Staré objektivy na nových digitálních tělech III. aneb Ruční ostření

V minulých dvou dílech jsme se podívali na manuální objektivy z pohledu kompatibility a obrazových vlastností. Nyní je na čase přiblížit si praktickou stránku věci a říci si něco o samotném jejich používání. Řeč bude o technikách manuálního ostření.

Ve chvíli, kdy si fotograf (třeba po přečtení předchozích dvou dílů této malé série) pořídí starý manuální objektiv a nasadí jej na moderní digitální tělo, je vlastně jenom na počátku cesty. Aby ta cesta nebyla příliš trnitá, bude jistě dobré říci si něco o technikách manuálního zaostření.

Autofokus je určitě skvělá věc, která posunula fotografování na zcela jinou úroveň a značně rozšířila možnosti fotoaparátů a fotografů v mnoha různých situacích. Ale nese s sebou i jednu velkou nevýhodu: snadno se na něj zvyká. Zvykli si na něj nejen fotografové, ale i výrobci fotoaparátů. Fotograf, zcela uvyklý na AF, tak může po prvotních pokusech (které většinou nedopadnou slavně – vím, o čem mluvím) s manuálním objektivem tento rozmrzele zahodit a již se k této „zábavě“ nikdy nevrátit. Výrobci fototechniky mu navíc jeho snažení často příliš neusnadňují, protože moderní fotoaparáty ani objektivy kolikrát nejsou pro ruční ostření vůbec praktické.

Zkusíme si tedy popsat několik pravidel, která člověku mohou pomoci vyjít z bitvy s ostřícím prstencem jako vítěz. Budou se jistě hodit i v případě, kdy budete potřebovat ručně zaostřit váš moderní AF objektiv.

Pravidlo č. 1: Odcloňte si

Pokud chceme dobře ostřit, musíme hlavně dobře vidět. Je proto třeba mít dost světla. Je to jeden z důvodů, proč je dobré objektiv zaostřovat „na plnou díru“, kdy ho propouští nejvíce. Moderní objektivy to tak dělají automaticky – stejně jako naše oko, potřebuje i AF systém co nejvíce světla. Fotoaparát tak drží v průběhu ostření clonu otevřenou. My to tak budeme dělat také.

Pravidlo č. 2: Zacloňte si

Samozřejmě až po zaostření. Proč? Protože při zavření clony se nám zvýší hloubka ostrosti. Ta může být při otevřeném objektivu dosti malá (což je druhý důvod, proč ostřit při odcloněném objektivu – zaostřujeme na nejmenší možnou rovinu, a tedy nejpřesněji). Tím, že zacloníme, pokryjeme díky nárůstu pásma ostré oblasti případnou drobnou chybu v zaostření. Před přeostřením na jiné místo si clonu zase otevřeme.

Pravidlo č. 3: Nevěřte hledáčku

Pokud používáte k ostření optický hledáček zrcadlovky, může pro vás být nepříjemným zjištěním, že co se týče přesnosti zobrazení hloubky ostrosti, mají hledáčky AF zrcadlovek tendenci (ne)pěkně lhát. Ukazují totiž hloubku ostrosti větší, než ve skutečnosti je, a to zejména na nízkých clonách (číslo F2.8 a nižší). Důvod je prostý. Matnice (matné sklo hledáčku, na nějž je promítán obraz) je tím přesnější, čím je „matnější“. Jenže čím je matnější, tím je také méně průsvitná a proto tmavší. V dobách manuálních zrcadlovek to nevadilo, základní objektivy bývaly světelnější, což tento handicap matnic pro ruční ostření kompenzovalo. I tak se ale doporučovalo pro objektivy se světelností typu F1.2 apod. montovat do fotoaparátů volitelné ultrapřesné matnice. Dnes jsou matnice koncipovány pro základní objektivy se světelností F3.5–5.6. Na matnicích starého typu je s podobným objektivem fotografovaná scéna vidět špatně. Výrobci tedy používají matnice průhlednější, fungující jako fresnelova čočka, aby byla světlost hledáčku co nejvyšší. Při AF to nevadí, snad leda při okometrické kontrole správnosti zaostření. Ale při ručním ostření za použití nízkých clon je tak často téměř nemožné se trefit. Jak z toho ven? Několika způsoby!

Pravidlo č. 4: Ostřete odpředu dozadu

Užitečný zvyk je začínat s objektivem zaostřeným před objekt, na který ostříme. Potom budeme ostřit směrem „od sebe“. Jakmile se nám zdá, že objekt dosáhl požadované ostrosti, exponujeme. Výhoda tohoto postupu oproti ostření „od nekonečna k sobě“ je ta, že i v případě nepřesnosti bude objekt pravděpodobně ostřejší (blíže skutečné rovině zaostření), než pozadí. Dosáhneme chyby zvané „front focus“, která na fotografiích vypadá většinou lépe (čti méně špatně), než tzv. „back focus“ (záleží ovšem na kompozici a typu scény). Typickým případem je portrét osoby před nějakým pozadím, třeba krajinou. Pokud už vyjde fotka neostře, je lepší, když je obličej méně neostrý, než pozadí. Ostré pozadí a rozmazaný obličej způsobuje, že se na fotku často nedá ani koukat. Druhým důvodem může být i to, že mnohé objektivy podávají rozostření za rovinou ostrosti příjemněji, než rozostření před rovinou ostrosti.Toto pravidlo je ovšem nutné nevnímat dogmaticky. Jiné typy scén mohou vyžadovat různý přístup. Není špatný nápad exponovat rovnou snímků několik za sebou, s mírným posunem ostřícího prstence.

Líbil se vám článek?

Pokračovat v sérii

Komentáře

Zobrazit diskusi ke článku ve fóru
  • fotovlasto
    fotovlasto
    04.04.2014 19:29

    dolezite je si uvedomit este jeden fakt !
    ked ostrime cez displej, fotoaparat máme cca 20-30cm pred ocami, po zaostreni kontrolujeme kompoziciu a exponujeme s fotoaparatom pri ociach ...
    ten 20-30 cm posun medzi ostrenim a expoziciou moze rozostrit miesto ostrenia, preto treba na to mysliet pri ostreni

  • Jakub Súkeník
    Jakub Súkeník
    Autor
    07.04.2014 14:53

    Dobrý den, to je pravda, určitě je pravidlem, že tak jak ostříme, musíme i exponovat - ostříme-li s rukama před sebou, nemůžeme samozřejmě exponovat s foťákem na oku a naopak...

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (2)

Tisknout článek

Nejčtenější články:

Články v sérii:

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace