Bitva objektivů 70-200 mm – Canon vs. Sigma

Technická specifikace

Oba testované objektivy patří mezi top-modely obou výrobců. Zatímco Canon EF 70–200/2,8L USM (dále jen Canon) je roky prověřený telezoom, Sigma AF 70–200/2,8 EX DG HSM Macro (dále jen Sigma) je novou vylepšenou verzí svého předchůdce – Sigmy AF 70–200/2,8 EX APO HSM. Rozsah ohniskových vzdáleností 70–200 mm (EQ 112–320 mm) předurčuje testované objektivy pro reportáž, sportovní fotografii, detaily krajiny nebo architektury a jiné žánry. Vysoká světelnost v celém rozsahu (f2,8) a použití moderních mechanismů AF (USM u Canonu, HSM u Sigmy) s možností manuálního zásahu do ostření ukazují vysoké ambice obou zástupců.

Na první dotek dělají oba objektivy dojem dokonale zpracovaných kusů fototechniky. Většina dílů je vyrobena z kovu, což je znát na hmotnosti (Canon 1310 g; Sigma 1345 g). Sigma pak díky menším rozměrům působí subjektivně robustněji. Vzhledem ke své váze jsou oba objektivy vybaveny stativovou objímkou. Ovládací prstence nevykazují žádné mechanické vůle. Ostřící prstence jsou umístěny před zoomovacími a odlišnosti najdeme pouze ve velikosti plochy úchopu. U Canonu je větší zoomovací prstenec – u Sigmy naopak. Nicméně v praktickém použití nejsou tyto rozdíly příliš postřehnutelné.

Při změně ohniskové vzdálenosti nebo ostření nedochází u testovaných výrobků k vysunutí předního členu ani k jeho rotaci, což umožňuje snadné použití filtrů a filtrových systémů. Filtrový závit má u obou objektivů rozměr 77 mm. Odlišné je rozmístění kontrolních prvků AF. Zatímco Canon má přepínač AF/MF umístěn vlevo mezi ovládacími prstenci zhruba v polovině své délky, přepínač Sigmy je přímo u těla fotoaparátu, což by se mohlo jevit jako méně pohodlné řešení, ale u objektivu s možností manuálního zásahu do AF jde jen o čistě kosmetickou vadu. Canon navíc umožňuje dalším přepínačem volit rozsah zaostřitelných vzdáleností (1,5 m – ∞/3 m – ∞). Tím můžeme v terénu ještě zvýšit rychlost AF. Sigma naopak sází na nejmenší zaostřitelnou vzdálenost, která je u ní pouhý 1 m (u Canonu 1,5 m), což ji přizpůsobuje také pro záběry blízkých předmětů. U obou zástupců nechybí ukazatel vzdálenosti, na kterou je zaostřeno, ale Sigma je navíc vybavena ukazatelem hloubky ostrosti (DOF). K objektivům je standardně přibalena tvarovaná sluneční clona spolu s polstrovaným pouzdrem. Obecně je konstrukce obou „rivalů“ výborná. Jedinou výraznější slabinou Sigmy je nemožnost omezení rozsahu zaostřitelných vzdáleností. Na druhé straně Canon není schopen zaostřit na tak malou vzdálenost jako Sigma.

Další (pro test nepodstatné) detaily technické specifikace jednotlivých objektivů si můžete najít na českých stránkách výrobců www.canon.cz a www.sigma-foto.cz . A nyní se pojďme podívat, jak dopadla bitva Canonu a Sigmy v praxi!

Rozlišení objektivu – MTF 50 v LW/PH

Metodika: jde o laboratorní měření, kterým zjišťujeme rozlišovací schopnost objektivu. Spočívá ve vyfocení speciálního obrazce při rovnoměrném osvětlení. Snímky jsou pak následně zpracovány v počítači a míra rozlišení je uvedena v jednotkách LW/PH neboli „Line Widths per Picture Height“. Číslo tedy udává počet horizontálních čar, které je ještě objektiv schopen vykreslit. Všechny fotografie jsou z formátu RAW převedeny v programu Digital Photo Professional 3.2 a to pouze s minimálním softwarovým doostřením (úroveň 2 z 10). Při vyšší intenzitě doostření by sice bylo dosaženo lepších výsledků, ale zároveň by se rozdíly stávaly méně viditelnými a to rozhodně není pro případné porovnávání objektivů vhodné. Maximální hodnota pro Canon EOS 350D (8 Mpx) je přibližně 2100 LW/PH. Jde ale o jakousi „metu snů“, které prakticky žádný objektiv (pokud budeme brát průměr rozlišovací schopnosti uprostřed a na okraji snímku) nemůže dosáhnout a pokud ano, jedná se o objektiv, který je daným rozlišením omezen. Obecně nad 1600 LW/PH považuji výsledky za velmi dobré a nad 1800 LW/PH jako vynikající. Více o této metodě si můžete přečíst na stránkách výrobce softwaru www.imatest.com.

Na krátkém konci podávají Canon se Sigmou relativně vyrovnaný výkon. Již při odcloněném objektivu je kresba Canonu velmi dobrá, zatímco Sigma je viditelně měkčí. Po přiclonění na f4 jsou už výsledky vyrovnanější a konečně po dalším zaclonění na f5,6 zcela vyrovnané na pomezí velmi dobrých až vynikajících hodnot. Při vyšších clonách (nad f8) se začíná negativně projevovat difrakce, přičemž na f22 je její účinek u Sigmy znatelnější. Rozdíly mezi středem a okrajem snímku jsou u obou testovaných objektivů velmi malé až zcela zanedbatelné. Nejvyšší clona f32 je u Canonu spíše „doplňkem“, který postrádá praktické využití díky velmi výraznému poklesu ostrosti (platí na všech ohniscích).

Na 135 mm je situace ještě vyrovnanější. Při f2,8 je rozlišovací schopnost Canonu i Sigmy na velmi dobré úrovní – u Sigmy je pouze větší rozdíl mezi středem a okrajem snímku. Již po malém zaclonění tento rozdíl mizí a na f5,6 je výkon Sigmy o malinko lepší než u Canonu. Na dalších clonách se opět negativně projevuje difrakce, přičemž výkon obou objektivů je velmi dobrý až po f11. Poté se opakuje situace z ohniskové vzdálenosti 70 mm, kdy je účinek difrakce výraznější u Sigmy (Canon podává velmi dobrý výkon i na f16). Rozdíly mezi středem a okrajem snímků nejsou ve většině případů nijak výrazné.

Na dlouhém konci už výkon tak vyrovnaný není. Při odcloněném objektivu je kresba Canonu velmi dobrá, ale Sigma se pohybuje pod hranicí 1600 LW/PH. V rozsahu clon f4-f8 je ostrost obou zástupců velmi dobrá, přičemž Canon má mírnou převahu. Po dalším zaclonění je již výkon obou „soupeřů“ vyrovnaný a postupně klesá vlivem difrakce. Na nejvyšších clonách je ostrost Canonu nepatrně lepší. Rozdíly mezi středem a okrajem snímků jsou velmi malé až neviditelné.

Sečteno podtrženo se oba testované objektivy mohou pochlubit velmi dobrou až výbornou úrovní kresby bez výraznějších rozdílů mezi středem a okrajem snímku. I přesto, že byl tento laboratorní souboj velmi vyrovnaný, jako vítěz z něj vyšel Canon a to hlavně díky obecně lepší ostrosti při f2.8 a také díky menšímu vlivu difrakce na nejvyšších clonách.