Jak se fotografují volavky

Proč právě volavky

Pravděpodobně každý, kdo je podobně jako já posedlý fotografováním zvířat, má mezi vysněnými záběry pěkně vyfocenou volavku. Exkluzivitu podobného záběru zvyšuje poměrně malé rozšíření čeledi na území ČR a legendární plachost českých volavek. V krajině, v blízkosti rybníků a někdy i na polích, je občas potkáváme, bohužel to, co z nich vidíme jsou obvykle hřbet a křídla, když se volavka s křikem vznáší k obloze. Jestliže vás ohromí jejich ladnost, vznešenost a chování, máte na pár let o zábavu postaráno. Situací, při kterých můžete volavky fotografovat je mnoho, bohužel to však patří k tomu nejobtížnějšímu, čemu se lze při fotografování zvířat věnovat. Nevím, jestli jsem to při rozhovoru byl já, nebo jeden můj kolega, kdo pronesl větu: „Dobře vyfocená volavka, je lepší než ženská“, hodně to vystihuje to, jak rád využiji každé příležitosti tyto krasavice fotit.

Doporučená technika

Nemá smysl někomu něco nalhávat, pro fotografování volavek ve volné přírodě je nutností zrcadlovka s teleobjektivem. Majitelé kompaktních fotoaparátů pravděpodobně použitelné fotografie nezískají, šanci mohou mít u volavek ochočených na workshopu nebo u té vycpané ze školního kabinetu. Zatímco zrcadlovku můžete zvolit jakoukoli (ať digitální nebo analogovou), výběru objektivu je nutno věnovat větší péči. Snadno by se dalo doporučit, čím delší tím lepší, ale moje zkušenosti jsou trochu jiné. Raději zvolím ohnisko 400mm, než třeba 800mm. Fotograf je pak při pohybu v blízkosti vody mnohem mobilnější a nehrozí nedobrovolné koupání. Kratší ohnisko je vhodné při fotografování z voru od hladiny, z krytu na břehu, nebo při mém hodně specifickém pohybu s fotoaparátem ve vodě (podrobnosti níže). Kratší ohnisko je obvykle lehčí a nevyžaduje tolik pevnou oporu (stativ) jako ohniska dlouhá. Stejně tak pro finální podobu fotografie je vždy lepší použití samotného teleobjektivu, než jeho kombinace s různými telekonvertory, které zhoršují kresbu zejména tím, že v terénu nemáte vždy možnost dodržet podmínky pro zachování ostrého záběru (stativ na pevné podložce, drátěná spoušť atd.).
Netvrdím, že superdlouhým teleobjektivem volavku nevyfotografujete, ale myslím si, že je vhodnější se této berličce vyhnout.
Jak už jsem nakousl, teleobjektiv potřebuje stativ. I když v blízkosti vody (hladina vody v popředí a pozadí volavky), je světla poměrně dost, pevná opora je důležitá. Už jen tím, že při čekání na vhodný záběr vám po chvilce nezdřevění ruce. Já dávám přednost lehkému stativu, se kterým lezu do vody, kdy jej v hlubší vodě používám jako monopod. Většinu svých volavek na hladině jsem však vyfotil z ruky, často i v leže, kdy mi jako stativ slouží lokty zapíchnuté do bahna nebo opřené šutry.

Aby byl zobáček ostrý

Hezkou fotku dělá i to, že je ostré to, co ostré má být. Obvykle to bývá hlava ptáka, což je speciálně u volavek problém. Jejich stavba těla a zejména dlouhý krk s mrňavou hlavou, ostrému zobáku příliš nenahrávají. Pokud neděláte dramatické výřezy, ale volavka vyplňuje většinu obrazové plochy, je obtížné dostat to správné do hloubky ostrosti. Často tak budete mít ostrý hřbet, ale hlava bude mimo. Jak z toho ven, jak zaostřit na zobák, který mnohdy bývá v okrajových částech záběrů?
Moderní zrcadlovky (Canon 20D, Nikon D200) mají poměrně vhodně rozmístěné zaostřovací body v obraze, tzn. lze jimi ostřit na cokoliv, co vidíte v hledáčku. Toho lze využít při ostření na hlavu volavky. Třeba u Canonu 20D (30D) je pro to na těle ideálně navržen joystick, kterým lze aktivní bod AF bez sundání fotoaparátu od oka rychle vybrat. Obvykle to bývá ten krajní. Ostřit volavku plně vyplňující hledáček něčím jiným mi nepřipadá vhodné. Jinou kapitolou je manuální zaostřování. To používám zejména v případě, kdy lze očekávat nějakou akci, aby při rychlé změně polohy volavky objektiv nezaostřil za ní. Nutnost je to i při použití telekonvertoru 2× s objektivem s minimální světelností nižší než f/5,6. Dříve jsem se podivoval jak mohli naši dědové ostřit manuálně, ale postupem času získám občas nějaký záběr ostrý i při akčních scénách. Při těch statičtější je vhodné vyfotit více totožných záběrů (pokud fotíte s DSLR), vždy mezi nimi zcela rozostřete a pak ostřícím kroužkem opět najděte na to, co potřebujete v hloubce ostrosti.
Pro ostrý záběr v horším světle je nezbytný stativ, čím delší teleobjektiv, tím by měl být stabilnější. Fotografovat sice lze i z ruky, kdy platí, že čas by měl být převrácená hodnota ohniska v milimetrech. Ale pro opravdu ostrý záběr (ze kterého lze udělat výřez pro doladění kompozice) je stativ nebo jiná opora nutná. Volavka je ve vodě obvykle statická, číhá na rybu a pohybem by si je plašila. Přesto delší čas než 1/160 nepoužívám.

Když se něco děje

Pro poutavou fotku volavky, která zaujme i člověka jemuž je příroda ukradená, pouze ostrý a technicky dokonalý záběr nestačí. Fotka by měla mluvit i bez komentáře typu: „čekal jsem tam v mraze deset dní a nakonec…“. Hlavní cesty jsou dvě, buď ptáka zachytíte při nějaké typické činnosti, která charakterizuje daný druh nebo se kompozicí, pozadím, barvami nebo prostředím pokusíte o výtvarný umělecký záběr. Jenom tak, se z vašeho záběru stane Fotografie a přestane být jen dobře vyfocenou volavkou. Pokud patříte k podobným zoufalcům jako já, co se snaží zkombinovat vše výše jmenované, je mi vás líto. Se snímky nebudete nikdy spokojeni.
Nejsnadnější úlohu při fotografování volavek bude mít přírodovědec – ornitolog. Výhodu bude mít v tom, že to co se já o přírodě při focení s překvapením učím, on už dávno ví. Akci, která mě při focení šokuje, znalec přírody již očekává. Jednoduše řečeno, o chování a zvycích volavek musíte vědět vše, stejně jako jiných zvířatech, která chcete fotit. Nejlepší je pro to knihovna a čas strávený při pozorování (focení) v přírodě. Přesto pár akčních témat vyzdvihnu.

Fotografii volavky přidá na atraktivnosti, když bude mít v zobáku rybu. Pro podobný výjev, je však potřeba s volavkou na břehu (nebo ve vodě) strávit pár hodin. Nemá smysl běhat po břehu a hledat ptáka, který rybu zrovna vytáhl. Vhodnějším způsobem je si nějakou volavku vybrat a nějakou tu chvíli s ní prožít. Ideálním prostředkem je k tomu kryt (případně jen větší maskovací šátek) nebo fotografický vor, se kterým na fotografovatelnou vzdálenost k volavce „doplujete“. Samotnou kapitolou jsou statečné americké volavky, o kterých bude řeč níže.
A pak už jen čekat. Ti zdatnější můžou předvídat i okamžik, kdy volavka vystřelí hlavu pod hladinu. Pro toto je vhodné mít manuálně nastavenou expozici (stejnou jako v případě kdy se nic neděje), protože stříkající voda měření fotoaparátu zmate. Stejně tak je prima nápad na objektivu přepnout z AF na MF, při prudkém zanoření volavky byste vyfotili protější břeh a o ten nikdo nestojí. Volavka není pokaždé úspěšná, obzvláště když jí znervózňuje vaše přítomnost. Často se tak stane, že zobákem do vody žbluňkne zbytečně. Nebuďte zklamaní, rozlétávající se voda prosvětlená časně ranním sluncem má své kouzlo a na fotografiích vypadá jak rampouchy vyrůstající z hadiny. Pokud budete mít štěstí, můžete být svědky i něčeho dramatičtějšího. Volavka třeba z vody omylem vytáhne hada a z oběda se rázem stává boj o život.