Staré objektivy na nových digitálních tělech III. aneb Ruční ostření

V minulých dvou dílech jsme se podívali na manuální objektivy z pohledu kompatibility a obrazových vlastností. Nyní je na čase přiblížit si praktickou stránku věci a říci si něco o samotném jejich používání. Řeč bude o technikách manuálního ostření.

Ve chvíli, kdy si fotograf (třeba po přečtení předchozích dvou dílů této malé série) pořídí starý manuální objektiv a nasadí jej na moderní digitální tělo, je vlastně jenom na počátku cesty. Aby ta cesta nebyla příliš trnitá, bude jistě dobré říci si něco o technikách manuálního zaostření.

Autofokus je určitě skvělá věc, která posunula fotografování na zcela jinou úroveň a značně rozšířila možnosti fotoaparátů a fotografů v mnoha různých situacích. Ale nese s sebou i jednu velkou nevýhodu: snadno se na něj zvyká. Zvykli si na něj nejen fotografové, ale i výrobci fotoaparátů. Fotograf, zcela uvyklý na AF, tak může po prvotních pokusech (které většinou nedopadnou slavně – vím, o čem mluvím) s manuálním objektivem tento rozmrzele zahodit a již se k této „zábavě“ nikdy nevrátit. Výrobci fototechniky mu navíc jeho snažení často příliš neusnadňují, protože moderní fotoaparáty ani objektivy kolikrát nejsou pro ruční ostření vůbec praktické.

Zkusíme si tedy popsat několik pravidel, která člověku mohou pomoci vyjít z bitvy s ostřícím prstencem jako vítěz. Budou se jistě hodit i v případě, kdy budete potřebovat ručně zaostřit váš moderní AF objektiv.

Pokud chceme dobře ostřit, musíme hlavně dobře vidět. Je proto třeba mít dost světla. Je to jeden z důvodů, proč je dobré objektiv zaostřovat „na plnou díru“, kdy ho propouští nejvíce. Moderní objektivy to tak dělají automaticky – stejně jako naše oko, potřebuje i AF systém co nejvíce světla. Fotoaparát tak drží v průběhu ostření clonu otevřenou. My to tak budeme dělat také.

Samozřejmě až po zaostření. Proč? Protože při zavření clony se nám zvýší hloubka ostrosti. Ta může být při otevřeném objektivu dosti malá (což je druhý důvod, proč ostřit při odcloněném objektivu – zaostřujeme na nejmenší možnou rovinu, a tedy nejpřesněji). Tím, že zacloníme, pokryjeme díky nárůstu pásma ostré oblasti případnou drobnou chybu v zaostření. Před přeostřením na jiné místo si clonu zase otevřeme.

Pokud používáte k ostření optický hledáček zrcadlovky, může pro vás být nepříjemným zjištěním, že co se týče přesnosti zobrazení hloubky ostrosti, mají hledáčky AF zrcadlovek tendenci (ne)pěkně lhát. Ukazují totiž hloubku ostrosti větší, než ve skutečnosti je, a to zejména na nízkých clonách (číslo F2.8 a nižší). Důvod je prostý. Matnice (matné sklo hledáčku, na nějž je promítán obraz) je tím přesnější, čím je „matnější“. Jenže čím je matnější, tím je také méně průsvitná a proto tmavší. V dobách manuálních zrcadlovek to nevadilo, základní objektivy bývaly světelnější, což tento handicap matnic pro ruční ostření kompenzovalo. I tak se ale doporučovalo pro objektivy se světelností typu F1.2 apod. montovat do fotoaparátů volitelné ultrapřesné matnice. Dnes jsou matnice koncipovány pro základní objektivy se světelností F3.5–5.6. Na matnicích starého typu je s podobným objektivem fotografovaná scéna vidět špatně. Výrobci tedy používají matnice průhlednější, fungující jako fresnelova čočka, aby byla světlost hledáčku co nejvyšší. Při AF to nevadí, snad leda při okometrické kontrole správnosti zaostření. Ale při ručním ostření za použití nízkých clon je tak často téměř nemožné se trefit. Jak z toho ven? Několika způsoby!

Užitečný zvyk je začínat s objektivem zaostřeným před objekt, na který ostříme. Potom budeme ostřit směrem „od sebe“. Jakmile se nám zdá, že objekt dosáhl požadované ostrosti, exponujeme. Výhoda tohoto postupu oproti ostření „od nekonečna k sobě“ je ta, že i v případě nepřesnosti bude objekt pravděpodobně ostřejší (blíže skutečné rovině zaostření), než pozadí. Dosáhneme chyby zvané „front focus“, která na fotografiích vypadá většinou lépe (čti méně špatně), než tzv. „back focus“ (záleží ovšem na kompozici a typu scény). Typickým případem je portrét osoby před nějakým pozadím, třeba krajinou. Pokud už vyjde fotka neostře, je lepší, když je obličej méně neostrý, než pozadí. Ostré pozadí a rozmazaný obličej způsobuje, že se na fotku často nedá ani koukat. Druhým důvodem může být i to, že mnohé objektivy podávají rozostření za rovinou ostrosti příjemněji, než rozostření před rovinou ostrosti.Toto pravidlo je ovšem nutné nevnímat dogmaticky. Jiné typy scén mohou vyžadovat různý přístup. Není špatný nápad exponovat rovnou snímků několik za sebou, s mírným posunem ostřícího prstence.

Snad všechny pokročilé fotoaparáty, které disponují režimem ručního ostření, dnes nabízejí různé pomůcky, kterými se snaží ruční ostření uživateli zjednodušit. Neváhejte je využít! Při používání optického hledáčku zrcadlovky vám fotoaparát může nabídnout vizuální či akustickou indikaci korektního zaostření za pomoci svého AF systému. Jinými slovy, blikne na vás ostřícím bodem a/nebo pípne ve chvíli, kdy si sám myslí, že je zaostřeno. Nedá se na to vždy spolehnout, ale pokud váš fotoaparát touto funkcí disponuje, není důvod ji vypínat. Při používání redukcí je ovšem u většiny fotoaparátů potřeba mít redukci s čipem (a kontakty), který funguje jako „šidítko“ pro AF systém, aby vůbec rozpoznal, že je nějaký objektiv nasazen. Výjimkou budiž třeba Pentax, který indikuje zaostření i s „holým“ objektivem. Konkrétně třeba zrovna u systému Pentax je navíc možné využít funkce „trap focus“, kdy fotoaparát, nastavený v režimu AF, umožní expozici jen při správném zaostření. Zapnete tedy na těle režim AF, stisknete a držíte spoušť a zároveň pomalu otáčíte prstencem ostření. Ve chvíli, kdy systém AF ohlásí „zaostřeno“, fotoaparát exponuje. Nahrazujete tak vlastně rukou motorek AF. Není to vždy spolehlivé, zvláště na nízkých clonových číslech a při dlouhých časech lze bod správného zaostření snadno „přejet“. Nesmějte se mi, když navíc přiznám, že se při soustředěném pomalém otáčení prstencem občas doslova leknu hlučné a nečekané závěrky a způsobím si tak na snímku pohybovou neostrost. Druhou možností, často doporučeníhodnou, je i u zrcadlovky využít displej.

Při fotografování přes displej nebo elektronický hledáček máme výhodu v přesném zobrazení hloubky ostrosti. Nevýhoda je pak v limitovaném rozlišení, kdy nám pixelová mřížka neumožní vidět (a tedy na ně ostřit) ty nejjemnější detaily, tak jako je tomu u kvalitního optického hledáčku (ačkoliv v rozlišení se EVF i displeje generaci od generace lepší). Při tomto způsobu ostření nám přicházejí na řadu další, velmi praktické pomůcky. Nejčastěji je to přiblížení (zvětšení) obrazu, většinou v několika nastavitelných krocích (např. 7× a 14×). To nám v hledáčku či na displeji „zazoomuje“ a umožní nám ostřit přímo na malé detaily. Oblast výběru pro zvětšení si navíc můžeme na snímku zvolit. Troufám si tvrdit, že je to asi nejpřesnější způsob ručního ostření, bohužel ale může být zdlouhavý – tuto funkci je potřeba zapnout pomocí tlačítka a před expozicí nejlépe opět vypnout, protože při ní nemůžeme hlídat kompozici a před samotným exponováním je dobré se ještě přesvědčit, zda jsme si kompozici v zápalu ostření nezměnili. Navíc u delších ohnisek se člověk může dost potýkat s rozhýbaností snímku, což ve spojení s určitým zpožděním obrazu na elektronickém zobrazovači může způsobit, že ostříme na čmouhy místo na obrysy. V nízké hladině osvětlení může být navíc obraz nepříjemně narušen šumem. Druhým častým způsobem ulehčení ostření je tzv. „focus peaking“, neboli zdůraznění kontur. Fotoaparát v tomto režimu v reálném čase zvýrazňuje kontrastní hrany, tedy ty, které jsou zrovna pravděpodobně nejostřejší. Někdy se však může stát, že při extrémně malé hloubce ostrosti či měkčí kresbě se systém nebude mít čeho „chytnout“ (na obrazu bude málo kontrastních hran) a systém nám moc nepomůže. Nejlépe však funguje v kombinaci s předchozím režimem – pak se nám pravděpodobnost správného zaostření rapidně zvýší. Existují i další způsoby – např. Fujifilm nabízí režim imitace dálkoměru, kdy se nám obraz v prostředku obrazového pole v jakémsi obdélníčku rozloží do několika vzájemně posunutých pruhů, které se při správném zaostření spojí.

Pro manuální ostření totiž neexistují pouze elektronické pomůcky, nýbrž také optické. Pokud to váš fotoaparát umožňuje, není od věci ho jimi vybavit.

Již „naťuknutým“ tématem je výměna matnice. Umožňují to i některé dnešní zrcadlovky a při namontování matnice pro ruční ostření je rozdíl v komfortu opravdu značný. Takovýchto matnic je více typů – např. „holé“, ale matné, jako např. matice Canon Ee-S, zaručující přesnější zobrazení hloubky ostrosti, nebo matnice vybavené ostřícími pomůckami, jako je dálkoměrný klín a mikrohranoly (třeba výrobky firmy KatzEye). Klín vypadá jako kruhová čirá plocha uprostřed matnice, rozdělená horizontálně či diagonálně na dvě poloviny (či dokonce na třetiny, viz obrázek). Obraz na obou polovinách je vůči sobě posunutý v případě neostrosti, jakmile je správně zaostřeno, spojí se. Umožňuje to velmi rychlé zaostření. Přesnější pak bývají mikrohranoly, které mohou, ale nemusejí klín doplňovat (případně mohou být přítomny místo něj). Způsobují jakési rozbití či „rozzrnění“ obrazu, které po správném zaostření zmizí. Oba tyto způsoby byly běžné v manuálních zrcadlovkách a pro fotografy se SLR byly po dlouhá léta jedinou dostupnou ostřící asistencí. Je to způsob velice praktický a dá se podle něj naučit ostřit velmi rychle a přesně.

Další dobrou pomůckou jsou různé hledáčkové lupy a zvětšující očnice. Mohou se nasadit na hledáček a zvětšit tak pozorovaný obraz. Jsou buď malé, ne větší než obyčejná gumová očnice a zvětšující přibližně 1,2×, nebo úhlové („zalomené“), se stavitelnou mírou zvětšení (až 2,5×) i úhlu, používané např. při makrofotografii. Daní za zvětšení obrazu může být ztmavení hledáčku či oříznutí rohů zorného pole, při menších mírách zvětšení však ani jedno nebývá problém. Osvědčila se mi zejména kombinace zvětšující očnice a matnice s klínem a mikrohranoly.

Podobné příslušenství lze nasadit i na displej fotoaparátu, jedná se o kónický nástavec s čočkou, která zvětší obraz (např. 2,8×) a přetvoří tak displej fotoaparátu ve velký hledáček, čímž se ostření velmi usnadní. U zrcadlovek se tyto nástavce používají hlavně při natáčení videa, kdy je optický hledáček zaslepen, ale u mnohých bezzrcadlovek, které vlastní hledáček nemají, se jedná o velmi užitečný nástroj pro manuální ostření. Dá se navíc snadno sundat a nandat zpět, což je vzhledem k větším rozměrům hledáčkových nástavců užitečné.

Zvlášť u ručního ostření se vyplatí věnovat pozornost správnému nastavení hledáčku pro vaše oko. Při špatně nastaveném hledáčku může být obraz pro uživatele špatně viditelný či přímo rozmazaný a i malá odchylka v nastavení způsobuje namáhání oka při ostření, což se po delší době projeví únavou očí. Nastavení je jednoduché. Zrelaxujte oko, podívejte se do hledáčku a pohybujte ovladačem korekce, dokud nebudou symboly na matnici či čísla na vnitřním displeji hledáčku ostré i bez namáhání oka. Pomůckou může být, že dalekozrací by měli mít korekci nastavenou směrem k „+“ a krátkozrací směrem k „−“. Málokdo je zcela bez oční vady, a protože nastavení bývá odstupňováno ve velmi jemných krocích, lze tento krok doporučit většině uživatelů.

Jistě jste si všimli, že některé objektivy (typicky starší či z vyšších řad) mají na ostřícím kroužku či v „okénku“ otáčející se stupnici vzdáleností (stopy a metry) a často také na těle objektivu vypsány vybrané hodnoty clony označené vzhledem k stupnici ostření čárkami. K čemu jsou? Prostřední „čárka“ ukazuje místo, kam je v určité poloze prstence přesně zaostřeno (třeba 1m atd.). Ty ostatní pak ukazují rozsah hloubky ostrosti při vyznačené cloně. Většinou člověk tyto informace nepotřebuje, proto na mnohých moderních objektivech ani nejsou, ale když potřebujeme, jsou nám tyto stupnice schopny říci, odkud kam bude na fotce ostré pásmo a to s větší přesností, než hledáček. Hodí se nám to, když chceme pracovat s větší hloubkou ostrosti a zejména když chceme mít ostré nekonečno, ale nechceme ostřit až na něj. Můžeme tím maximalizovat hloubku ostrosti tak, že když chceme mít ostré např. od 2.5m do nekonečna vše, zacloníme na F16 a zaostříme na 5m (viz obrázek). Nemusíme ani koukat do hledáčku, protože všechno nám řekne stupnice. Říká se tomu hyperfokální ostření.

Další využití stupnice najde třeba ve tmě, kdy v hledáčku neuvidíte nic. Stačí vědět či odhadnout, jak daleko je váš objekt od vás a ručně nastavit tuto vzdálenost podle stupnice na ostřícím kroužku. Navíc když uděláme víc trochu jinak zaostřených obrázků, máme velkou šanci, že se jedním z nich trefíme. Za dne si to můžeme trénovat opačně: zaostříme na něco podle hledáčku, a pak se podíváme, jak daleko to je.

Pokud se rozhodujete, který fotoaparát pro manuální ostření ideálně používat (ať již plánujete fotoaparát pořizovat či rozmýšlíte, na které své tělo objektiv nasadit), je dobré sledovat jeden podstatný údaj. Hledáčky mají uváděny vždy dva údaje – pokrytí scény (v procentech) a zvětšení (v násobcích). Elektronické hledáčky pak ještě rozlišení (v počtech bodů). Pro nás bude důležité právě zvětšení. To udává, v jakém poměru uvidíme scénu velkou ve srovnání s vlastníma očima. Čím větší zvětšení, tím větší jsou detaily, které okem uvidíme. Běžně se jako reference používá 50mm objektiv zaostřený na nekonečno. S nejlepšími hledáčky tedy uvidíme scénu v hledáčku (s 50mm objektivem) ve stejném zvětšení, jako když se díváme mimo hledáček (1× zvětšení). Někdy dokonce o něco větší (zvětšení >1×). Tento parametr zvyšují právě již zmíněné zvětšující očnice. Celková plocha scény, kterou uvidíme, je pak závislá na ploše snímací plochy – s menším senzorem uvidíme menší výřez (užší úhel záběru), a na pokrytí hledáčku (tedy kolik procent ze scény zaznamenané snímacím médiem zobrazí, ideálně 100%).

A to nejdůležitější pravidlo na závěr: pokud s manuálními objektivy začínáte, je téměř jisté, že vaše fotografie budou z počátku špatně zaostřené. Neházejte ale flintu do žita, respektive objektiv do koše! Cvik se pomůckami zcela nahradit nedá a nemůže přijít hned. Zvlášť s objektivy se světelností F1.2 – F1.4 jsem při pokusech na běžné AF matnici málem všechno vzdal, protože poměr ostrých a neostrých fotografií mi vycházel snad 1:10. Po pořízení vhodné matnice (a jejím podložení, aby ukazovala správně, na to pozor zvlášť u různých výrobků z Číny) a hlavně dostatečném cviku se poměr záhy obrátil…

Rady pro cvičení manuálního ostření si můžeme shrnout: ostřete pomalu, fotoaparát držte ve stabilní poloze, pracujte s dechem (třeba jako při střelbě), vyhledávejte vhodné struktury, na které se dá ostřit (dobře osvětlené, kontrastní ale s jemnou strukturou atd.), pokud můžete, naexponujte třeba tři fotografie za sebou s jemným posunem ostřícího prstence, ostřete si „nanečisto“ v prostojích mezi fotografováním, abyste se naučili ostrost/neostrost okem dobře rozlišit, (hlavně) z počátku si každou fotografii kontrolujte na LCD a pokud máte zrovna nasazený AF objektiv, ale dostatek času, klidně si AF občas vypněte a cvičte i s ním.

Celý proces používání manuálních objektivů na současných digitálních fotoaparátech může být vskutku dobrou zábavou a příjemným koníčkem, ale jen za předpokladu, že fotograf chce, aby to tak bylo a má snahu se k tomu dopracovat. Těžké to opravdu není. Nakonec, mám z fotografování a výsledné fotky dokonce větší radost, když vím, že jsem byl aktivní součástí její tvorby a neplnil jsem pouze úlohu nepříliš stabilního stativu, jak to tak bývá, když všechno nastavení převezme automatika. Ta je dnes na velmi dobré úrovni a v mnohých případech její použití rozhoduje o pořízení a nepořízení klíčového snímku, ale když ona s ní není taková zábava…

A poslední věc: ona ta automatika také není vždy spolehlivá (či rovnou není použitelná). Jistě jste narazili nebo narazíte na situaci, kdy se AF „chytne“ něčeho jiného (třeba v popředí), než vy chcete. Pak je jediným způsobem „přemluvit“ ho ručně a v tu chvíli se vám zkušenosti s ručním ostřením budou velmi hodit. Nebo za šera, kdy začne AF vypovídat službu. Stejně tak, pokud chcete např. natáčet video, není zkušenost s ručním ostřením k zahození (a manuální objektivy – z více důvodů – koneckonců také ne)