Martinik

Mont Pelée

Po příjemném „flákání“ v botanické zahradě je dalším lákadlem pro cestovatele-fotografa výstup na aktivní sopku Mont Peleé (1397 m), která je i nejvyšším bodem ostrova. Sopka, často schovaná v mracích několik kilometrů severně od města Saint-Pierre, není nijak obtížná na zdolání. Na její vrchol vede hned několik cest, které jsou na turistických mapách ostrova vyznačeny. Každý zájemce o bližší seznámení s touto geologickou zajímavostí by měl nejdříve v Saint-Pierre navštívit Musée Vulcanologique. Jedná se sice o malé muzeum, ale velice názorně a drasticky dokumentující to, co se zde přihodilo před sto lety. Přestože sopka o sobě dávala vědět (popel vycházející z kráteru, vařící prameny a horká půda na úpatí sopky, slabá zemětřesení), martinický guvernér nedbal varování a nedoporučil lidem odejít. V 8 hodin ráno 8. května 1902 došlo k ničivé explozi přehřáté sopky, která měla několikanásobně větší sílu než nukleární výbuch v Hiroshimě. Když odpoledne připluly lodě do místa kde byl přístav, našli příchozí pouze trosky budov, ze kterých často zůstaly pouze základy. Toho dne v Saint-Pierru, do té doby nazývaného Paříží Karibiku, zemřelo 30 tisíc lidí.

Hlavním městem se stalo Fort-de-France a na troskách města se začalo stavět nové až v roce 1904. Zbytky budov zničených erupcí potkáte ve většině ulic města, nejsmutněji jsem se cítil v ruinách divadla. Obzvlášť potom, když jsem ve vulkanologickém muzeu viděl fotografie, jak vypadalo před erupcí. Nebojte se však, v současnosti Mont Pelée nastavuje turistům příjemnější tvář, navíc je pečlivě sledována.

Posledním městečkem cestou k úpatí sopky je Morne Rouge, kam se ze Saint-Pierre dostanete stopem za několik minut. Odtud vede 5 km sjízdná cesta k parkovišti a návštěvnickému centru přímo pod kopcem, dále již však musíte po svých. Cesta na vrchol zabere pouze dvě hodiny a jedná se o nenáročný výstup, kdy jedinou nepříjemností bude pražící slunce, před kterým se není na svazích sopky kam schovat. Jediným technicky náročnějším místem je ve vrcholových partiích sestup z hřebenu staré kaldery těsně před prudkým výstupem na samotný vrchol Mont Peleé. Klimbající se stativ na zádech mi na rovnováze v těchto místech rozhodně nepřidal a několikrát jsem si ho vrazil do žeber. Při pěkném počasí (které je na vrcholu málokdy a my jsme ho měli) přijde stativ vhod, můžete snadno pořídit panorama celého ostrova, který odtud máte jako na dlani. Vhodný bude i při použití teleobjektivu, to když budete fotit z vrcholu sopky okolní ostrovy St. Lucia a Dominika.

Trace des Jésuites

Jednou z mnoha možností, jak poznat centrální pohoří ostrova Pitones du Carbet, je absolvovat některý z treků pralesem. Jedním ze známějších a méně náročným je Trace des Jésuites. Uvidíte, jak to v takovém tropickém pralese vypadá. K začátku výletu jsme se dostali opět stopem. Výchozí místo je z hlavní silnice dobře vidět, protože tu najdete tabuli s rozkreslenou cestou pralesem. Při jízdě po silnici (Rute de la Trace) překonávající pohoří Pitones du Carbet, nás poněkud znervóznil řidič, když popisoval, jak je tento trek nebezpečným místem, na kterém často dochází k přepadení. První stovky metrů pralesem proto pochodujeme s plnými batohy, a já navíc s fotobrašnou přes rameno, poněkud s obavami. Úchvatné místo s bujnou vegetací nás ale nechává po krátké chvilce zapomenout na možná nebezpečí.

Kousek nad silnicí je krásný výhled na sever, kde můžeme jako na dlani pozorovat sopku Mont Pelée. Neváhám ani chvíli, sundávám stativ zvenku přidělaný k batohu a už v hlavě komponuji širokoúhlým objektivem záběr. V popředí s rozkvetlými červenými ibišky, o kousek dále s kapradinami velikosti malé jabloně, městečko Morne Rouge v dálce a tomu všemu dominující sopka. Široké ohnisko nestačí, proto fotím tři záběry lehce se překrývající, s tím, že je v doma v pohodlí spojím v panorama a vytvořím takto s objektivem ohniska 20mm a přepočtem 1,6× ohnisko kolem 16 – 18mm.

Tento způsob se mi osvědčil, výjimkou nebylo ani panorama 360° z vrcholu Mont Peléé, se záběrem celého ostrova. Zpracování těchto obrázků však už vyžaduje výkonný počítač, často mají výsledné sobory velikost 15000×3000 pixelů.
Pokud půjdete nalehko, zabere výlet okolo tří hodin, nám to s četným fotografickými zastávkami zabralo hodin pět. Těžká zavazadla nás navíc nutila zastavovat i tehdy, když zrovna nebylo nic k focení. Výlet má dvě části rozdělené řekou Riv. du Lorrain. Nejdříve sejdete k řece, aby jste posléze stoupali do kopců pohoří Pitones du Carbet. Stoupání je často prudké a vlhké kořeny postup ještě více znesnadňují. Ačkoli je trek relativně krátký, pouze šest kilometrů, když dojdeme k silnici, máme toho dost. Aut tu sice moc nejezdí, ale to třetí nás po ¾ hodině bere zpět k západnímu pobřeží do Sait-Pierre.