Staré objektivy na nových digitálních tělech II.

Když píšeme o fyzikálních jevech, nebylo by špatné používat obvyklou a po desítky let ustálenou českou terminologii. Tedy "barevná vada" místo chromatická aberace. Také není špatné napsat "vady" - protože rozlišujeme barevnou vadu velikosti a barevnou vadu polohy. Zatímco první lze snadno a rychle odstranit v postprocesu (některé fotoaparáty ji odstraňují automaticky), druhou lze spíš jen zamaskovat.

... o dávných mýtech s odrazem od snímače a šikmým dopadem ani nemluvě :(

Tedy pane Vavříne, to je zase jednou příspěvek. Pochybuji, že byste článku vůbec nerozuměl právě pro použitý termín "chromatická aberace". Měl byste spíše ocenit, že se někdo s takovým článkem píše. Věřím, že pro mnoho začínajících je přínosem. Také jsem kdysi začínal se setovým zoomem a za pár korun pořízenými starými objektivy.
Mimochodem - jak jezdíte do práce, tramvají nebo električkou ? :-D

No Slováci jezdili možná električkou, moje babička nastupovala do eletriky, někdy i elektriky. Já jezdím tramvají, nebo sockou. Dobrý článek, sám testuji a zkouším různá stará skla a některá mají opravdu velmi dobrý výkon, až mě to samotného překvapuje.

RJ: "chromatická aberace" je termín za prvé nesmyslný (protože neurčitý) a za druhé jazykově chybný. Viz první příspěvek - jestliže fyzika určité jevy označuje nějakými termíny (a to již nejméně desítky let), bylo by dobře se jich držet a nezavádět nové jen proto, že někdo neumí překládat z cizího jazyka. Já to samozřejmě pochopil - že autor se nejspíš v problematice orientuje poměrně chabě (protože jinak by to tak nenapsal) a podobné pitominy šíří dále. Článek za přínosný zrovna nepovažuji, protože obsahuje řadu chybných, nepřesných a zavádějících tvrzení. Je toho už tak plný internet :(

Pane Vavříne, ponechme teď prosím stranou barevnou vadu. Mne by spíš zajímala ta řada chybných, nepřesných a zavádějících tvrzení, o kterých se zmiňujete.Pokud jste na něco takového opravdu narazil bylo by užitečné, kdybyste na to upozornil i ostatní čtenáře. Budou vám za to vděční. Mám na mysli závažné technické bludy, nikoliv nepodstatné slovíčkaření. Já jsem si oba články celkem se zájmem přečetl a autorovi děkuji.

Takže postupně, nikoliv však přesně v pořadí:

„To samé platí pro vinětaci – ztmavení rohů. Je to z velké části dáno fyzikálně – paprsky světla dopadají na fotodiody na krajích velkého senzoru šikmo. Výrobci se to snaží napravit posunutím sběrných mikročoček nad jednotlivými fotodiodami, což situaci zlepšuje, ne vždy ale úplně řeší.“

– z toho by bylo možné vyvodit, že vinětace (ztmavení rohů – přesněji pokles množství světla směrem od středu obrazového pole) je problém výlučně digitální fotografie. Přitom vinětace je vskutku jev fyzikální, ale nesouvisí jen s šikmým dopadem na fotodiody, ale s optikou jako takovou. V první řadě rozlišujeme několik typů vinětace (mechanickou, optickou a další - to jen na okraj) a zejména jde o jev, který se projevuje jak na filmu, tak na snímačích.

Někteří výrobci (Leica, Zeiss – viz např. PDF snadno dostupná na stránkách těchto společností) to přímo udávají v technických materiálech k objektivu.
- u normálních a dlouhých ohniskových vzdáleností + širokoúhlých objektivů pro zrcadlovky (retrofokálních) bývá vinětace jasně patrná u odcloněného objektivu a po zaclonění se sníží na úroveň, která je prakticky nepostřehnutelná (úbytek světla cca 20-30%)

- u širokoúhlých objektivů symetrické konstrukce (zjednodušeně pro dálkoměry a velkoformáty) vinětace i po zaclonění bývá dost zřetelná – což je ostatně důvod, proč byly vynalezeny centrfiltry. Příkladem může být Schneider Super Angulon 47/5,6 XL pro velkoformát nebo Zeiss C Biogon 21/4,5 ZM pro Leicu (zde i po zaclonění na F/8 je stále úbytek světla cca 80 % a s nějakým snímačem vs. filmem to vůbec nesouvisí).
- u některých zoomů v části jejich rozsahu (příkladmo Nikkor 17-35/2,8 AF-S) může být vinětace již u plně odcloněného objektivu sotva patrná – a opět je to vlastnost, kterou ve stejné míře najdeme při použití jednoho a téhož objektivu na filmu stejně jako na FX DSLR
- u jiných zoomů naopak vinětace může být výrazně vyšší než u pevných ohnisek – příkladem může být Nikkor 16-35/4 AF-S VR, což je objektiv uvedený na trh teprve nedávno, zcela jistě konstruovaný s ohledem na DSLR a přitom na 16 mm viditelně vinětuje i při cloně F/8

Vinětace je prostě v první řadě vlastnost objektivů jako takových a nijak to nesouvisí s tím, jestli se jako záznamové médiu použije film nebo snímač – jinak by ani nebylo možné tuto vlastnost uvádět v technických listech (např. onen Zeiss, Schneider, Leica - viz stánky těchto výrobců). Teoreticky se sice na vzniku vinětace může podílet i konstrukce snímače, ale reálný význam tohoto jevu je krajně diskutabilní a zejména u objektivů pro zrcadlovky prakticky nezjistitelný.

PS: Navíc u digitální fotografie má tento jev daleko menší význam než u filmu, protože jej lze snadno a rychle odstranit během zpracování snímku – což u filmu nejde vůbec nebo jen namáhavě.

„ ... se to může projevit např. i výraznou chromatickou aberací (kdy nám objektiv láme světlo různých vlnových délek různě a digitální senzor to neváhá patřičně zobrazit – pomocí barevných duchů kolem hran objektů). Tento problém se opět zvýrazňuje směrem ke krajům snímku.“

1. v první řadě barevné vady se pochopitelně projevují i na filmu. Jen jsou zpravidla o něco méně nápadné díky tomu, že filmový negativ/diapozitiv si nikdo nezvětšoval na 200% na monitoru. Dále k tomu přispívá i ten fakt, že digitální fotky jsou „čistší“ a podobné jevy jsou tím pádem nápadnější. Ne zcela jasný je vliv samotné podstaty vzniku digitální fotky díky interpolaci Bayerovy masky

2. poslední věta („Tento problém se opět zvýrazňuje směrem ke krajům snímku.“) opět ukazuje, že autor se neorientuje ani v základech problematiky. To co popisuje je pouze barevná vada velikosti (kterou lze snadno a rychle odstranit při zpracování v PC), kdežto barevná vada polohy je naopak obvykle nápadnější uprostřed snímku a v nepříznivých případech se projeví i v rozostřených partiích (a odstraňuje se těžko, resp. dá se částečně zamaskovat).

„Navíc platí, že digitální senzor odpouští optické chyby objektivu daleko méně, než filmová emulze“

– kupodivu, ale je to právě NAOPAK! Lépe by bylo napsat, že na digitálu si to každý může zvětšit na monitoru na 200% a najít sebemenší chybičku, což u filmu tak jednoduché není. Fakta jsou taková, že digitál dokáže signál z objektivu využít podstatně lépe než film. Jak je to možné? Film totiž má svoji vlastní MFT, která se sčítá s MTF objektivu. Jinými slovy na vysokých prostorových frekvencích (= jemné detaily) film „vrátí“ jen část signálu doručeného na emulzi objektivem. I u vysoce kvalitních filmů s vysokým rozlišením jako Provia 100F nebo Velvia 50 je ztráta na 50 lpmm 50-60% (lze nalézt v technických listech příslušných filmů na stránkách výrobce). Naproti tomu digitál si v tomto ohledu vede podstatně lépe.

Jaký je praktický efekt výše popsaného? Digitál oproti filmu dokáže daleko snáze zachytit jemné nízkokontrastní detaily (typicky vady pleti). Autorův výrok se neopírá o reálné poznatky, jako spíše o ten prostý fakt, že u digitálu si každý snadno na monitoru zvětší a najde sebemenší nedostatek. Navíc řada současných snímačů již přesahuje co do lineárního rozlišení možnosti i těch nejlepších použitelných filmů, takže co nebylo vidět u filmu ani na velké zvětšenině, snímač může ukázat.

Zajímavým následkem toho všeho je, že kvalitní diapozitiv sice dokáže co do rozlišení mírně překonat např. Nikon D700, ALE vyžaduje to vynikající objektiv a dobrou snímkovou techniku, kdežto u D700 lze limitů snímače dosáhnout i s průměrným objektivem a ve větším rozsahu (méně příznivých) podmínek.