Je FD canon mrtev? II.díl

Závěrka

Zmiňované FD zrcadlovky disponují, stejně jako EOSy, plně elektronicky řízenou šterbinovou závěrkou, nikoliv však lamelovou s horizontáním chodem, ale plátěnnou s chodem vertikálním. Lamelová závěrka se vyznačuje spolehlivějším chodem a také kratšími časy. V případě EOSu 300 je to 1/2000s, u FD pouze 1/1000s. Tisícina je v některých situacích příliš dlouhá, ale mnohem více mi chybí hodnoty na opačném konci voliče času u modelů AE-1 a AE-1 program, maximum jsou dvě sekundy. Tento neduh lze obejít režimem „B“, ale to již vyžaduje trochu počítání a přepnutí do manuálního režimu. S trochou humoru v tom lze i vidět výhodu – zřejmě nikdy nezapomenete na pana Schwarzwilda. Zrcadlovka A-1 nabízí standardní rozsah do 30s a půlhodnoty podobně jako EOS 300.

Chod závěrky posuzovaných modelů je poměrně tichý a hladký. Překvapením je, že FD modely se mohou pochlubit o poznání menší „kopavostí“ než EOS 300. Tento fakt bych jednoduše vysvětlil dobrým vypolstrováním dopadové plochy zrcátka, v rámci tří zmiňovaných FD zrcadlovek je nejklidnější model AE-1 program. Předsklopení zrcátka není u amatérské třídy FD zrcadlovek k dispozici, taktéž EOS 300 tuto užitečnou věc nenabízí. Samozřejmostí je 10s samospoušť. Model A-1 je navíc vybaven 2s samospouští, ideální pro snímání na stativu, když si zapomenete drátěnou spoušť.

O vysychajícím mazivu pístu zrcátka FD zrcadlovek řady A jsem se zmiňoval již v prvním dílu, vzhledem k opotřebovanosti je tímto problémem pověstný zejména model A-1, doporučuji před koupí řádně prověřit.

Rozsah ISO, rozsah měření, korekce

V době fotografování výhradně na diapozitivní materiál mne rozsah ISO nezajímal, plně jsem se spokojil s hodnotami 50, 100 a 200. S příchodem ČB pokusničení jsem záhy zjistil, že rozsah 6–6400, jenž nabízí EOS 300, není zas tak široký, jak jsem si do té doby domníval. Lépe je na tom model A-1 s rozsahem do ISO 12800, naprostým propadákem je však AE-1 s rozsahem 25–3200. Ne že bych příliš často fotografoval na citlivost ISO 6400 či ISO 12, ale uvědomte si, že AE-1 ani AE-1 program nedisponují korekcemi, ty se dělají nejpohodlněji právě změnou hodnoty ISO. Připustíme-li běžně používané korekce +/-2EV, pak jsme na reálně použitelném rozsahu 100–800 ISO a to opravdu není mnoho. Dalším důvodem „propadnutí“ AE-1 je jistá analogová spjatost zvoleného ISO s rozsahem TTL měření (viz první díl seriálu).

Pro úplnost je třeba neopomenout tlačítko přednastavené korekce +1.5EV pro snímání v protisvětle či v zimě na sněhu. Osobně jsem si k němu cestu nenašel (viz ergonomie).

Zajímavým údajem ve specifikacích porovnávaných zrcadlovek je rozsah měření expoziometru. Často kritizovaným nedostatkem amatérských EOSů je právě spodní hranice tohoto rozsahu. Asi vás nepřekvapí, že model A-1 je na tom o mnoho lépe a to o celé dva expoziční stupně. Modely AE-1 a AE-1 program rozsahem 1–18 EV příliš neoslní, ale pro běžné fotografování to stačí.

Blesky

V 70.letech, v době uvedení modelu F-1, se Canon mohl pochlubit nejpropracovanějším systémem zábleskové automatiky. Zároveň uvedl na trh první modely makroblesků, určené především pro makroobjektivy FD 50/3.5, 100/4 (oba 1:2) a 200/4 (1:1). Nabídka zábleskových jednotek byla opravdu široká, od slabších blesků připojitelných k tělu pomocí sáněk, určené spíše pro amatérská použití, až po silné profi blesky s hand-gripem. Většina modelů pokrývala pevně daný úhel 35mm, k dosazení širších úhlů, až 20mm, bylo zapotřebí speciálních předsádek, stejně tak pro 100mm, komfort dnešních zoomovacích hlav nebyl k dispozici. Tilt a shift byl dostupný jen u nejvyšších modelů, nejsilnější blesk dosahoval na tu dobu úctyhodných GN 48. Nutno si uvědomit, že tento údaj se vztahuje k ohnisku 35mm! Z tohoto pohledu jsou běžně dostupné blesky se směrným číslem GN 20–30 poměrně dostačující.

K nejoblíbenějším bleskům pro zmiňované FD zrcadlovky patří „sáňkové“ modely Speedlite 199A a 188A. Oba blesky nabízejí plnou TTL automatiku, uživatel pouze s ohledem na citlivost filmu a potřebný dosah volí pracovní clonu f/2.8, f/5.6 či f/11 (pouze 199A). Čas je nastaven na synchro hodnotu 1/60s. Model 199A ve spolupráci se zrcadlovkou A-1 nabízí režim automatického měření, v kterém lze nastavit i delší čas. Samozřejmostí je manuální režim. Směrné číslo 188A je GN 25, v případě 199A GN 30, k 188A je možno pořídit 28mm adaptér, k 199A pak 24mm. Model 199A také nabízí tilt 60/75/90 stupňů.

Pro dnešní EOSy jsou určeny blesky Speedlite řady EX s měřením E-TTL. Blesky se mohou pochlubit zoomovacími hlavami s pokrytím 24–105mm, menší spotřebou baterií (?) a především režimem high-speed, jenž umožňuje použití kratších časů, než je synchro. Tím se stává při vzájemném porovnávání synchro čas EOSu 300 s hodnotou 1/90s mnohem méně významným parametrem než v případě FD zrcadlovek. Pevnou hlavu bez možnosti tilt nebo shift má jen nejnižší model řady.

Je zcela bez debat, že dnešní EOSy nabízejí lepší komfort při práci s blesky, pro první pokusy lze vystačit s blesky vestavěnými. U nich je však největším omezením absence high-speed synchronizace. Vzhledem k ceně nejnižších modelů dnešních blesků pro EOSy však není co řešit.

Mechanická konstrukce

Porovnávat „plastový“ low-end EOS 300 s historickými zrcadlovkami poctivé konstrukce snad ani není třeba. Přesto mám nutkání vyslovit myšlenku, že doba celokovových těl u Canonu neskončila s příchodem EOSů, ale mnohem dříve. Všechny důležité části popisovaných FD zrcadlovek jsou sice kovové, nelze to však říci o celém přístroji. Plast je zastoupen poměrně často, nicméně na kráse fotopřístroje to ani v nejmenším neubírá. Spíše naopak. Výsledkem této kombinace materiálů je především nižší hmotnost, tyto aparáty si vezmete na každý výlet, výborně padnou do ruky a příliš nezatíží vaši fotobrašnu. Osobně nejsem zastáncem těl, s kterými by se dali „zatloukat hřebíky“, myslím, že každá fototechnika si zaslouží jemné zacházení. Z tohoto důvodu se nemůžu vyjádřit k celkové odolnosti proti pádům či jiným hrubším zásahům, každopádně křehkým dojmem FD zrcadlovky nepůsobí.

Také na objektivech je plast zastoupen, liší se kus od kusu, opět platí, že důležité části jsou kovové. Přesto u několika skel, konkrétně FD 28/2.8 a 50/1.8, se nemůžu zbavit „laciného“ dojmu. Zkrátka jsou příliš lehké a nedrží se s tělem nejlépe. U všech objektivů, které jsem měl v ruce a byly v pořádku, chodil ostřící kroužek velmi jemně a přesně, taktéž clonový kroužek. Manuální ostření je velice pohodlné. Přední příruba nevykazuje vůli, jak je tomu běžné u dnešních amatérských zoomů. Příjemností jsou vestavěné sluneční clony mnoha teleobjektivů, v případě potřeby se lehce vysunou. Zato patří ode mne Canonu velký dík, sehnat originál clony na FD objektivy, s výjimkou těchto neodjímatelných, se podaří jen málokdy. K čemu mám výhrady jsou nasazovací clony a přední krytky objektivů. Clony se připevňují bajonetovým způsobem, nicméně předtím je nutné sundat krytku, jenž je o trochu širší. Bohužel. Že se dají clony nasadit správně jen pod jedním úhlem je proti tomu banalita, ostatně i některá dnešní EF skla se tím mohou „pochlubit“. Dalším neduhem krytek je nutnost vyvinout poměrně silný stisk při jejich sundavání, na nasazovaní krytky současně s nasazenou sluneční clonou u některých objektivů prostě zapomeňte.