Staré objektivy na nových digitálních tělech II.
V prvním díle našeho seriálu jsme se věnovali problematice digitálních fotoaparátů a jejich kompatibility se starými skly. V druhé části článku si přiblížíme, proč a jestli vůbec takové manuální objektivy na svůj digitální fotoaparát montovat, co nám to umožní a co naopak ne.
Jak se tedy bude takový objektiv chovat?
To záleží na mnoha faktorech. Samotné ruční ostření může být problém a nemusí. Záleží hlavně na uživateli, jak moc mu vadí/nevadí a jak rychle a přesně ho ovládá. Vše je o cviku a s dobrou praxí může být manuální způsob ostření velmi přesný a dostatečně rychlý pro běžné scény. Zde vstupuje do hry i samotný přístroj. Výrobci se nám totiž snaží ruční ostření různými způsoby usnadňovat. Někdy se to daří, jindy méně. Běžnými způsoby jsou: zvětšení náhledu na displeji či v elektronickém hledáčku, zvýraznění kontur, zapípání či zablikání při správném zaostření atd. Uživatel sám si pak může svůj fotoaparát vylepšit například matnicí s dálkoměrným klínem, zvětšovací očnicí či třeba stínítkem na display. Kromě již zmíněných nutností ovládat manuálně ostření a clonu bude docházet k několika dalším jevům.
 |
Nejprve si zmíníme ořezový faktor. Vaše stará padesátka z Prakticy nebude na většině digitálů padesátkou. Nebo přesněji – bude, ale nebude se tak chovat. Snímače mají totiž často (většinou) jiné rozměry, než kinofilmové políčko, bývají menší. O kolik, vyjadřuje právě zmíněný „crop factor“. Tedy koeficient, charakteristický pro každý fotoaparát, pomocí kterého získáme vynásobením fyzického ohniska ohnisko ekvivalentní, vyjadřující jiný úhel záběru, který na digitálním přístroji získáme. Typický ořezový faktor je 1,5× (APS-C).
V případě zmíněné padesátky to znamená, že dostaneme úhel záběru jako kdybychom na tu naši starou Prakticu nasadili objektiv o ohniskové délce 75mm (50 × 1.5). Jinými slovy, menší snímač využije menší plochu promítnutého obrázku a úhel záběru se nám zmenší.
 |
Fotoaparáty s výměnnými objektivy nabízejí vzhledem ke kinofilmu tyto „crop factory“: 5,6×, 4.5×, 2,7×, 2×, 1,6×, 1,5×, 1,3× a 1×.
 |
- Předchozí strana
- 1
- 2
- Další strana
Komentáře
Zobrazit diskusi ke článku ve fóruRK: především je dost pochybné, že by s tím starší objektivy nepočítaly a novější ano. Konkrétně u Nikonu je to tak, že bezprostředně s přechodem na digitál k žádným změnám MC vrstev nedošlo. Řada dodnes vyráběných Nikkorů (např. 20/2,8 – 24/2,8 – 28/2,8 - 35/2) je stále stejná již od 1. poloviny 90. let (léta před zavedením DSLR).
Nikon MC vrstvy postupně zlepšoval v několika generacích. Nejprve byly vůbec zavedeny antireflexní vrstvy – takové Nikkory mají označení „C“ („coated“). Zlepšení nastalo postupně přibližně v polovině 70. s K/Ai generací. Další pak přibližně s nástupem AiS objektivů a konečně někdy mezi AF/AF-D generacemi. Nakolik jsou změny MC vrstev spojeny přímo s generacemi kompatibility a nakolik jde o náhodné časové překrývání se mi nepodařilo zjistit. Každopádně MC vrstvy v době Ai Nikkorů představovaly nesporně pokrok- dobře vidět je to např. na Nikkoru 35/2,8 PC (PC = perspective control, to „C“ zde nesouvicí s vrstvami) – zatímco původní verze z roku měla silný sklon k plošnému závojování v protisvětle, K/Ai verze z r. 1975 již tímto netrpí. Zlepšení Ai/AiS je spíš dílčí – pokud srovnáme typy, které mají shodnou konstrukci (např. 50/1,4 Ai/AiS nebo 85/2 Ai/AiS) zjistíme, že AiS jsou v protisvětle odolnější – ale je potřeba to přímo porovnat za identických podmínek. U dalších změn (různé AF generace) jsem již praktický přínos nezaznamenal (opět lze použít ten 50/1,4 který existuje v 6 různých mechanických baleních – AF-D verzi z roku 1995 Nikon vyráběl až do r. 2008/9). Klíčový vývoj v oblasti MC vrstev prostě proběhl desítky let před digitálem. Samozřejmě neznačkové objektivy mohou mít výrazné zpoždění.
Prošlo mi rukama několik stovek vesměs starších objektivů více jak 100 typů a většinu z nich jsem zkoušel jak na filmu, tak na DSLR (Kodak 14n/Nikon D200/D300/D700/D800E) a pokud objektiv vyrábí závoj/reflexy na filmu, na DSLR to vypadá stejně.
Navíc chování v protisvětle nezávisí ani zdaleka jen na MC vrstvách (jakkoliv je to činitel důležitý), ale také na vnitřním černění (při pohledu do Zeiss Distagonu 35/2 ZF není vidět prakticky nic – hluboká černá, v Nikkoru 85/1,4 AF-D je vnitřek šedý). Podstatným prvkem je světelnost objektivu (50/1,2 AiS je horší než 50/1,4 AiS a nejlepší je 50/1,8 AiS ačkoliv MC vrstvy mají stejné), ale záleží i na konstrukci samotné (Nikkor 85/1,4 AF-D je horší než daleko starší 85/1,4 AiS). Takže pokud se diskutovaná problematika zužuje na MC vrstvy na zadní čočce, tak to ve mně budí značné podezření.
Nikkory mají MC vrstvy na zadních čočkách již od zavedení MC vrstev jako takových a s příchodem DSLR se na tom nic nezměnilo. Ony jsou ty vrstvy samozřejmě i na vnitřních čočkách (tedy přinejmenším některých – jsou ovšem jiné než vnější a mohou být mechanicky výrazně méně odolné – což je varování pro případ čištění vnitřku objektivu).
Pokud si to správně pamatuji, tak ta teorie o reflexech od snímače se objevila v materiálech společnosti Sigma (?). Podle všeho šlo jen k klasickou obchodní strategii – vzbudit v zákaznících pochybnosti a nejistotu, zda to co už mají není třeba to nejlepší a že si musí koupit to nové. Což zrovna u Sigmy moc nepřekvapí, protože chování jejich objektivů v protisvětle tradičně patřilo k dost tragickým (ale třeba to už zlepšili – jejich novinka 35/1,4 Art dosahuje zajímavých výsledků).
P. Koritinovi jsem napsal – pokusím se jím zaznamenaný jev zopakovat a porovnat s výsledky na filmu.
Pěkné rozsáhlé pojednání o nikkorech a jejich antireflexu ovšem nevypovídá moc o starších objektivech obecně. Že nikkory byly vždy na špičce vývoje není žádné tajemství. Zkuste si vzít nějaký starší ruský objektiv a rozdíl bude patrný. Na kinofilmu ještě dobrý, na digitálu, když nastavíte základní úroveň kontrastu horší. Samozřejmě, že to nebude propastný rozdíl u všech objektivů, ale rozhodně bych se bál říct, že odraz světla od snímače v kombinaci se slabšími či absentujícími antireflexními vrstvami na zadním členu optiky nemají žádný vliv. A co se týče té pochybnosti uvedené hned na úvod - nevím co je na tom zvláštního. Film se neleskne nebo rozhodně ne nějak výrazně. Proto nebyl zpočátku důvod dávad výrazný antireflex na zadní člen optiky. Proti tomu digitální čip je vpodstatě skoro jako zrcadlo, sice mizerné, ale leskne se docela fest. O tom, že si výrobci uvědomují význam lesklých povrchů uvnitř optické soustavy hovoří právě ta snaha tubusy objektivů začernit. Akorát se s nástupem digitální technologie ta optická soustava tak říkajíc rozšířilia (a prosím neberte mne za slovo, myslím, že si rozumíme dostatečně) až za poslední optický člen a pojmula i lesklý digitální čip.
RK: samozřejmě – na Nikkorech jsem jen ilustroval podstatu věci. A sice že vývoj probíhal postupně a nástup digitálu na to neměl nijak jednoznačný vliv. Nikkory asi dlouhodobě patřily k tomu kvalitnějšímu na trhu, ale ty nejstarší jsou na tom s antireflexními vrstvami také chabě (pokud je vůbec mají) a lze je snadno použít jako analogii pro novější typy slabších výrobců.
Zkoušel jsem i objektivy jiných výrobců (Sigma, Tokina, Tamron, Vivitar, NDR etc.) a jejich chování obecně je na DSLR/filmu obdobné. Když je něco šunt na digitálu, je to šunt i na filmu.
Sám používám dlouhodobě objektiv s velmi archaickými vrstvami (Nikkor 55/3,5 P.C) a problém s tím žádný není. Pokud je nějaký objektiv méně kontrastní, tak to je opět stejně na filmu jako na DSLR.
Ještě jednou k těm vrstvám na zadním členu – pokud jsou na objektivu nějaké antireflexní vrstvy použity, tak zpravidla i na zadní a vnitřních čočkách (byť odlišné – to ale přičítám odlišným požadavkům na mechanickou odolnost). Jinak by to postrádalo smysl. Jde o omezení ztrát na každém optickém rozhraní.
PS: ten kontrast na filmu – to byl diapozitiv nebo negativ?
Pro volné chvíle :)
http://www.kenrockwell.com/business/fud.htm
Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.