Jak se v roce 2023 fotí s více než 20 let starou zrcadlovkou? Dala by se i dnes používat jako jediný fotoaparát pro zapáleného hobby fotografa? Jak se vlastně od té doby posunula technika? A má vůbec smysl se ke starým „digiťákům“ v rámci retra vracet podobně, jako jsou v kurzu fotoaparáty filmové? Pokud jste také zvědaví, čtěte dál.

Moje původní myšlenka byla napsat článek typu „historické okénko“ o první digitální zrcadlovce Canon, tedy modelu D30 (ne 30D, skutečně s D na začátku). Ta byla představena v roce 2000, ale na trh se reálně dostala o rok později. Nástupce v podobě D60 pak dostala v roce 2002 (opět se ale ne každému dostala do ruky do konce roku).


EOS D30, první vlastní pravá DSLR Canon Fotoaparát od počátku konstruován jako digitální

Jenže psát historické okénko jen tak podle informací z internetu by mě nebavilo (D30 jsem nikdy neměl, protože v době uvedení na trh bych si ji jako čerstvý gymnazista asi těžko mohl z kapesného dovolit a později, když jsem dozrál do digitálních zrcadlovek, byla už prakticky zastaralá). Takže jsem se jal poohlížet po inzerátech, ale žádný kus jsem nenašel. Ale našel jsem inzerát na D60.

D30 vs. D60

Nástupce D60 byl prakticky totožný foťák, jen s novým 6Mpx APS-C senzorem místo původního 3Mpx u D30. Pár věcí Canon vyladil, jako je blikání AF bodů v hledáčku, které model D30 z už tehdy nepochopitelných důvodů neuměl.

Na jednom dobovém diskuzním fóru srovnávajícím oba fotoaparáty vyslovil jeden z uživatelů myšlenku, že než D30, pořídí si raději D60, protože to bude poslední zrcadlovka, kterou kdy bude potřebovat. To bych se na to podíval…

Poohlédl jsem se tedy, co o D30 napsali v té době v redakci ještě mladého FotoAparát.cz a zjistil, že nic. Přesněji, nevznikla recenze – některé sekce starého webu nepřežily transfer na nový web v roce 2015 a tak je možné, že s nimi zanikla i nějaká dobová zmínka o D30, ale recenzi tehdy web nezveřejnil. Nicméně recenzi modelu D60 ano! Bohužel se zdá, že z ní existuje již jen první díl, který se věnuje konstrukci a ovládání, ale případné pokračování s obrazovou kvalitou není k nalezení. Opět těžko říci, kde a jak se za posledních 20 let vytratilo, ale aspoň je na co navázat. A vlastně i doplnit. Takže rozhodnutí bylo jasné, půjde o retro-recenzi druhé zrcadlovky Canon, modelu D60 po (více než) dvaceti letech!

Základní charakteristika

Canon EOS D60 je 6Mpx jednooká zrcadlovka s APS-C senzorem typu CMOS, což byl v té době rozlišením i použitou technologií velmi pokročilý čip. Tělo patří do „poloprofesionální“ sféry, jde tedy o přístroj s výstupem hodným profi-přístroje, dostatečně robustní konstrukcí pro náročné použití, ale s některými kompromisy ve výbavě, díky kterým šlo srazit cenu na úroveň únosnou pro hobby fotografy a začínající profesionály, kteří si plnohodnotné digitální profi-tělo (jako byl EOS 1D, Nikon D1 nebo DSLR Kodak) nemohli dovolit. I tak to nebyl levný stroj: 2000 tehdejších dolarů bylo hodně a evropské ceny mají tradičně ještě přirážku. Nicméně šlo v té době o nejdostupnější novou DSLR na trhu, ovšem další výrobci se přidali s konkurenčními modely brzy na to.

Pokud ji máme hodnotit o více než 20 let později, je třeba stanovit si nějaká kritéria. Pokusím se na všechno podívat jak tehdejší optikou, abych byl fér, tak tou dnešní, abychom si uvědomili technologický a morální posun.

Specifikace

  • Typ: APS-C DSLR
  • Bajonet: Canon EF
  • Senzor: 6.3Mpx CMOS
  • Citlivost: ISO 100 – ISO 1000, Auto ISO: ne
  • AF: 3-bodový, citlivost od 0,5EV
  • Časy závěrky: 1/30s-1/4000s, synchročas max. 1/200s
  • Rychlost snímání: 3 sn./s, max 8 snímků
  • Váha a rozměry: 150 × 107 × 75mm, 855g
  • Hledáček: 95%, 0,88×
  • Displej: 1,8“, 114 000 bodů
  • Paměťové médium: CF (max. 2GB)
  • Výdrž na baterii: 620 snímků (BP-511)

Tělo a ovládání

Tělo je tvořené hladkým tvrdým polykarbonátem (plastem) na kovové konstrukci a pocitově odpovídá tomu, na co byli lidé zvyklí z filmových SLR té doby, jako je EOS 3. Oproti tomuto konkrétnímu tělu působí D60 dokonce kvalitněji, zejména dvířka na pravé straně těla, která u EOS 3 neměla aretaci, což je u D60 mnohem důležitější, než u filmového těla, kde kryla jen sadu tlačítek nastavení uživatelských funkcí; zde je pod nimi CF karta a jejich otevření při zápisu dat vypne fotoaparát a způsobí ztrátu dat, což byl neduh digitálních fotoaparátů Canon té doby.

Rozmístění tlačítek je dnes pro Canon trochu netypické, ale nacházíme se v době, kdy výrobci teprve hledali nejlepší rozmístění ovladačů pro digitální těla. Matoucí jsou dva vypínače on/off, kdy jeden vypne celý fotoaparát a druhý jen zadní roller, ale na první pohled to není jasné. Dnes netypický je i velký šroubovací slot na knoflíkovou baterii na spodku těla.

Hodně zvláštní se dnes zdá absence směrových tlačítek či joysticku, což Canon vyřešil až u modelů 300D/20D, kdy první dostal směrové šipky a druhý joystick, což se následně stalo typickým rozdílem mezi amatérskými a (polo-)profi těly EOS.


Pokud tak chcete přiblížit vyfocený snímek, musíte ho nejprve zvětšit tlačítkem lupy, ovšem musíte se ke zvětšení proklikat nadvakrát, tlačítko cyklí dokola fullscreen → malé náhledy → přiblížený náhled atd. Pak máte jen jednu úroveň přiblížení při ní se můžete posouvat po snímku zadním rollerem, což jde jen postupně v jenom směru a je to hrozně nešikovné.

Snímky se automaticky neotáčí, ale lze to udělat manuálně po jednom. Otáčí se doprava, což je přesně v opačném směru, než by při správném držení DSLR bylo potřeba.

A pak je tu samotný displej… Není fér kritizovat D60 za technologické limity doby, ale displej, v té době považovaný za dobrý, se dnes jeví téměř nepoužitelný. Malinká úhlopříčka, nízký jas, nedostatečné rozlišení, špatné pozorovací úhly a nevěrohodné barvy znamenají, že obrazovka slouží jen jako potvrzení, že byl snímek vyfocen a díky 100% pokrytí lze ověřit kompozici, pokud máte aspoň trochu dobré oči. Přiblížením snímku lze určit, zda se snímek aspoň nějak zaostřil, kam měl, ale s žádnu velkou přesností.



Live-view byla samozřejmě hudba budoucnosti, takže ke snímání musíme použít hledáček, což je u DSLR obecně dobrý nápad. Ten u D60 je průměrný a odpovídá standardům amatérských DSLR. Co překvapí jsou jen 3 zaostřovací body. Systém byl pravděpodobně vzat z filmového modelu EOS 50, ovšem samozřejmě bez Eye-control AF. Tři body byly tenkrát považovány za dostatečný počet a takový Olympus se jich držel v amatérských modelech až do roku 2009. Novinkou D60 (oproti D30) bylo známé problikávání AF bodů při výběru nebo zaostření. Proč to D30 neuměla se dnes už nedozvíme, ale divili se tomu už tehdejší recenzenti. Jinak byl systém stejný.

Na rychlý přehled nastavení je zde stavový displej, na rozdíl od D30 podsvícený, ovšem zapínat a vypínat se to musí v hlavním menu, přístroj ještě neměl tlačítko pro iluminaci LCD.

Potud tedy v pořádku (na dobu přelomu milénia). Výkon AF však je druhá věc a dostaneme se k němu dále.

Bajonet je jako u ostatních zrcadlovek typu EF, ale pozor, ne EF-S, tzn. nenasadíte na něj APS-C objektivy jako je třeba Canon EF-S 17–55/2.8. To je z dnešního pohledu vážný handicap, na druhou stranu, v době uvedení tyto objektivy ještě neexistovaly. Jako záklaďák tak poslouží buď fullframe širokoúhlý zoom v podobném rozsahu, což je ovšem suboptimální řešení, nebo objektivy jiných výrobců, kteří využívají klasický EF bajonet i pro APS-C skla, třeba Tamron 17–50/2.8, který jsem (mimo jiné) používal v testu já. Jde o objektiv uvedený v roce 2005, takže v mezičase museli uživatelé D60 a spol. suplovat základní zoom všelijak.

EOS D60 má rovněž vestavěný blesk (směrné číslo 12 při ISO 100), který se vyklápí elektronicky (v auto režimu se umí vyklopit sám), ale má nízký zdvih. Očekávejte tedy časté stíny od objektivu na fotkách:

Obecně však konstrukci těla zvládl Canon na digitální prvotinu dobře (vím, D60 je druhý model, ale tělo zůstalo od první verze stejné, je zde jen lepší čip). Nástupce 10D ji však vyladil ještě lépe (a dal základ modernímu ovládání digitálních přístrojů Canon) a 20D pak přidal joystick, který zde z dnešního pohledu velmi chybí.

Senzor a jeho výkon

Teď se dostáváme k jádru věci, doslova. Důvodem, proč vůbec model D60 vznikl byl upgrade senzoru. 3Mpx bylo možná hodně v roce 2000, kdy byl poprvé oznámen původní model (a kdy jsme měli doma SVGA monitory a v počítači Pentium či Celeron s pár sty MHz), ale o dva roky později už to chtělo víc. D60 se tak stal, pokud vím, první pravou 6Mpx DSLR tradičního výrobce (Kodak hybridy nepočítám, protože to byla jen digitální záda nalepená na filmové SLR, Nikon D1X taky ne, ani Fujifilm S1 pro jejich čachry s interpolací). Nebo to byl Nikon D100? Popravdě si nejsem jist, který z těch dvou byl na trhu první.

Rozlišení

Dnes se rozlišení fotoaparátů dostupných na trhu ve srovnatelné třídě pohybuje na široké škále řekněme 20–60Mpx. Oproti tomu se zdá být 6Mpx ubohých a na papíře je, nicméně rozlišení není relativní hodnota, kdy víc = lepší. Ne, potřebné rozlišení je poměrně pevně dané formou prezentace fotografií. Tzn. pokud snímky promítáme na projektoru, monitoru či je tiskneme, je rozlišení média, které k prezentaci používáme, určující hodnotou. Cokoliv nad to je zde jen pro naše pohodlí, protože nám umožňuje oříznout snímek teoreticky bez ztráty kvality. Jinak se ovšem „vyplýtvá“. V praxi ovšem není nominální rozlišení senzoru jediným limitem, protože musíme počítat i s rozlišením objektivu a u bayerových senzorů do toho vstupuje interpolace, ale při použití kvalitního skla, které je schopno senzor „vykreslit“ a při kvalitním postprocesu toto můžeme v zájmu zjednodušení pominout.


6MP snímek 100% výřez

Co to znamená v praxi? Že pokud promítáme snímky na Full HD monitoru či promítačce (1080p), pracujeme s rozlišením cca 2 Mpx (= 2 000 000 px). V tisku pak využijeme podobné rozlišení při kvalitním tisku (300dpi) pohlednicového formátu. Pokud se posuneme výše k 2K monitoru nebo projektoru (1440p), pracujeme s rozlišením kolem 3,7Mpx. Větší tisk A5 vyžaduje při fotokvalitním tisku cca 4Mpx. Teprve když si pořídíme 4K monitor nebo projektor či tiskneme formát A4, nebude nám 6Mpx nominálně stačit. Na oboje bychom ideálně potřebovali aspoň 8Mpx. Nicméně pro A4 tisk s nižším dpi bude 6Mpx použitelných taky a pro potřeby prezentace na 4K zobrazovači lze dnes s chytrými algoritmy 6Mpx snímek převzorkovat na 8Mpx v jakž takž koukatelné kvalitě. Není to ideální řešení a pokud podobnou prezentaci plánujete pravidelně, asi vážně chcete čip s vyšším rozlišením. Pokud ovšem snímky příliš neořezáváte, 4K monitor nevlastníte a fotky publikujete jen online či v tisku do rodinného alba, pak s 6Mpx čipem vlastně v praxi nepoznáte velký rozdíl oproti třeba 24.

Šum

Takže je pro hobby fotografa, který netiskne výstavní zvětšeniny, všechen pokrok v senzorech za posledních 20 let zbytečný a jdeme vesele fotit s D60? To také úplně ne… ono se totiž za tu dobu nezlepšilo jen rozlišení. Model D30 uměl se svými 3Mpx fotit relativně nezašuměné snímky od ISO 100 do maximální nastavitelné hodnoty ISO 1600, což působilo jako zázrak v roce 2000, ale dnes je to dost málo. I amatérské APS-C (bez)zrcadlovky jsou dnes schopné udělat – ve srovnání s D30 – použitelné snímky na citlivosti o několik EV vyšší (a pak nečitelné mazanice na marketingové ISO 51200 nebo něco takového). Takže jak si stojí D60? Blíží se tady spíš předchůdci, nebo spíš svým moderním nástupcům?

Ani jedno. Je horší, než D30, protože umožňuje nastavit maximálně ISO 1000. Přitom dobové srovnávací recenze se shodují, že si i přes zvýšené rozlišení zachoval nový čip podobně nízkou hladinu šumu až do této hodnoty (viz ukázky). Pravděpodobně ale ne výše, takže se výrobce rozhodl výše nejít. ISO 1000 je prostě málo a bude vás to omezovat. Navíc je při vysokých citlivostech silně omezena dynamická pružnost a ze stínů se snadno vytáhne šum, který má tendenci k „bandingu“.

Ukázky níže

JPEG
RAW

ISO 100


ISO 200

ISO 400

ISO 800

ISO 1000

ISO 800, večení scéna, vyvoláno z RAWu v Adobe Lightroom:

ISO 1000, noční scéna, vyvoláno z RAWu v Adobe Lightroom:

Dynamický rozsah

Stejně tak se moderní senzory posunuly co se týče dynamického rozsahu. S D60 a dalšími podobně starými přístroji budete mnohem více bojovat s přepaly a šumem ve stínech. Jednoduché nominální srovnání lze provést na webu DXO Mark, kde je prakticky totožný (maximálně trochu odladěný) senzor otestován v modelu 10D a dosáhl hodnoty 10.9 EV, přičemž nejlepší moderní čipy mají rozsah klidně o 4EV vyšší, to vše při vyšším rozlišení a nižším šumu.


Maximální DR v RAW při ISO 100 (RAW) ISO 100 – DR je slušný, ale stíny se už rozpadají

D60 je o expozičně pružnější ve stínech, než ve světlech (jako všechny digitály) a výrobce na to spoléhal i při expozici, kdy ve výchozím stavu přístroj snímky dost podexponovává. Z RAWu pak jde část stínů zachránit, ale tmavá místa se při úpravě rozpadají do šumu dříve, než u moderních přístrojů.

Závěr: s D60 se dá pracovat i dnes, 6Mpx stačí na běžné použití, ISO 1000 omezuje, ale aspoň je použitelné, světelný objektiv je však pro focení v šeru nutnost a dynamický rozsah je slabší, než na co jsme zvyklí z moderních fotoaparátů, ale stále zejména v RAWu lepší, než co umí třeba mobily. Fotoaparát samozřejmě nemá HDR režim, ale je zde AE bracketing, kterým lze nižší dynamický rozsah v některých případech (statické scény) dohnat následným lepením HDR v editoru:


RAW vs JPEG

Fotoaparát nabízí oba typy souborů (RAW je typu .CRW), ovšem neumí snímat do obou formátů zároveň, musíte si vybrat jeden. JPEG s nižším rozlišením je ovšem do RAWu vložen a Canon dodával software k jeho rychlé extrakci bez nutnosti konverze RAWu.


JPEG RAW

JPEG engine je samozřejmě dnes dosti zastaralý, odšumování zvládá dobře zejména u jasového šumu, ale za cenu ztráty detailů. Doostřování je spíše opatrné, takže obrázky jsou měkčí, ale čisté. JPEG nevyužije plný dynamický rozsah čipu. Pokud chcete dostat z fotek maximum, foťte v RAW a použijte moderní konvertor – dostanete z fotky více detailů a dynamického rozsahu, než bylo možné v době vydání přístroje.

Pro potřeby recenze jsem využíval hlavně režim RAW a upravoval v LR6. S doostřováním jsem nešetřil, abych ze snímků dostal maximum detailů.

Vyvážení bílé

Vyvážení bílé lze nastavit na automatiku, přednastavené hodnoty či dle referenčního snímku, ale ne v Kelvinech. AWB v rámci možností funguje, ovšem ne tak dobře, jako u dnešních přístrojů s chytrým rozpoznáváním scény atd.:


Večerní teplé světlo se povedlo …ovšem tady D60 trochu ustřelil

Ostření

Opusťme senzor a podívejme se, co nabídne autofokus. Na rovinu – tady padla příslovečná kosa na kámen. Už dobové recenze se rozčilovaly nad jeho pomalostí, nespolehlivostí a nízkou světelnou citlivostí. K tomu jen 3 AF body (prostřední křížový) a kdokoliv zvyklý na moderní přístroje bude mít chuť D60 zahodit už jenom kvůli tomuto.

V té době se to dalo odpustit (šlo o „levnou“ zrcadlovku a konkurence bylo pomálu), ale dnes je to masochismus. Za dobrého světla to ujde, ale fotoaparát má protivný zvyk ostřit dvojstupňově, nejdřív zaostří na hrubo a pak ještě krátce doladí, než pípne, že je hotovo. Statické objekty za dobrého světla tak můžete fotit docela v pohodě, ale za horšího světla spoléhá přístroj na svou docela silnou AF lampu a kam ta nedosvítí, to nezaostříte. Protisvětlo systém nesnáší:

AI Servo režim také není nic extra, ale jak je vidět na ukázkách níže, 3 sn./s, prostřední křížový bod a kontrastní objekt s předvídatelným pohybem (jako dítě běžící k fotografovi) dokáže zvládnout. Zkrátka šlo primárně o amatérskou zrcadlovku a musel to být v té době asi největší zádrhel při profi použití, pro hobbysty v té době OK.

100% výřez:

Live-view AF zde nenajdeme zejména proto, že zde nenajdeme live-view.

Přesto však přinesl model EOS D60 zlepšení v podobě iluminace AF bodů, což D30 chybělo.

Měření

Co chybí je bodové měření. Je zde celoplošné, poměrové a středové. Podobně jako u ostření šlo o úlitbu faktu, že nejde o profesionální zrcadlovku, ač ji tak jistě mnoho pracujících fotografů z nedostatku alternativ používalo. Jak jsme již zmínili, má fotoaparát tendenci podexponovávat:


Kompenzace expozice 0, JPEG

Video

Ha! Kde by se vzalo? Senzor byl sice typu CMOS, což byla v době CCD senzorů perspektivní technologie, ale datové toky a výkon CPU na to ještě tehdy nestačil. U Canonu jsme si museli počkat až na EOS 5D Mark II. V roce 2002 jste si krom fotoaparátu museli pořídit ještě videokameru.

Provozní rychlost

Zapnutí není okamžité, jak jsme zvyklí dnes, chce to asi dvě až tři vteřiny, než je foťák použitelný, to samé platí pro probuzení ze standby. Spoušť nemá žádné znatelné zpoždění a sériové snímání umí 3 snímky za vteřinu, ovšem jen max. po necelé tři vteřiny při použití JPEGu, pak se zaplní buffer. Vzhledem k tomu, že ale D60 pojme maximálně 2GB kartu, nebudete stejně chtít příliš „kropit“ (vejde se na ni cca 270 RAWů či 800 nejlepších JPEGů). Hlavně při zapisování snímků (dokud bliká červené světélko) neotvírejte dvířka na kartu! Prohlížení fotek je také méně svižné, než u novějších strojů, prvotní reakce po stisknutí tlačítka přehrávání je jakž takž rychlá, ale ukáže jen zubatý náhled, který potřebuje cca vteřinu, než se vykreslí. To ale platí pro případ, že je snímek zapsán na kartu, což trvá (dle rychlosti karty, mám CF 2GB 120×) cca 4 vteřiny. Stejně tak je pomalejší odezva menu nabídky, občas trvá, než přístroj zareaguje třeba jen na posun mezi položkami. Zkrátka pomalý procesor je znát. Testoval jsem ale použitý přístroj a při listování v menu mohlo jít i o „vycvakaný“ roller.

Závěr

D60 je bohužel spíše jen jednou kapitolou, než důležitým milníkem ve vývoji digitálních systémových fotoaparátů Canon. Dá se říci, že je příliš nový do vitríny, ale příliš starý na běžné používání. V roce 2002 by však s ním byl spokojený snad každý fotograf krom těch nejnáročnějších, pro které v té době už existovala řada EOS 1D. A věřím, že tak do roku 2008 šlo stále o dobrý primární fotoaparát. Jenže pak se na poli DSLR stala celá řada věcí: běžné rozlišení přelezlo 10MPx, přístroje dostaly velké kvalitní LCD displeje s vysokým rozlišením a dobrými pozorovacími úhly, funkci Live-View a možnost natáčení videa. Výkonné procesory umožnily rychlé sériové snímání (5 a víc sn./s) i v (polo)amatérských řadách a AF moduly dostávaly více a více zaostřovacích bodů, matnice hledáčku získaly překrytí LCD displejem… zkrátka, fotoaparáty vyrobené po roce 2008 působí i dnes při používání „moderně“, kdežto ty vyrobené před jako „retro“.

Co tedy s D60 dnes? Pokud se vám dostane do ruky nějakou náhodou, je to stále použitelný fotoaparát – skoro cokoliv s APS-C senzorem a EF bajonetem udělá dobrou službu. Ale mizerný AF, nízká citlivost senzoru a překonané ovládání příliš nemotivují ke koupi přímo tohoto modelu, ani když chcete lacinou zrcadlovku z bazaru (třeba jako záložní nebo na fototábor pro děti). I nástupce 10D se dá sehnat za podobnou cenu a je to mnohem vyladěnější fotoaparát, ale osobně bych se přimlouval aspoň za 20D, což je model, který do této řady přinesl podporu EF-S objektivů, AF joystick a známý 9-bodový AF systém, který ve (značně) vylepšené verzi používají entry-level zrcadlovky Canon dodnes.

Přesto si myslím, že D60 je první zrcadlovkou Canon s jakous-takous moderní použitelností. Žít se s ní dá i v roce 2023, ale jde o fotografický asketismus. Nicméně si troufnu říct, že kdybych s ní nafotil zakázku, nikdo to nepozná (jsem realitní fotograf a na stativu s expozičním bracketingem a ISO 100 udělá D60 dostatečně kvalitní snímky a rozlišení 6MPx stačí na prezentaci nemovitosti na internetu i tiskem). Ovšem se zakázkami neexperimentuji, takže to ověřovat nehodlám.

Co budu dělat se svým Canonem D60 já? Coby, fotit. Pořád je to pravá digitální zrcadlovka a s laciným objektivem si ji můžu vzít třeba pod stan a nebát se o ni. A časem s ní můžou něco fotit děti, aspoň se naučí základy focení. Po více než 20 letech od uvedení už ale musím konstatovat: buďme rádi za inovace, které se výrobcům za tu dobu podařilo implementovat. V případě Canonu je to aktuálně bezzrcátkový systém EOS RF. Za cenu odpovídající cca ceně modelu D60 v roce 2002 lze dnes pořídit (po započtení inflace) třeba EOS R6 Mark II. Přečtěte si pro srovnání naší recenzi zde.

Stejně si ale myslím, že si D30 do vitríny ještě pořídím taky…

Galerie ilustračních snímků

(Pro expoziční informace najeďte myší nebo klikněte, možný druhý rozklik do plného rozlišení)

RAW








JPEG




     

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • johnyfoto
    johnyfoto
    17.11.2023 05:24

    Pěkný a poučný článek.

  • Karel Endler
    Karel Endler
    17.11.2023 07:36

    Mám doma Konicu Minoltu Maxxum 5D - když tenkrát končila a prodávala fotodivizi Sony, tak se vyprodávaly, takže se seťákem 18-70 za 17 tisíc, normálně to tělo stálo 27. Občas ji ještě provětrám, ale ten 6 MPx čip je dneska děs. Kupodivu ještě drží i baterka a všechno je funkční. Je vyrobená 2005, takže 18 let...

  • Paveljan
    Paveljan
    17.11.2023 17:13

    Byla to zajímavá doba, sledovat nástup digitálních fotoaparátů. Pro normální lidi byly tehdy dostupné leda tak kompakty. I když dostupné... Asi v roce 2001 jsme kupovali jeden do práce, bylo to 3megové Sony a stálo přes 40 000... Když padlo omezení v podobě dvou cívek s filmem s meziprostorem pro kinofilmové políčko, předháněli se designéři některých značek v kreacích, které ale většinou neměly dlouhý život – jako nejpraktičtější se kupodivu ukázaly tvary dosavadních filmových fotoaparátů.
    První dostupná zrcadlovka pro běžný lid fotografický byla u Canonu 300D. Vyznačovala se malým displejem a cenovkou (opět) nad 40 000. Ještě si pamatuji, jak jsem ji okukoval ve výloze u Škody. Jejím nástupcem byla 350D a nedlouho poté přišla 400D. To už byla jiná kategorie. Ta již měla velký displej a cenovka začínala dvojkou. Tímto strojem si mě Canon získal, mezi jeho klady byl CMOS čip s menším šumem (konkurence v této třídě tehdy ještě běžně používala čipy CCD) a velmi dobrá ergonomie. Ta čtyřstovka mi sloužila dlouho, předlouho a vlastně ji mám doteď, slouží mi jako pohotovostní foťák uložený v šuplíku v práci. I akumulátor je stále v kondici. Samozřejmě i tady je technologický pokrok znát a s pozdějšími modely se 400D nedá srovnávat. Přesto je stále velmi dobře použitelná, jen při špatných světelných podmínkách od ní nesmíte chtít moc. V této oblasti vývojáři (a nejen v ní) od té doby hodně zapracovali.

  • Karel Endler
    Karel Endler
    18.11.2023 09:48
    Reaguje na Paveljan 17.11.2023 17:13:

    "Byla to zajímavá doba, sledovat nástup digitálních fotoaparátů. Pro..." - zobrazit celý komentář

    Můj první digitál byl v roce 2003 kompaktík Nikon Coolpix 2100, mělo to 1,8 MPx, 3x zoom, šumělo to už na ISO 200 jak blázen a stálo to kolem 11 tisíc - což by při přepočtu na dnešní peníze bylo přes padesát. Ale fotilo to a měl jsem z toho spoustu radosti.

  • Jakub Súkeník
    Jakub Súkeník
    Autor
    18.11.2023 10:27
    Reaguje na Karel Endler 18.11.2023 09:48:

    "Můj první digitál byl v roce 2003 kompaktík Nikon Coolpix 2100, mělo to 1,8..." - zobrazit celý komentář

    Je to zajímavé, jak jsme se posunuli...

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Obsah článku

Komentáře k článku (5)

Tisknout článek

Tip na článek

Jakou zvolit závěrku
Jakou zvolit závěrku

Me­cha­nická, elek­tro­nická, zá­věrka s před-sklo­pe­nou přední opo­nou a no­vinka: glo­bální zá­věrka ( Sony A9iii). Bez­zr­ca­dlovky dnes ob­vykle na­bí­zejí tři volby. Žádná není uni­ver­zální na všechno. V článku jsem se po­ku­sil shr­nout vý­hody a ne­vý­hody jed­not­li­vých zá­vě­rek pro různé fo­to­gra­fické si­tu­ace.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

Články v sérii:

FotoAparát.cz - Instagram