Komunikace v novinářské praxi
Pokud vás ani minulý díl nezviklal ve vašem rozhodnutí stát se fotoreportérem, pak je pro vás určena další ze série článků o novinářské fotografii. Pro práci fotoreportéra nestačí být jen dobrým fotografem, ale uplatníte přitom i celou řadu poznatků z oblasti psychologie, sociologie nebo estetiky. Dnes si povíme, jak například komunikace s lidmi je při této profesi velmi důležitá a každodenně prověřovaná.
Pro práci fotoreportéra nestačí být jen dobrým fotografem, ale uplatníte přitom i celou řadu poznatků z oblasti psychologie, sociologie nebo estetiky. Připadá vám to jako příliš velká věda?
Tak například komunikace s lidmi je při této profesi velmi důležitá a každodenně prověřovaná. Musíte se orientovat a pohybovat v nejrůznějším prostředí a sociálních komunitách. Bude se po vás chtít jak fotka z předměstského ghetta, ústavu pro lidi s postižením, ale stejně tak i inaugurace nového rektora univerzity nebo fotografie z tiskové konference předsedy vlády. Umění domluvit se s lidmi všech sociálních skupin je základním předpokladem k této práci. Osobně se domnívám, že se tomu nedá naučit. Buď prostě jste typ člověka, který snadno navazuje kontakty s lidmi a dovede se bavit kdykoliv s kýmkoliv a nečiní vám to potíže. Nebo tento dar nemáte a pak je možná lépe věnovat se zátiší nebo krajinářské fotce. Jen těžko si dokážu představit, jak vykonává povolání fotoreportéra introvert, který se nejlépe cítí na pustém ostrově, kde není rušen nikým a ničím.
O co v prvním kontaktu jde?
Lapidárně řečeno o souhlas fotografovaného objektu. Jsou samozřejmě situace, kdy se účast fotoreportérů předpokládá, a pak je zbytečné o svolení žádat. Jsou to již zmíněné tiskové konference, vernisáže a jiné oficiální akce všeho druhu. Pokud ale děláte reportáž z citlivé oblasti, např. bezdomovců, v nemocnicích nebo z automobilových havárií, musíte s lidmi nejprve navázat kontakt. V opačném případě riskujete nepříjemnosti, které mohou skončit až inzultací. Jde v těchto případech samozřejmě použít také teleobjektiv, jenže pak je z vás paparazzi a je otázkou, zda jde ještě o reportážní fotku. Nemám příliš v lásce střelce, kteří nejprve fotí a teprve v druhém kole se představí, pokud se vůbec představí. Vyfotit cokoliv z úkrytu teleobjektivem to dokáže i naprostý diletant. Tímto způsobem focení nikdy World Press Foto nevyhrajete, i když fotky tohoto typu bulvární tisk rád publikuje na titulních stranách.
Malá poznámka týkající se bezpečnosti. V případě, že se pohybujete v rizikovém prostředí, je velmi užitečné si fotobrašnu hlídat a nevést diskuse o ceně vaší výbavy: mohlo by se vám stát, že se vrátíte do redakce bez ní.
Rozhodující a nerozhodující okamžik pro vznik fotografie
Na toto téma byly popsány tuny papíru a pokud vás to zajímá je mnoho nejrůznějších a mnohdy protichůdných teorií uveřejněno v odborné literatuře. Když budete šikovní, dá se na této problematice udělat úspěšně i docentura. Řeč fotografie je řečí symbolů, významových znaků a vztahů mezi nimi. Fotograf a hlavně fotoreportér se musí vejít do jediného snímku, nemáte možnost opravy, nemůžete nic následně přeskládat, přestříhat, překombinovat. Píšící redaktor nebo kameraman má na své sdělení nesrovnatelně větší možnosti a prostor.
Moment stisknutí spouště je intuitivní záležitost. V praxi asi použijete nevědeckou metodu udělat co nejvíce záběrů, čímž máte jistotu, že o „rozhodující“ okamžik nepřijdete.
- Předchozí strana
- 1
- 2
- Další strana
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fórudobry clanok,
mozno trosku viac prikladov a zazitkov z praxe by tam mohlo byt.
ale tesim sa na dalsi diel
výborný článok. reportáž musí byť veľmi zaujímavá a náročná disciplína. Najmä na psychológiu a komunikáciu s ľuďmi. Keď tomu človek prepadne ... :-)
S chuťou som prečítal a čakám na ďalšie pokračovanie. By ma zaujímalo viac čo čas, stres, rodina, ....
Super článek! taky se těším na pokračování!!
Prečítal som si zatiaľ tri diely Vášho seriálu a zaujali ma. Viem oceniť obsah Vašej výpovede. Prezerl som si aj diskusné príspevky, preto na niektoré budem reagovať.
Som píšuci novinár a fotoamatér v tom zmysle, že sa neživím fotografovaním, takže dôverne poznám prácu redakčných fotografov. Nemôžem súhlasiť s Vami v tom zmysle, že redaktor si vyberá obyčajne tu najhoršiu fotografiu. O zaradení tej ktorej fotografie nerozhoduje píšuci redaktor, ale zvyčajne vedúci vydania alebo editor novinovej strany a samozrejme šéf, zvyčajne do toho "hovorí" aj lámajúci redaktor - teda grafik. Pri zaraďovaní foto na stranu už fotoreportér nebýva zvyčajne v redakcii, a tak sa občas stane, že namiesto zmenšovania grafik fotku jedoducho oreže na potrebný rozmer a je po kompozícii... Pravda je, že v niektorých denníkoch niektorí editori, vedúci vydania atď. pripsjú fotografiám druhoradý význam, dávajú fotkám malý priestor v novinách, uprednostňujú vžité stereotypy a dokonca aj pri reportážach sa zubami nechtami bránia novotám. Trošku lepšia je situácia v týždenníkoch a mesačníkoch.
Pokiaľ ide o komunikáciu, túto prácu by mal robiť vyložený extrovert, ktorý skutočne nemá prpblém debatovať hocikedy, s hocikým na akúkoľvek tému, pritom by sa v nej mal aspoň trochu vyznať, takže predpríprava býva osožná. Tak ako novinár nemôže prísť a spýtať sa - tak čo je u vás nového, rovnako fotograf sa nemôže spýtať - tak ako vás mám odfotografovať? Prosto už na začaitku by malo byť jasné, o čom reportáž bude a ako má celkovo vyznieť. Písaný text a fotografie by sa mali dopĺňat a tvroiť jeden celok. V praxi to pri reportážach zvyčajne funguje tak, že živú reportáž robí redaktor s fotografom spoločne, v jednom čase, takže vlastne s objektom spravidla komunikujú obaja.
Uživiť sa ako fotoreportér na voľnej nohe sa podľa mojej mienky, aspoň na Slovensku nedá, honoráre za fotky sú nízke, že horko ťažko pokryjú všetky náklady spojené s nafotením reportáže a prevádzkou ostatných zariadení. Základné platy v tlačených médiách, aspoň na Slovensku, nevybočujú z rámca slovenského priemeru, takže ak si niekto myslí že pri tom zbohatne, je na omyle. Navyše novinár a fotograf tým že sú ustavične v pohybe majú zvýšené životné náklady oproti zamestnancom, ktorí si v kancelárii odrobia svojich osem hodín.
Novinárčina všeobecne, ale aj pokiaľ ide spravodajstvo a fotožurnalistiku, je fakt mimoriadne náročná - fyzicky i psychicky a časovo. Na strane druhej je to práca, ktorá dokáže nesmierne zaujať, pohltiť celého človeka...a výnimočne prinesie aj uspokojenie....
Prečítal som si zatiaľ tri diely Vášho seriálu a zaujali ma. Viem oceniť obsah Vašej výpovede. Prezerl som si aj diskusné príspevky, preto na niektoré budem reagovať.
Som píšuci novinár a fotoamatér v tom zmysle, že sa neživím fotografovaním, takže dôverne poznám prácu redakčných fotografov. Nemôžem súhlasiť s Vami v tom zmysle, že redaktor si vyberá obyčajne tu najhoršiu fotografiu. O zaradení tej ktorej fotografie nerozhoduje píšuci redaktor, ale zvyčajne vedúci vydania alebo editor novinovej strany a samozrejme šéf, zvyčajne do toho "hovorí" aj lámajúci redaktor - teda grafik. Pri zaraďovaní foto na stranu už fotoreportér nebýva zvyčajne v redakcii, a tak sa občas stane, že namiesto zmenšovania grafik fotku jedoducho oreže na potrebný rozmer a je po kompozícii... Pravda je, že v niektorých denníkoch niektorí editori, vedúci vydania atď. pripsjú fotografiám druhoradý význam, dávajú fotkám malý priestor v novinách, uprednostňujú vžité stereotypy a dokonca aj pri reportážach sa zubami nechtami bránia novotám. Trošku lepšia je situácia v týždenníkoch a mesačníkoch.
Pokiaľ ide o komunikáciu, túto prácu by mal robiť vyložený extrovert, ktorý skutočne nemá prpblém debatovať hocikedy, s hocikým na akúkoľvek tému, pritom by sa v nej mal aspoň trochu vyznať, takže predpríprava býva osožná. Tak ako novinár nemôže prísť a spýtať sa - tak čo je u vás nového, rovnako fotograf sa nemôže spýtať - tak ako vás mám odfotografovať? Prosto už na začaitku by malo byť jasné, o čom reportáž bude a ako má celkovo vyznieť. Písaný text a fotografie by sa mali dopĺňat a tvroiť jeden celok. V praxi to pri reportážach zvyčajne funguje tak, že živú reportáž robí redaktor s fotografom spoločne, v jednom čase, takže vlastne s objektom spravidla komunikujú obaja.
Uživiť sa ako fotoreportér na voľnej nohe sa podľa mojej mienky, aspoň na Slovensku nedá, honoráre za fotky sú nízke, že horko ťažko pokryjú všetky náklady spojené s nafotením reportáže a prevádzkou ostatných zariadení. Základné platy v tlačených médiách, aspoň na Slovensku, nevybočujú z rámca slovenského priemeru, takže ak si niekto myslí že pri tom zbohatne, je na omyle. Navyše novinár a fotograf tým že sú ustavične v pohybe majú zvýšené životné náklady oproti zamestnancom, ktorí si v kancelárii odrobia svojich osem hodín.
Novinárčina všeobecne, ale aj pokiaľ ide spravodajstvo a fotožurnalistiku, je fakt mimoriadne náročná - fyzicky i psychicky a časovo. Na strane druhej je to práca, ktorá dokáže nesmierne zaujať, pohltiť celého človeka...a výnimočne prinesie aj uspokojenie....
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.