšího kompaktu.