Vysoce světelné telezoomy s rozsahem ohnisek 70-200 mm jsou u amatérských a profesionálních fotografů velmi populární. Z nabídky těchto objektivů jsme pro srovnávací test vybrali dva zástupce konkurenčních firem - Canon EF 70-200/2,8L USM a Sigmu AF 70-200/2,8 EX DG HSM Macro. Jak dopadl jejich vzájemný souboj v tradičních „disciplínách“ na čipu o formátu APS-C se dozvíte v následujícím článku.
Technická specifikace
Oba testované objektivy patří mezi top-modely obou výrobců. Zatímco Canon EF 70–200/2,8L USM (dále jen Canon) je roky prověřený telezoom, Sigma AF 70–200/2,8 EX DG HSM Macro (dále jen Sigma) je novou vylepšenou verzí svého předchůdce – Sigmy AF 70–200/2,8 EX APO HSM. Rozsah ohniskových vzdáleností 70–200 mm (EQ 112–320 mm) předurčuje testované objektivy pro reportáž, sportovní fotografii, detaily krajiny nebo architektury a jiné žánry. Vysoká světelnost v celém rozsahu (f2,8) a použití moderních mechanismů AF (USM u Canonu, HSM u Sigmy) s možností manuálního zásahu do ostření ukazují vysoké ambice obou zástupců.
Na první dotek dělají oba objektivy dojem dokonale zpracovaných kusů fototechniky. Většina dílů je vyrobena z kovu, což je znát na hmotnosti (Canon 1310 g; Sigma 1345 g). Sigma pak díky menším rozměrům působí subjektivně robustněji. Vzhledem ke své váze jsou oba objektivy vybaveny stativovou objímkou. Ovládací prstence nevykazují žádné mechanické vůle. Ostřící prstence jsou umístěny před zoomovacími a odlišnosti najdeme pouze ve velikosti plochy úchopu. U Canonu je větší zoomovací prstenec – u Sigmy naopak. Nicméně v praktickém použití nejsou tyto rozdíly příliš postřehnutelné.
 |
 |
Při změně ohniskové vzdálenosti nebo ostření nedochází u testovaných výrobků k vysunutí předního členu ani k jeho rotaci, což umožňuje snadné použití filtrů a filtrových systémů. Filtrový závit má u obou objektivů rozměr 77 mm. Odlišné je rozmístění kontrolních prvků AF. Zatímco Canon má přepínač AF/MF umístěn vlevo mezi ovládacími prstenci zhruba v polovině své délky, přepínač Sigmy je přímo u těla fotoaparátu, což by se mohlo jevit jako méně pohodlné řešení, ale u objektivu s možností manuálního zásahu do AF jde jen o čistě kosmetickou vadu. Canon navíc umožňuje dalším přepínačem volit rozsah zaostřitelných vzdáleností (1,5 m – ∞/3 m – ∞). Tím můžeme v terénu ještě zvýšit rychlost AF. Sigma naopak sází na nejmenší zaostřitelnou vzdálenost, která je u ní pouhý 1 m (u Canonu 1,5 m), což ji přizpůsobuje také pro záběry blízkých předmětů. U obou zástupců nechybí ukazatel vzdálenosti, na kterou je zaostřeno, ale Sigma je navíc vybavena ukazatelem hloubky ostrosti (DOF). K objektivům je standardně přibalena tvarovaná sluneční clona spolu s polstrovaným pouzdrem. Obecně je konstrukce obou „rivalů“ výborná. Jedinou výraznější slabinou Sigmy je nemožnost omezení rozsahu zaostřitelných vzdáleností. Na druhé straně Canon není schopen zaostřit na tak malou vzdálenost jako Sigma.
 |
 |
Další (pro test nepodstatné) detaily technické specifikace jednotlivých objektivů si můžete najít na českých stránkách výrobců www.canon.cz a www.sigma-foto.cz . A nyní se pojďme podívat, jak dopadla bitva Canonu a Sigmy v praxi!
Rozlišení objektivu – MTF 50 v LW/PH
Metodika: jde o laboratorní měření, kterým zjišťujeme rozlišovací schopnost objektivu. Spočívá ve vyfocení speciálního obrazce při rovnoměrném osvětlení. Snímky jsou pak následně zpracovány v počítači a míra rozlišení je uvedena v jednotkách LW/PH neboli „Line Widths per Picture Height“. Číslo tedy udává počet horizontálních čar, které je ještě objektiv schopen vykreslit. Všechny fotografie jsou z formátu RAW převedeny v programu Digital Photo Professional 3.2 a to pouze s minimálním softwarovým doostřením (úroveň 2 z 10). Při vyšší intenzitě doostření by sice bylo dosaženo lepších výsledků, ale zároveň by se rozdíly stávaly méně viditelnými a to rozhodně není pro případné porovnávání objektivů vhodné. Maximální hodnota pro Canon EOS 350D (8 Mpx) je přibližně 2100 LW/PH. Jde ale o jakousi „metu snů“, které prakticky žádný objektiv (pokud budeme brát průměr rozlišovací schopnosti uprostřed a na okraji snímku) nemůže dosáhnout a pokud ano, jedná se o objektiv, který je daným rozlišením omezen. Obecně nad 1600 LW/PH považuji výsledky za velmi dobré a nad 1800 LW/PH jako vynikající. Více o této metodě si můžete přečíst na stránkách výrobce softwaru www.imatest.com.
Na krátkém konci podávají Canon se Sigmou relativně vyrovnaný výkon. Již při odcloněném objektivu je kresba Canonu velmi dobrá, zatímco Sigma je viditelně měkčí. Po přiclonění na f4 jsou už výsledky vyrovnanější a konečně po dalším zaclonění na f5,6 zcela vyrovnané na pomezí velmi dobrých až vynikajících hodnot. Při vyšších clonách (nad f8) se začíná negativně projevovat difrakce, přičemž na f22 je její účinek u Sigmy znatelnější. Rozdíly mezi středem a okrajem snímku jsou u obou testovaných objektivů velmi malé až zcela zanedbatelné. Nejvyšší clona f32 je u Canonu spíše „doplňkem“, který postrádá praktické využití díky velmi výraznému poklesu ostrosti (platí na všech ohniscích).
Na 135 mm je situace ještě vyrovnanější. Při f2,8 je rozlišovací schopnost Canonu i Sigmy na velmi dobré úrovní – u Sigmy je pouze větší rozdíl mezi středem a okrajem snímku. Již po malém zaclonění tento rozdíl mizí a na f5,6 je výkon Sigmy o malinko lepší než u Canonu. Na dalších clonách se opět negativně projevuje difrakce, přičemž výkon obou objektivů je velmi dobrý až po f11. Poté se opakuje situace z ohniskové vzdálenosti 70 mm, kdy je účinek difrakce výraznější u Sigmy (Canon podává velmi dobrý výkon i na f16). Rozdíly mezi středem a okrajem snímků nejsou ve většině případů nijak výrazné.
Na dlouhém konci už výkon tak vyrovnaný není. Při odcloněném objektivu je kresba Canonu velmi dobrá, ale Sigma se pohybuje pod hranicí 1600 LW/PH. V rozsahu clon f4-f8 je ostrost obou zástupců velmi dobrá, přičemž Canon má mírnou převahu. Po dalším zaclonění je již výkon obou „soupeřů“ vyrovnaný a postupně klesá vlivem difrakce. Na nejvyšších clonách je ostrost Canonu nepatrně lepší. Rozdíly mezi středem a okrajem snímků jsou velmi malé až neviditelné.
Sečteno podtrženo se oba testované objektivy mohou pochlubit velmi dobrou až výbornou úrovní kresby bez výraznějších rozdílů mezi středem a okrajem snímku. I přesto, že byl tento laboratorní souboj velmi vyrovnaný, jako vítěz z něj vyšel Canon a to hlavně díky obecně lepší ostrosti při f2.8 a také díky menšímu vlivu difrakce na nejvyšších clonách.
Chromatická aberace
Metodika: chromatická aberace je další věc, kterou můžeme přesně změřit na stejném obrazci jako hodnoty rozlišení v LW/PH. Nové jsou jednotky, ve kterých je měřena a to v % vzdálenosti středu a rohu snímku (polovina diagonály). Měření rozsahu vady v px znevýhodňuje čipy o velkém rozlišení a naopak zvýhodňuje senzory o menším rozlišení. Obecně platí, že pokud je vada menší než 0,04% této vzdálenosti, nepředstavuje většinou žádný problém. V rozsahu 0,04 – 0,08% ji nevidíme, pokud ji nehledáme. Pokud překročí velikost 0,08%, stává se již velkým problémem, protože je jasně viditelná a nad 0,15% se už jedná o velmi špatný výsledek. Jelikož bývá chromatická aberace problémem hlavně na okrajích snímku, zaměřil jsem se pouze na tuto část. Je nutné si ale uvědomit, že testovací obrazec není focen v nijak extrémních světelných podmínkách a proto může být chromatická aberace, v závislosti na světelných podmínkách, v terénu mnohem větší.
Na krátkém konci je chromatická aberace u Sigmy velmi dobře potlačena a v celém rozsahu clon nepřekračuje hodnotu 0,03%. Naproti tomu si Canon vede viditelně hůře a jeho hodnoty se pohybují v rozmezí 0,04–0,07%. U delších ohnisek je situace zcela opačná. Canon na 135 mm překročí hodnotu 0,04% je na nejvyšší cloně f32, kterou ale v praxi takřka nevyužijeme (viz výše), zatímco Sigma (kromě f2,8) je nad touto hranicí. Na dlouhém konci podává Canon velmi dobrý výkon s naměřenými hodnotami pod 0,04%. Rozsah vady je u Sigmy na tomto ohnisku výrazně větší a po zaclonění nad f5,6 přesahuje hranici 0,08%. V celkové bilanci z laboratorního testu chromatické aberace vyšel lépe Canon, který je výrazně lepší na delších ohniscích. Na druhé straně Sigma podává lepší výkon na 70 mm.
Zkreslení
Canon a Sigma vykazují úroveň zkreslení typickou pro objektivy s proměnlivou ohniskovou vzdáleností. Při 70 mm můžeme pozorovat velmi mírné soudkovité zkreslení, které se s prodlužujícím se ohniskem mění na velmi mírné poduškovité zkreslení. Rozdíly mezi testovanými objektivy jsou v praktickém nasazení zcela nepozorovatelné a samotná úroveň zkreslení není nijak rušivá.
Vinětace
Metodika: normální vinětaci objektivu můžeme velmi dobře demonstrovat na rovnoměrně nasvíceném „puntíkovaném“ obrazci. Všechny snímky jsou vyfoceny s korekcí expozice 0EV a následně bez jakýchkoliv úprav histogramu převedeny do formátu JPG. V počítači je pak v úrovních nastaven bílý bod na střed snímku, čímž je vinětace ještě zvýrazněna pro pohodlnější srovnávání objektivů mezi sebou. Druhou částí je ověření praktické vinětace (úprava snímků je stejná jako u normální vinětace). Hlavní myšlenkou této metody je skutečnost, že v některých žánrech fotografie (např. krajinářská fotografie) se málokdy obejdeme bez použití obroučkových filtrů (např. CPL), filtrových systémů (např. tolik rozšířený Cokin P-systém) nebo obojího naráz. Obecně platí, že s nasazeným klasickým (ne slim verze!) CPL by objektiv neměl vinětovat, pokud se nepohybuje v ultraširokoúhlých ohniscích. U Cokin P-sytému je hlavním kritériem ohnisková vzdálenost 28 mm (EQ pro kinofilm), od které je Cokin P-systém doporučen. Nasazení CPL spolu s Cokin P-systémem je pak už jen jakousi „bonusovou zkouškou“ schopností testovaného objektivu. Ve všech měřeních je držák Cokin P-systému otočen do své nejchoulostivější polohy a to do náklonu cca 45°.
Testované objektivy jsou konstruovány pro velikost snímacího média plného kinofilmového políčka 36×24 mm (full frame). Díky tomu je u nich na čipu o formátu APS-C vinětace obecně menším problémem. Potvrzuje to i laboratorní test normální vinětace u Canonu a Sigmy. S rušivým vlivem vinětace se můžeme setkat jen při odcloněném objektivu. Nejvýraznější je na dlouhém konci jak u Canonu, tak u Sigmy. Na kratších ohniscích je vinětace nepatrně znatelnější u Sigmy. V praxi si vinětace můžeme povšimnout hlavně na jednolitých plochách (modrá obloha, sníh aj.). Už po malém zaclonění vada zcela mizí nebo je potlačena natolik, že není v reálném použití viditelná. Malé rozdíly mezi Canonem a Sigmou jsou v praktickém využití nepozorovatelné.
Telezoomy v drtivé většině případů nemají s praktickou vinětací problémy – zvlášť pokud jsou konstruovány pro velikost snímacího média 36×24 mm a jsou použity na formátu APS-C. Canon ani Sigma nejsou výjimkou a jejich použití v kombinaci s obroučkovými filtry a filtrovými systémy je bezproblémové. U obou objektivů dochází pouze k mírnému nárůstu normální vinětace. Rozdíly mezi Canonem a Sigmou jsou v praktickém využití opět nepostřehnutelné.
Ovládání v praxi
Ovladatelnost a především pak pohotovost je jednou z priorit při výběru teleobjektivu. MF režim obou testovaných zástupců je na výborné úrovni. Ovládací prstence mají příjemnou tuhost a velmi pohodlnou úchopovou plochu. Malé rozdíly v jejich velikosti (viz výše) nejsou v praktickém nasazení žádnou překážkou. „Roztažení“ rozsahu vzdáleností u ostřícího prstence je v případě Canonu i Sigmy plně dostačující pro přesné manuální zaostření (cca 160°). U Sigmy můžeme navíc využít ukazatel DOF na vybraných clonách.
Hlavní role u telezoomů ovšem patří AF, na který jsou díky velmi malé DOF kladeny vysoké nároky. U obou „rivalů“ najdeme moderní mechanismy AF, které dovolují manuální zásah bez nutnosti přepínání AF/MF (USM u Canonu; HSM u Sigmy). Kromě toho jsou ostřící motorky těchto systémů velmi rychlé a tiché. Při fotografování statických motivů nepocítíte mezi testovanými objektivy žádný rozdíl. Sigma má ale jasnou výhodu ve své nejmenší zaostřitelné vzdálenosti (viz výše), která ji předurčuje i pro close-up fotografii (viz přiložený obrázek).
Zcela jiné podmínky nastávají u „akčního“ focení. Srovnání rychlosti AF obou zástupců jsem provedl na těle Canon EOS 350D v režimu AF-servo, kdy objektiv spolu s fotoaparátem „sleduje“ pohybující se předmět (v mém případě lidé na sjezdovce). Rychlost a přesnost AF Canonu i Sigmy byla velmi dobrá s relativně vysokou úspěšností. Výkon jednotlivých objektivů však nebyl zcela vyrovnaný. Canon díky možnosti omezení rozsahu zaostřitelných vzdáleností (viz výše) zaměřil svůj „cíl“ rychleji než Sigma, která byla v tomto kroku citelně pomalejší. V několika případech Sigma potřebovala „pomoc“ v podobě manuálního zásahu. Po prvním zaostření na fotografovaný objekt se ale už jako lepší ukázala Sigma, která v obtížnějších situacích dokázala rychleji a především pak přesněji reagovat na změnu vzdálenosti fotografovaného motivu. Rozdíl však nebyl nijak dramatický.
V konečném součtu je rychlost a přesnost obou systémů AF v kombinaci s tělem Canon EOS 350D velmi dobrá, přičemž každý z testovaných objektivů má své přednosti i slabiny. Canon těží především z pohotovějšího „zacílení“ a Sigma pak z rychlejších a přesnějších reakcí na změnu vzdálenosti od fotografovaného objektu. Právem tedy můžeme označit ovladatelnost a pohotovost jako silnou stránku obou zástupců.
Ostrost v praxi
Na krátkém konci podávají oba testované objektivy výsledky prakticky shodné s laboratorním měřením. Při odclonění je ostrost Canonu velmi dobrá, ale u Sigmy je viditelně měkčí jak ve středu, tak na okraji snímku. Po dalším zaclonění se už rozdíly vyrovnávají a konečně na f5,6 můžeme hovořit o naprosto vyrovnaném výkonu v celém rozsahu obrazového pole. Difrakce se na nejvyšších clonách projevuje – stejně jako v laboratorním testu – více u Sigmy. Rozdíly mezi středem a okrajem jsou u obou zástupců minimální. Za povšimnutí stojí také lepší potlačení chromatické aberace v okrajových částech záběru u Sigmy.
Na ohnisku 135 mm je situace rovněž podobná té na testovacím obrazci. Úroveň kresby při f2,8 ve středu snímku je u Canonu i Sigmy velmi dobrá. U Sigmy dochází k poklesu rozlišení na okraji. Po přiclonění je ostrost obou „soupeřů“ velmi dobrá až vynikající, přičemž Sigma má mírnou převahu uprostřed záběru, kde podává vynikající výkon. Na nejvyšších clonách jsou znovu projevy difrakce více viditelné u Sigmy. Rozdíly mezi středem a okrajem snímku jsou u obou testovaných objektivů velmi malé až nepostřehnutelné (kromě Sigmy při f2,8). Stejně jako na 70 mm si můžete i zde povšimnout rozdílů v potlačení chromatické aberace. V praxi se zde potvrzují výsledky laboratorního testu, kde se na delších ohniskových vzdálenostech ukázala vyšší náchylnost k optické vadě u Sigmy.
Na dlouhém konci Canon potvrzuje svoji převahu na „plné díře“, kdy je kresba Sigmy relativně měkčí (ovšem bez rozdílu mezi středem a okrajem). V rozsahu clon f4-f11 je ostrost obou objektivů na velmi dobré až vynikající úrovni. Po dalším přiclonění se ke slovu dostává difrakce (více u Sigmy). Rozdíly v jednotlivých oblastech obrazového pole jsou zcela zanedbatelné. Na závěr si ještě můžete porovnat rozsahy chromatické aberace na okraji záběru, kde je opět vidět jasná převaha Canonu.
V celkovém součtu Canon i Sigma potvrdily velmi dobré výsledky z laboratorního měření. Malým rozdílem vítězí Canon a to hlavně díky lepšímu výkonu při odcloněném objektivu a menšímu negativnímu vlivu difrakce na nejvyšších clonách.
Chování v protisvětle
Při fotografování v protisvětle jsem se u testovaných objektivů zaměřil na tři základní situace, se kterými se můžeme v terénu setkat – přímé protisvětlo, nepřímé protisvětlo a fotografie nočního města s pouličním osvětlením. Hned první situace je pro objektivy zpravidla nejtěžší. Bohužel v přímém slunečním protisvětle je chování Canonu i Sigmy velmi špatné. Dochází k tvorbě velkých reflexí, které je prakticky nemožné vyretušovat. Také ztráta kontrastu je velmi výrazná, přičemž situace u Canonu je ještě horší než u Sigmy. Na druhé straně je nutno dodat, že k situaci, kdy je slunce přímo v záběru, dochází v rozsahu ohniskových vzdáleností 70–200 mm (EQ 112 – 320 mm) jen zřídka – na rozdíl od následujících případů.
Nepřímému protisvětlu (na přední člen dopadají paprsky, ale zdroj světla je mimo záběr), se ve většině případů ubráníme používáním sluneční clony, která je standardní součástí balení obou objektivů. Ta je ale u zoomů konstruována pro nejkratší ohniskovou vzdálenost (kvůli případné vinětaci) a díky tomu může být na delších ohniscích neúčinná. Na přiloženém obrázku si můžete prohlédnout, jak se s nepřímým protisvětlem vyrovnávají oba „rivalové“. Je vidět, že rozdíly jsou už mnohem méně zřetelné než u přímého protisvětla. Při pozornějším pohledu se ukazuje, že přenos kontrastu je u Sigmy lepší než u Canonu a to jak s osvíceným, tak s neosvíceným předním členem.
Při fotografování nočního města s pouličním osvětlením byla situace podobná jako u přímého protisvětla. Podmínky byly navíc ztíženy lehkým oparem ve vzduchu, který kladl vysoké nároky na přenos kontrastu. U obou objektivů dochází k tvorbě malých reflexí, ale u Sigmy ve výrazně menším počtu než u Canonu. Sigma má také citelně lepší přenos kontrastu (fotografie v plném rozlišení si můžete stáhnout níže). V konečné bilanci není chování v protisvětle ani jednoho ze zástupců bezchybné, nicméně jasným vítězem stává Sigma, která nechává Canon za sebou rozdílem třídy.
Bokeh
Výrazem bokeh se označují estetické kvality částí snímku, nacházejících se mimo hloubku ostrosti (DOF). Vzhled a tvar rozptylových kroužků (míst, do nichž se zobrazí nezaostřený bod) ovlivňuje velké množství faktorů, mimo jiné konstrukce objektivu, tvar a počet lamel clony a nastavené zaclonění. Za příjemně působící jsou obvykle považovány rovnoměrně osvětlené rozptylové kroužky s neostrými okraji („krémový bokeh“), rušivě naopak působí ostře ohraničené mnohoúhelníky, které vznikají při výraznějším zaclonění, má-li clona v objektivu malý počet lamel – tento efekt do jisté míry omezuje použití zakřivených lamel. Samotná velikost otvoru clony samozřejmě ovlivňuje i hloubku ostrosti, takže čím menší clonu použijeme, tím jsou rozptylové kroužky větší.
 |
 |
Na přiložených obrázcích si můžete prohlédnout, jak testované objektivy podávají oblasti mimo DOF (před i za) včetně 100% výřezů. Při f2,8 mají rozptylové kroužky příjemný kruhový tvar s neostrým okrajem. Po přiclonění už není situace tak vyrovnaná. Zatímco Sigma si ponechává velmi dobrý vzhled rozptylových kroužků až do clony f5,6, u Canonu vidíme jasné náznaky osmiúhelníků (podle počtu lamel clony) již na f4. Od f8 výše se rozdíly stírají a jsou jen těžko postřehnutelné. Potěšitelné u obou zástupců je, že ani na nejvyšších clonách nemají rozptylové kroužky „agresivní“ ostrý vzhled. Vysokou kvalitu bokehu v praxi využijeme hlavně na nejnižších clonách (cca f2,8 – f8). Zde se jako lepší kandidát osvědčila Sigma díky velmi dobrému vzhledu rozptylových kroužků, zatímco Canon má problémy s jejich tvarem už po malém zaclonění. Obecně by se kvalita bokehu u Canonu dala označit za dobrou – u Sigmy za velmi dobrou.
Srovnávací snímky
Níže si můžete stáhnout 15 obrázků, z nichž každý obsahuje dvě identické fotografie (ohnisková vzdálenost, čas, clona, místo zaostření a citlivost ISO) v plném rozlišení, z nichž jedna je pořízena Canonem a druhá Sigmou. Při převodu z RAW do JPG formátu v programu Digital Photo Professional 3.2 bylo provedeno pouze vyvážení bílé a minimální doostření (úroveň 2 z 10). Poté byly fotografie komprimovány na takovou úroveň, aby nebyl poznat rozdíl mezi originálem a komprimovaným snímkem.
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/60 s
clona: f4
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 70 mm (EQ 112 mm)
komentář: výborná ostrost u obou zástupců; velmi dobrý bokeh
u Sigmy – u Canonu místy problém s tvarem rozptylových
kroužků
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 0,5 s
clona: f18
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 70 mm (EQ 112 mm)
komentář: relativně měkčí kresba vlivem difrakce u Canonu
i Sigmy; u Sigmy lepší přenos kontrastu v plošném protisvětle;
u Canonu lehce viditelná chromatická aberace
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/125 s
clona: f3,5
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: velmi dobrá ostrost a bokeh u obou objektivů; větší
rozsah chromatické vady u Sigmy
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/40 s
clona: f5,6
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 120 mm (EQ 192 mm)
komentář: vynikající ostrost u Sigmy (u Canonu velmi dobrá);
velmi dobrý bokeh u obou zástupců
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/15 s
clona: f8
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 120 mm (EQ 192 mm)
komentář: velmi dobrá až výborná okrajová ostrost u obou
zástupců (u Canonu relativně měkčí v pravém horním rohu)
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 0,5 s
clona: f11
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 145 mm (EQ 232 mm)
komentář: výborná ostrost u obou objektivů – u Canonu lepší
v okrajových částech
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/10 s
clona: f14
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: menší vliv difrakce na kresbu u Canonu; větší rozsah
chromatické aberace u Sigmy
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 15 s
clona: f9
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 175 mm (EQ 280 mm)
komentář: výborná ostrost u obou testovaných
objektivů
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 20 s
clona: f20
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 70 mm (EQ 112 mm)
komentář: menší vliv difrakce u Canonu; u Sigmy mnohem lépe
zvládnuté protisvětlo z pouličního osvětlení (výrazně lepší přenos
kontrastu + menší počet reflexí)
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/100 s
clona: f2,8
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 70 mm (EQ 112 mm)
komentář: velmi dobrá ostrost a bokeh u Canonu i Sigmy –
u Canonu kresba nepatrně lepší
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/40 s
clona: f4
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 145 mm (EQ 232 mm)
komentář: výborná středová ostrost u obou zástupců; u Sigmy
mírně lepší podání oblastí mimo DOF
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/100 s
clona: f2,8
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: velmi dobrá ostrost a bokeh u obou testovaných
objektivů – u Canonu kresba nepatrně lepší
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/80 s
clona: f5,6
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: výborná ostrost u Canonu i Sigmy; chromatická aberace
větší u Sigmy
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/400 s
clona: f2,8
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 98 mm (EQ 157 mm)
komentář: výrazně lepší okrajová ostrost u Canonu; velmi dobrý
bokeh u obou zástupců
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/160 s
clona: f9
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 110 mm (EQ 176 mm)
komentář: výborná kresba obou objektivů v celém rozsahu snímku
včetně velmi dobře potlačené chromatické vady
Ukázkové snímky (Canon)
Všech 10 snímků je k dispozici v plném rozlišení ke stažení. Při převodu z RAW do JPG formátu v programu Digital Photo Professional 3.2 bylo provedeno pouze vyvážení bílé a minimální doostření (úroveň 2 z 10). Poté byly fotografie komprimovány na takovou úroveň, aby nebyl poznat rozdíl mezi originálem a komprimovaným snímkem.
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/800 s
clona: f9
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 90 mm (EQ 144 mm)
komentář: výborná ostrost; přesné zaostření na pohybující se
objekt; dobré potlačení chromatické vady
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/1250 s
clona: f5,6
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 98 mm (EQ 157 mm)
komentář: výborná kresba; přesné zaostření na pohybující se
objekt za horších světelných podmínek
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/1600 s
clona: f5,6
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: velmi dobrá ostrost; přesné zaostření na pohybující
se objekt za horších světelných podmínek
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/1000 s
clona: f6,3
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 160 mm (EQ 256 mm)
komentář: výborná kresba; přesné zaostření na pohybující se
objekt za horších světelných podmínek
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/125 s
clona: f4
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: velmi dobrá kresba a bokeh
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/500 s
clona: f4
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 70 mm (EQ 112 mm)
komentář: velmi dobrá kresba s poklesem v horní okrajové části
snímku; viditelná chromatická aberace (slabina Canonu na krátkém konci
oproti Sigmě)
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/200 s
clona: f2,8
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: velmi dobrá ostrost spolu s velmi dobrým podáním
oblastí mimo hloubku ostrosti
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/13 s
clona: f14
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 70 mm (EQ 112 mm)
komentář: velmi dobrá kresba v celém rozsahu snímku
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 25 s
clona: f18
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 85 mm (EQ 136 mm)
komentář: velmi dobrá kresba v celém záběru; špatné zvládnutí
protisvětla z pouličního osvětlení (výrazná ztráta kontrastu +
relativně velký počet malých reflexí)
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/1000 s
clona: f6,3
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 190 mm (EQ 304 mm)
komentář: výborná kresba v celém rozsahu snímku; přesné
zaostření na pohybující se objekt; dobrá kvalita bokehu; velmi dobré
potlačení chromatické aberace
Ukázkové snímky (Sigma)
Všech 10 snímků je k dispozici v plném rozlišení ke stažení. Při převodu z RAW do JPG formátu v programu Digital Photo Professional 3.2 bylo provedeno pouze vyvážení bílé a minimální doostření (úroveň 2 z 10). Poté byly fotografie komprimovány na takovou úroveň, aby nebyl poznat rozdíl mezi originálem a komprimovaným snímkem.
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/800 s
clona: f8
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 70 mm (EQ 112 mm)
komentář: výborná kresba v celém snímku; velmi dobře potlačena
chromatická aberace
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/1600 s
clona: f6,3
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 107 mm (EQ 171 mm)
komentář: výborná kresba; přesné zaostření na pohybující se
motiv; velmi dobré potlačení chromatické aberace; dobrá
kvalita bokehu
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/1250 s
clona: f5,6
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 130 mm (EQ 208 mm)
komentář: výborná kresba; přesné zaostření na pohybující se
motiv; velmi dobré potlačení chromatické aberace; dobrá
kvalita bokehu
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/640 s
clona: f6,3
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 70 mm (EQ 112 mm)
komentář: výborná kresba; dobrý až velmi
dobrý bokeh
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/1250 s
clona: f5,6
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 157 mm (EQ 251 mm)
komentář: výborná kresba; přesné zaostření na pohybující se
motiv; velmi dobré potlačení chromatické aberace; dobrá až velmi dobrá
kvalita bokehu
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/400 s
clona: f5,6
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 168 mm (EQ 269 mm)
komentář: výborná kresba; přesné zaostření na pohybující se
objekt za horších světelných podmínek
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/400 s
clona: f2,8
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: relativně měkčí kreba na „plné díře“; velmi
dobrý bokeh
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/640 s
clona: f4
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: velmi dobrá úroveň ostrosti ve středu snímku –
pokles v okrajových částech; výrazná chromatická aberace (slabina Sigmy
na dlouhém konci oproti Canonu)
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 13 s
clona: f14
ISO: 100
ohnisková vzdálenost: 93 mm (EQ 149 mm)
komentář: velmi dobrá kresba v celém rozsahu snímku;
nadprůměrně zvládnuté protisvětlo z pouličního osvětlení (velmi
mírný závoj + tvorba menšího počtu malých reflexí)
fotoaparát: Canon EOS 350D
čas: 1/1000 s
clona: f9
ISO: 200
ohnisková vzdálenost: 200 mm (EQ 320 mm)
komentář: velmi dobrá až výborná ostrost; přesné zaostření na
pohybující se objekt; v pozadí viditelná chromatická vada
Shrnutí a závěr
Bitva mezi Canonem EF 70–200/2,8L USM a Sigmou AF 70–200/2,8 EX DG HSM Macro na těle o formátu snímacího čipu APS-C je u konce. Neuškodí tedy malé shrnutí.
Mechanické zpracování obou objektivů je na výborné úrovni. Ovladatelnost spolu s pohotovostí patří také mezi silné stránky obou „soupeřů“, přičemž každý z nich má jiné přednosti. Sigma umožňuje zaostření na menší vzdálenost a také lepší výkon při „sledování“ pohybujícího se motivu, zatímco Canon nabízí omezení rozsahu zaostřitelných vzdáleností a tím zvýšení rychlosti „zacílení“ AF v terénu. Kresba Canonu i Sigmy je velmi dobrá až výborná. Za povšimnutí stojí především malé rozdíly mezi středem a okrajem snímku. Canon ovšem nabízí lepší ostrost na „plné díře“ a také menší negativní vliv difrakce na nejvyšších clonách. Potlačení chromatické aberace je pak lepší u Canonu, který (kromě krátkého konce) podává výrazně lepší výkon než Sigma. Úroveň zkreslení je u obou testovaných objektivů minimální a nečiní v reálném nasazení žádné problémy. Stejně tak normální vinětace je při použití objektivů konstruovaných pro kinofilm (velikost snímacího média 24×36 mm) na formátu snímacího čipu APS-C velmi dobře potlačena. U Canonu i Sigmy může představovat problém pouze při úplném odclonění (f2,8) – nejvíce pak na dlouhém konci. Praktická vinětace je pak u obou zástupců zcela bezproblémovou záležitostí. V protisvětle najdeme chyby u obou objektivů. Jasně však vyhrává Sigma díky podstatně lepšímu přenosu kontrastu a také menšímu počtu reflexí proti pouličnímu osvětlení. Bokeh Sigmy je na velmi dobré úrovni, zatímco Canon má problémy s tvarem rozptylových kroužků již po malém zaclonění a dosahuje jen „dobrého“ výkonu.
Nakonec zbývá uvést poslední parametr, který je pro mnoho uživatelů klíčový, a tím je cena. Reálná cena na internetových obchodech se v současnosti u Canonu pohybuje kolem 34 000 korun a u Sigmy kolem 25 000 korun – rozdíl tedy činí cca 9000 korun. Otázkou je, který z testovaných objektivů nabízí lepší poměr cena/výkon. Pokud bych měl „sečíst“ jednotlivé kvality obou zástupců, došel bych k takřka zcela vyrovnanému výsledku. V některých vlastnostech má převahu Canon a v jiných Sigma, ale rozdíly jsou většinou velmi malé. Poměrem cena/výkon se tedy stává jasným vítězem Sigma, která se ukázala být výbornou alternativou Canonu za výrazně lepší cenu především pro amatérské fotografy. Canon je spíše volbou pro profesionály do velmi náročných podmínek, kteří ocení především lepší ostrost při odcloněném objektivu a další drobnosti, které Sigma nenabízí.
Závěrem bych chtěl poděkovat firmám Canon (www.canon.cz) a Hama (www.sigma-foto.cz) za zapůjčení objektivů k redakčnímu testu. Děkuji!