Martinik

Cestování po ostrově

Přestože se jedná o ostrov relativně malý, je jeho povrch velice pestrý. Na jeho 1060 km² (70 km na délku a 20 km na šířku) najdete jak přímořské nížiny s mangrovy, tak prales v pohoří Pitons du Carbet. Severu ostrova dominuje aktivní sopka Mont Pelée (1397 m), která je i nevyšším kopcem ostrova. Při postupování od pobřeží přes úpatí pohoří až k nejvyšším partiím kopců naleznete na ostrově několik vegetačních pásem, kdy budete šlapat nejdříve kolem kaktusů a akácií a ke konci deštným pralesem se vzrostlými stromy. Na Martiniku je úžasné především to, že na relativně malé ploše si můžete vyzkoušet fotografovat vše, od pobřeží přes skalní útvary, vydatné potoky a pralesní vegetaci až po panorama z vrcholů hor.

Další možností pro fotolovce je fotografování místního ptactva (kolibříci jsou tu u každého červeného květu) nebo nejroztodivnějších tvarů rostlin. Příjemným zjištěním je i to, že místní obyvatelé jsou povahou a návyky Francouzi, pouze mají často tmavou barvu pleti. Nosí se tu francouzská móda, k snídani je možno si zajít do pekárny pro bagetu nebo croissant, pouze z reproduktorů uslyšíte hudbu vycházející z místních tradic.

Jardin de Balata

První naše kroky po ostrově směřují z hlavního města ostrova Fort-de-France na sever k vesničce Balata, u které je hned u hlavní silnice botanická zahrada. Navíc není jen tak ledajaká. Najdete zde přehledně vysázeny téměř všechny místní pozoruhodné rostliny. Prohlídku tohoto místa uprostřed pralesa by měl mít v plánu každý návštěvník ostrova. Objeví zde rostliny nejen z tropického ráje uprostřed Karibiku, zastoupeny jsou i rostliny z Brazílie, Indie, Mexika, ale třeba i z Madagaskaru. To, co byste často obtížně hledali s fotoaparátem v korunách stromů, můžete snadno snímat z lehkého podřepu nebo si k tomu pohodlně postavit stativ na cestičku. Nemusíte mít strach, dalších návštěvníků tu bude jen několik, rozhodně nebudete nikomu překážet (ne jako v pražském skleníku Fata Morgana).

Téměř 200 rostlin je očíslováno a se seznamem obdrženým u vchodu se vždy dozvíte název rostliny. Výhodou tohoto průvodce zahradou je i to, že pokud půjdete důsledně podél čísel, neměli byste přehlédnou žádnou zastrčenou cestičku. Ze seznamu se dovíte, která země je domovinou rostliny, nad kterou se budete sklánět s fotoaparátem. Trochu malým handicapem může být pro nadšeného fotografa déšť, který je v těchto končinách častým a obvykle prudkým jevem. Pokud je ovšem někdo do focení trochu blázen jako já, nechá s klidem svého digitálního miláčka při focení skrápět vlahým tropickým deštěm. Proč utrácet dalších tisíce korun, když menší vodní lázeň vydrží 300D stejně jako 10D nebo 1D.

Na závěr ještě jedno lákadlo pro fotografy, pro které nejsou rostliny tím pravým. Přímo na terase návštěvnického centra (hned u vchodu) je několik rudých pítek se sladkou šťávou. Ano, někdo již jistě tuší, jsou tu kolibříci. Asi dvacet jedinců kolibříka růžovohrdlého (Eulampis jugularis) se ve velice krátkých intervalech slétá strčit zobáček pro lahodnou potravu. Po počátečným nezdaru (dlouhé časy závěrky pod tmavou oblohou s deštěm, špatné pozadí atd.) jsem to po půlhodině dovedl k dokonalosti. Manuálně zaostřit cca 30 cm před pítko, vysunout vestavěný blesk, navolit čas 1/200s a čekat. Po příletu odvážného kolibříka poté se stisknutou spouští rychle po sobě exponovat tři snímky. Z 50 takto pořízených záběrů je osm prezentovatelných a z toho jsou dva nejlepší snímky ptáků, jaké jsem zatím vyfotil. Viděl jsem po světě mnoho botanických zahrad a tato se po pěti hodinách v ní strávených dostala na první místo.