Montserrat

Od jara roku 1995 sopka Soufriére Hills neustále ohrožuje ostrov a donutila téměř polovinu obyvatel hledat nový domov na sousedních ostrovech nebo ve Velké Británii (Montserrat patří k Britským zámořským územím, guvernér ostrova zastupuje královnu). Časté mohutné erupce, především v letech 1996 – 1997, zcela ochromily život tohoto ostrova. Poničením letiště v roce 1998 se ostrov uzavřel i turistům, kteří do státní kasy přinášeli nezanedbatelné peníze. Vliv aktivní sopky, jejíž vyvrženiny popela vystupují do několikakilome­trových výšek, je zjevný na každém kroku. Na 2/3 ostrova je patrná popelem poničená vegetace, opuštěné poškozené domy nacházíte v každé ulici a na většině pohlednic naleznete sopku při mohutné erupci. Jakýkoli přístup do oblasti ohrožované sopkou je zakázán a mapy s hranicí, kam až se můžete jít podívat, se aktualizují každý měsíc. V posledních letech se bezpečná oblast ale pouze zmenšuje. Nic na tom nemění ani fakt, že v uzavřené oblasti je několik měst. Funkci „náhradního hlavního města“ plní v centrální části západního pobřeží městečko Salem.

Jak jsme se na jihu ostrova ve večerních hodinách jachtou sopce blížili, vulkanické exhalace, smrdící po zkažených vejcích, byly silně cítit. I zde několik stovek metrů od břehu. V momentě, kdy nás silný smrad doprovázel i do podpalubí a i přes právě probíhající pečení voňavých bramboráků dráždil v očích, jsem silně znervózněl. Na pevnině při mohutnějším oblaku a špatném větru vezmete nohy na ramena, ale co tady? Jachtě neporučíte aby rychleji ujela, ulevilo se mi až po hodině, kdy jsme z oblaku na východní straně ostrova zcela vyjeli. Věděl jsem že nepřístupná Exclusion Zone sahá i několik pár kilometrů do moře, ale nepřepokládal jsem, že bude nebezpečí natolik aktuální. Byla to ale jediná možnost jak se k sopce dostat co nejblíže.

Montserrat Volcano Observatory

Nejlepším a jednoznačně nejbezpečnějším způsobem jak nastudovat, co taková aktivní sopka v nejlepším období života dokáže, je navštívit Montserrat Volcano Observatory. Jedná se o instituci s několika desítkami pracovníků (většinou geologů), kteří tento přírodní živel studují a při silných erupcích se snaží co nejdříve varovat zbytek obyvatelstva. Místní radiokomunikace mají dokonce vyhrazenu frekvenci, kde vysílají aktuality ze života sopky. Že se jedná o zařízení účelné a plně využívané, je zřejmé již z velké dálky – několik nových terénních aut s emblémem MVO a nová budova s anténami a vysílačem. Dojem se ještě více umocní v momentě, když stojíte před budovou samotnou, kde na malém plochém pahorku mají z budovy s prosklenou stěnou geologové překrásný výhled na celou sopku, nepřekvapil mě ani nedaleký heliport s velkým vrtulníkem.

Po krátké prohlídce, prozatím venkovní, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, kolik by asi pilot chtěl za let do blízkosti sopky. Netrvalo dlouho a po domluvení finanční hranice, za kterou nehodláme jít, jsme vyrazili vyjednávat. Závěr? Bylo vidět, že by to bylo pouze proti vůli nadřízených a že s tím měl již někdo problémy. O této možnosti jsem věděl z internetu, v roce 1999 se ve zničeném a opuštěném Plymouthu nechal vysadit jistý americký „fotograf“, který však naprosto nevyužil naskytnuté příležitosti. Jím pořízené fotky jsou nezajímavé. Já jsem se musel spokojit s možností vydrápat se na kopec a fotografovat zdevastované město 300mm s extenderem 1,5×.

V budově vulkanologické observatoře jsou na stěnách chodeb fotky z historie sopky, nejčastěji s mohutným hřibem popela stoupajícím do oblak. Poslední fotografie byla pořízena pouze 14 dní před naším příjezdem, nebezpečí bylo stále aktuální. Z prezentovaných výstupů ze seismografů těsně před erupcí bylo patrné, že každý výbuch předchází citelné zemětřesení. Vědci, které jsme potkávali v moderně vybavených kancelářích byly z celého světa, když se jich sešlo více vedle sebe, jako byste se koukali na reklamu jisté italské oděvní firmy. Na místě jsme strávili asi dvě hodiny, po kterých jsem se s konečnou platností rozhodl, že žádný tajný výlet do uzavřené oblasti tentokrát neuskutečním. Nechtěl jsem těmto milým lidem přidělávat práci tím, že mě budou někde honit nebo hledat ze vzduchu vrtulníkem. Pro pozorování jsem zvolil Garibaldi Hill, kopec nejblíže sopce přímo na hranici nebezpečné zóny.