Maroko

Focení

Na Sahaře a v Atlase převládá sytě červená barva. Ovšem každé město má svou specifickou barvu. Rabat je modrý, Fés zelený, Marakeš červená a Sidi Ifni bílé. Tomu musíte přizpůsobit materiál. V úzkých uličkách starých měst je proklatě málo světla. Na Sahaře jsem udělal chybu, když jsem při písečné bouři fotil velbloudy chránicí se před agresivním pískem. Na snímcích byla jen světle červená mlha a z foťáku jsem měl pískoviště.

Kuchyně

Nasládlé aromatické koření připravené ze směsi až 30 bylinek naleznete snad v každém pokrmu. Tajin je většinou skopové, občas kuřecí a na Sahaře velbloudí maso dušené spolu se zeleninou a brambory v kuželovité hlíněné nádobě. Pohankový Couscouss mě nenadchnul, zato polévka Harira je nepřekonatelná. Je to kořeněná hustá polévka z čočky, těstovin, pohanky a zeleniny. Vaří se v obrovských kotlích a v každé restauraci je trošku jiná, ovšem vždy vynikající. Uděláte chybu, pokud neochutnáte. Jediná Harira, která nás neoslnila byla ze sáčku od firmy Maggi. Na ulicích potkáte stánky nabízející “keftu”, což je arabský chleba plněný skopovým masem a salátem zalitým paprikovou omáčkou a nebo velice populární chleba plněný sýrem a natvrdo uvařenými vajíčky. Při aklimatizaci asi sáhnete po grilovaném kuřeti naloženém v kari, které se servíruje s hranolky a salátem.

Největším kulinářským zážitkem je ovšem Marakešské náměstí po sedmé hodině večerní. Celé náměstí se jako mávnutím kouzelného proutku zaplní maličkými kiosky s pochutinami všeho druhu a za lidové ceny. Kromě již zmíněných specialit je k mání i celé jehně na rožni, vaření šneci, obrovský výběr salátů, pečený lilek, pečená jablka, vařená skopová hlava, vařený velbloudí jazyk…. Tady si vybere opravdu každý.

Dominantním nápojem Maroka je samozřejmě mátový čaj. Servíruje se hodně silný a hlavně sladký. Do skleničky se nalévá z velké výšky a první sklenička se naleje zpět do ručně tepané konvičky aby se čaj řádně promíchal. Často se do mátového čaje přidává špetka čínského čaje. V Marakeši doporučujeme pomerančovou šťávu s ledem a pivo si raději dejte až doma.

Ceny

Velice příjemné, posuďte sami:

zpáteční letenka vč. poplatků: 8 000 až 11 000 Kč
vlak Casablanca – Fes: 300 Kč
autobus Fes – Erfoud (Sahara): 350 Kč
nocleh ve dvoulužáku: 60–90 Kč za osobu
Harira (národní jídlo – polévka): 3–10 Kč
Tajin, Couscouss ( národní jídlo): 30–60 Kč
balení sýra Veselá kráva: 24 Kč
1,5 litr balené vody: 15 Kč
čaj: 6–15 Kč
Fuji superia: 36/200 140 Kč

Casablanca

Dostat se k vytouženému hotelu není nijak jednoduché. Taxikář jej nezná, ochotní výrostci vedou náš Mercedes 220 D do uličky, která je pro něj evidentně úzká. Konečně, s pár šrámy na limuzíně a po hodině bloudění, stojíme před ušmudlaným hotýlkem. Z pěti hodin vyhrazených na spánek jsem 3 hodiny musel poslouchat prodavače zeleniny vychvalujícího své zvadlé zboží, mrouzkající se kočky, ale hlavně Aliho a jeho kamarády čutající fotbálek. Pokřik “Ali, Ali” a “Gooaal, Gooaal” mi v uších zvonil ještě dva dny.

Rabat

První kontakt s Mátou peprnou. Její vůně proniká celou medinou (staré město). Aróma máty je tak silné, že vítězí nad pekárnami, rybím trhem, grilovanými kuřaty, datlemi a všudepřítomným kořením. Souk (tržnice) si nás nemilosrdně podmanil. Proplétáme se mezi zbožím všeho druhu, cestu jsme již dávno ztratili. Prodavači si nás podávají z ruky do ruky, před očima se nám mihají koberce, stříbro, kůže, olivy, máta, koření, košíky, nože, hedvábí, keramika, mosazné nádoby. Na konci tohoto babylonu se ocitáme v rybí tržnici. Lodě se již dávno vrátily z ranního rybolovu a čerstvé úlovky rychle mění majitele. Část ryb je přímo na tržnici připravována, rožně se prohýbají pod mořskou havětí všeho druhu a štiplavý kouř zahaluje celou ulici. Kočky se perou o vnitřnosti.

Jedinou oázou klidu v hrdém hlavním městě je pevnost Oudaias. Oslnivě modré křivolaké uličky, Andalusské zahrady a mešity jsou od hlučného zbytku města odděleny několikametrovými hradbami. Odsud je celé město jako na dlani, z fotbalového stadionu se nese hukot fanoušků, na pláži skotačí malí kluci, do přístavu se vrací opožděná rybářská bárka, po bulváru Tariq se valí proudy kamionů a mercedesů v barvách taxi. K mausoleu Mohameda na protějším kopci přijíždí jeden turistický autobus za druhým. Mausoleum je vystavěno nad ruinami Hassanovy mešity, jejíž historie sahá do dvanáctého století. Ničivé zemětřesení v 18. století přežila jen 44 metrů vysoká věž. Zbytky sloupů a zdí připomínají, jak obrovský svatostánek zde kdysi stával. Členové královské gardy střeží poslední odpočinek oblíbeného krále s neskutečně přísným výrazem, možná proto, že v uniformě nemohou žádat o bakšiš za fotku.

Fés

Středověk. Nemohu najít správná slova, kterými bych popsal něco tak úchvatného jako Medinu Fésu. El Bali, tak se medina jmenuje, je považována za největší dochované staré město téměř nezměněné od 14. století. Dnes má medina okolo půl miliónů obyvatel, kteří se ke svým domovům dostanou jen pěšky nebo na oslíku. Některé domy nemají tekoucí vodu a kanalizaci.

Všechny moderní dopravní prostředky končí svou cestu před branami mediny, zde je obrovské překladiště. Z kamionů je třeba na oslí hřbety přeložit pytle s cementem, bramborami, rýží, cukrem, ale i kartóny coly, arielu, láhve s propan-butanem, satelitní antény, výrobky Whirlpool nebo Philips. Za hradbami se nám naskýtá pohled na absolutně jiný svět. Uličky jsou jedna velká tržnice. Hromady zeleniny jsou vysypány přímo na ulici, prodavači sedí před svým zbožím a halasně vychvalují otlučené papriky, lilky, melouny, cibuli, olivy, mátu. Ulička je široká maximálně pro dvě osoby. Každou chvíli zezadu slyšíte “Attention mesieur, attention” a to už se kolem vás řítí mezek s balíkem kozích kůží popoháněn svým pánem. Mezek se před turistou samozřejmě nezastaví, proto je jedinou záchranou skok mezi hromady zeleniny.

Šestiletý Ahmed se proplétá mumrajem s tácem plným skleniček mátového čaje. Vůni čaje se nedá odolat a Ahmed nás přivádí do “ulice restaurací”. Ulička se rozšiřuje v malé náměstíčko zaplněné stoly. Číšníci se na nás vrhají ze všech stran, ale Ahmed je hrdinně odhání. Končíme u jeho bratra, který má čajovnu se třemi židlemi na ulici. Od sousedů si půjčuje stůl a čtvrtou židli. Po chvíli smlouvání o cenách nám na stole voní vynikající Harira kterou Ahmed donesl odnaproti, Tajin (skopové s bramborem a zeleninou) opět donesený z jiné jídelny a neodmyslitelná sklenička silného a přeslazeného mátového čaje. “Byznys” Ahmedova bratra je malý, ale rozhodně ne nejmenší. Na ulici vedle nás se právě otevírá nejmenší restaurace světa. Prošedivělý muž se chvíli dohaduje s Ahmedem, pak položil své dvě igelitové tašky na zem a odběhl do tržnice pro dřevěnou bedýnku. Začíná rozbalovat svou živnost. Plynový vařič, dvě plata vajec, asi pět hliníkových misek, hrnec a dvě slánky. Sedá si na bedýnku, zapaluje vařič, ještě naplnit hrnec vodu z fontány a první zákazník už čeká na vajíčko na tvrdo. Marokánci zbožňují vajíčka na tvrdo. Někteří zákazníci si kupují hned tři. Jedno zblajznou na místě a další dvě schovají do kapsy – na později.

Souk

Tržnice jsou v El Bali přísně rozděleny podle oboru a většina dílniček zásobujících prodejce je přímo na místě. Kovotepci mají své kovadliny přímo na ulici. Nad celou ulicí se vznáší nekonečný tlukot desítek kladívek. Starý pán se věnuje zákazníkům, synové vytepávají šperky a nádobí a školou povinní vnuci nosí materiál, brousí nástroje, uklízejí.

Začátek masného trhu ohlašují hejna dotěrných much. Řezník obratně vytáhl z klece bílou slepici, bravurně usekl hlavičku na kterou čekají hladové kočky. Slepice je dvakrát ponořena do vroucí vody a řezníkova dcera ji má během minuty oškubanou. Zákazník koupil 15 slepic (asi majitel restaurace), proto musí zabíjení a čištění odsejpat.

Abychom se dostali k tržnici barvířů vlny, musíme projít uličkou s prodejnami exotických zvířat. Na pultě sedí dvě malé opičky a ustrašeně pozorují okolí. Prodavači nám pod nos strkají hady, chameleony, sokoly s čepičkou přes oči, půlmetrové ještěrky, želvy. Na stěnách jsou kůže a trofeje.

Lázně

Hamam jsou lázně sloužící k očistě těla i duše, k odpočinku a masáži. To vše v nenapodobitelné atmosféře sálů, vystavěných před několika staletími zaručuje nevšední zážitek. Dlouho hledáme, ale lázně doporučené prodavačem Koránů nemůžeme najít. Ptám se muže s ručníkem přes rameno a je nám trapně – stojíme jen tři metry od vchodu, který ovšem není nijak označen. Temné schody prudce padají, strop je proklatě nízko. Těžké dřevěné dveře povolují jen nerady a ocitáme se v rozlehlém sále. Podél stěn jsou vyrovnány bytelné dřevěné skříňky, jsme v šatně. Hrne se k nám dvoumetrový chlap v bílé galábii s vykasanými rukávy. Instinktivně couvám ke dveřím, ale jeho tvář se již rozjasnila širokým úsměvem. Podává nám ruku, klíček od skříňky a lístek. Jmenuje se Mohamed a pracuje jako správce. Trenýrky si musíme nechat na sobě a Mohamed nám přináší dva plastové kbelíky a misku, provádí nás, trpělivě vysvětluje a neustále vychvaluje maséra jménem Beni.

Začínáme v takzvaném “studeném sále”, tady se musíme pořádně vydrhnou a z těla dostat veškerou špínu světa. Mohamed nás vede k bazénům s horkou a ledovou vodou. Zde plníme naše kbelíky, ale do bazénku nesmíme namočit ani svou ruku. “Je to nehygienické!” vykřikne Mohamed.

Následuje “horký sál”. Poléváme se naší vodou z kbelíků a hlavně relaxujeme. Sál je celý obložený modrými a zelenými kachlíky, vzduch je neskutečně težký. Vlhkost je 100% a teplota někde kolem padesáti stupňů. Ležím na podlaze, otvory vyražené v kopulovitém stropě znázorňují hvězdu a půlměsíc. Světelné paprsky prořezávají těžkou páru. Vousatý muž naproti se holí v podpaží. Pozoruji hru světla a páry, strop není přes mlhu ani vidět. Mám pocit, že moje tělo mění skupenství. Vousatý muž se holí v rozkroku. Čas zde nemá žádnou hodnotu. U vchodu si nějaký kluk sedá na obrácený kbelík a pozoruje mě. Přestávám vnímat okolí. Usínám. Probudí mě kapky studené vody od drhnoucího se souseda. Kluk u dveří se zvedá a jde ke mně. Bonjour, je m’apelle Beni, pojď udělám ti masáž! Má snaha vykroutit se je neúčinná a Beni mě táhne do vedlejšího “masážního” sálu. Vousatý muž má nohu za krkem a dokončuje holení rozkroku.

Beni mě namydlil a začal s lehkou masáží. Příjemná, ale klasická masáž, nic zvláštního. Najednou se Beni zvedá, oběma rukama mě pevně chytne za kotník, chodidlem se opře o můj rozkrok. Čekám nějakou zradu. Ze všech sil začne mou nohu natahovat, sténám bolestí. Beni zabere ještě větší silou. Až výkřik bolestí je pro Beniho znamením že “masíruje” správně. Natahování se opakuje s ostatními končetinami. Beni mnou různě kroutí, natahuje, prohýbá, trhá, škube, mačká a roztahuje. Chci utéct, ale nejde to. Sadistickou kreaci najednou ukončuje, ještě pár minut relaxačního masírování a spokojen se svou prací mě opouští. V transu ležím na podlaze a snažím se popadnout dech. Ohmatavám si údy a ke svému překvapení zjišťuji, že jsou všechny a na správných místech.

Poslední místnost hamamu je relaxační, většina mužů polehává, někteří hrají domino. Je slyšet spokojené chrápání. Otvory ve stropě k nám doléhá muezinovo svolávání k polední modlitbě.

Barvení kůží

Úzkou uličkou klopýtá oslík naložený pastelově žlutými kůžemi. Máme správný směr. Nepopsatelný zápach houstne. Souk je již dávno za našimi zády, na ulicích potkáváme jen skotačící děti koželuhů a osly rozvážející vyčiněné a nabarvené polotovary do dílniček. Místní kluci nás vedou po úzkých schodech na střechu jednoho z domů postavených nad kamennými káděmi plnými páchnoucího roztoku. Na hraně kádí balancuje muž kontrolující hromadu kůží, vybere několik kusů a nahází je do sytě zelené barvy. Svlékne si bílou galábii, vyhrne kalhoty a opatrně vleze do kádě s kůžemi, po chvilce “praní” vyskakuje na chodníček a nohy si myje vodou z kbelíku. Střechy okolních domů jsou pokryty souvislou vrstvou sušících se kozích kůží všech možných barev.

Sahara

Vedro. Je sedm hodin ráno, jedeme v dodávce směr oáza Merzouka a uvědomujeme si, že na Sahaře nám zima nebude. Kousek za městečkem končí prašná cesta a koleje aut se rozbíhají všemi směry. Halid (náš řidič) řadí pětku a uhání rovnou za nosem, za námi se zvedá prach jako za Lopraisovou Tatrovkou a my se pevně chytáme sedaček. Jsem rád, že máme pojištění. Poušť je kamenitá tmavěhnědá placka bez jakéhokoliv záchytného bodu. Nechápu podle čeho se Halid orientuje, říká, že si cestu pamatuje. Na obzoru se objevují první duny, terén se začíná vlnit. Míjíme stádo velbloudů. Přijíždíme ke dvěma hlíněným budovám kde již čekají majitelé “hotelu”. Rychle vybíráme ubytování – k dispozici jsou pokoje xx, x a berberské stany. Samozřejmě vítězí stany. Přivítací čaj a rychle na duny, za dvě hodiny už bud vedro k zalknutí. Jinak než spánkem ve stínu se poledne přežít nedá.

Nejdřív musíme překonat kus kamenité pouště, na které se “pase” stádo velbloudů. Jako pastva slouží asi dvaceticentimetrové keře světle šedé barvy. Velbloudi si nás zvědavě prohlížejí, ale chytit se nenechají. Duny se majestátně tyčí proti modrému nebi. Směrem, odkud jsme přišli je obrovské jezero, velbloudi jsou v jezeře, oáza na horizontu je v jezeře – fata morgana. Vzduch se tetelí, slunce pálí. Horký vítr si pohrává s jemným pískem. V dálce pozoruji malou karavanu která se ztrácí a opět vynořuje mezi rudými dunami. Slunce pálí. Dostáváme se na hřeben duny a před námi se rozprostírá nekonečné písečné moře. Kam až oko dohlédne jen samé duny. Tady začíná Sahara. Na horizontu tušíme Alžírskou hranici, je odsud asi 14 km na jihovýchod. Slunce nás spaluje, ale tohoto pohledu se nemůžeme nabažit. Na vrchol to již nezvládneme, musíme zpátky. Od jedné do tří odpoledne trpíme ve stanech, vzduch se ani nehne, studená sprcha pomáhá jen na pár minut. Život se zastavil.

Odpoledne se najednou zvedá prudký vítr a celá obloha se zatáhne. Písek bičuje náš stan. Velbloudi se obracejí zády proti větru. Kameny zatěžujeme boční deky stanu. Písek je všude. Viditelnost do deseti metrů. Z mraků spadlo pár kapek a vítr najednou ustal. Mraky se rozplynuly. Celá písečná bouře netrvala ani dvacet minut, ovšem písek z věcí budu vyklepávat ještě měsíc po návratu.

Večer, po řádném výletě v dunách se dáváme do řeči s našimi “hoteliéry”. Všichni čtyři kluci (19–27 let) jsou Berbeři a odešli od rodičů, kteří kočují se svým dobytkem po Sahaře a přivydělávají si vázáním Kilimů (lehkých koberců) a sběrem bylin. Kluci uvařili čaj, vytáhli Bendir (bubny) a Qarakib (miniaturní činely). Já jsem rozbalil dvě krabičky Marlborek a dlouho do noci zpíváme, tančíme, učíme se jazyk a diskutujeme.

Ali Berbere

Narodil se před devatenácti lety v severní Mauretánii, ve stanu početné kočovnické rodiny. Spolu se sedmi bratry se od malička staral o stádo koz. Otec jej učil, jak se orientovat na Sahaře, jak chovat velbloudy, jak přežít. Byli téměř neustále na cestách. Do školy nikdy nechodil, na jednom místě se zdrželi nanejvýš měsíc a rodina by se bez jeho práce neobešla. Vydržel to do čtrnácti let, kdy mu otec dovolil odejít. Měl štěstí, v Marakeši narazil na kluky, kteří si přivydělávali průvodcováním novinářů na Rallye Paříž-Dakar. Při svém prvním ročníku se naučil italsky, při druhém francouzsky a hlavně si vydělal pohádkové bohatství. S kamarády se rozhodli žít z turistů. V oáze Merzouga koupili polorozpadlé stavení, ve kterém je dnes útulný, na Saharu, přepychový hotýlek. Aliho koníčkem je internet a blonďaté turistky. Domluví se italsky, francouzsky, anglicky a španělsky, jen to psaní mu dělá problémy i v berberštině či arabštině. Na jaře (po dalším ročníku rallye) si koupil čtyři velbloudy, o které se ovšem nemá kdo starat. A z Aliho se klube diplomat: “Co děláš tam u vás. To tě baví sedět celý den zavřený v nějakém kanclu? Jenom opakuješ, jak se ti tady líbí, tak zůstaň. Nabízím ti práci – budeš se starat o mé velbloudy. Nabízím 200 dolarů měsíčně a bydlet budeš s námi.” Všichni se náramně baví, až na mou přítelkyni, která tuší, že jsem schopen si s Alim plácnout. Mé odmítnutí jej očividně rozmrzelo:”Vy Češi jste ale divní, to vždycky přijede starší autobus, zaparkuje támhle pod dunami, Češi se vyrojí jak mouchy a začnou pít to svoje pivo. Spěj ve svých stanech, sami si vaří a nás se bojí. Není s nimi žádný kšeft.”

Ráno se loučíme s našimi novými kamarády, poslední čaj z vody čerpané z 30 metrů a poslední fotka. Výměna adresy, na kterou se nebude nikdy psát. A zase uháníme v Halidově dodávce směr civilizace. V uších mi zní Aliho berberské bubny.

Oázy mezi Atlasem a Saharou

Cesta z Rissani až k moři není kratší než 800 km. Osm set kilometrů pouště, kamení, písku, velbloudů, barevných stavení, datlových palem, prastarých pevností, usměvavých lidí, mátových políček, modrých galábií Berberů, soutěsek, průsmyků a oáz. Osm set kilometrů, které se dají projet za jeden den nebo za dva roky. Ať se zastavíte kdekoliv, chybu neuděláte. S berberskou pohostinností se setkáte všude. Navíc je tato oblast unikátní stále obývanými pouštními pevnostmi, mezi nimiž je nejznámější Ait Benhadou nedaleko Qarzazatu. Nespěchejte, je rozhodně lepší strávit o jeden den více v malé oáze pod Atlasem než v turistickém letovisku u moře.

Marakeš

Babylon na africkém kontinentu. V jednom National Geographic z počátku sedmdesátých let jsem si přečetl: “Marakeš je rájem hippies i důchodců z pařížského předměstí. Harira, kterou si dáte večer na náměstí Djema el-fna, má stejnou chuť jako město, které vás obklopuje.”

Marakeš se nedá popsat, Marakeš se nedá vyfotit, Marakeš se musí prožít. Čajovny, košíkáři, mešity, zahrady, kavárny, koberce, kejklíři, žebráci, vypravěči pohádek, prodavači datlí, stříbra, ovoce, koberců, bicyklů, pojízdné kiosky a opravny kol a mercedesů.

Jeho výsost

Jeho veličenstvo král Mohammed IV je svými poddanými až nezdravě uctíván. Všichni, s kým jsme se o králi bavili, jej chválili a jemu a jeho otci Hassanu II, který zemřel v roce 1998, přisuzovali vše dobré, co v Maroku existuje. Jak takový kult osobnosti vypadá v afrických podmínkách jsme nakonec mohli poznat na vlastní oči.

Třicetitisícový Qarzazat se na krále začal připravovat již několik týdnů před příjezdem. Hlavní třída byla nově vyasfaltovaná, dopravní značení samozřejmě také nové, všechno natřené, umyté a vyčištěné. Vlajky vyvěšeny ze všech oken, portréty krále na každé zdi, na každém sloupu. Král měl do města dorazit okolo poledne, což byl důvod k tomu aby z města ten den neodjel žádný autobus, nikdo nešel do školy či do práce ( kromě policistů ). Jediné, co fungovalo, byly ubytovny a restaurace. Do města se totiž na korbách nákladních aut sjížděli vesničané z širokého okolí a ti museli někde spát a něco jíst. Okolo sedmé hodiny ráno vyjely králi vstříc vojenské kolony, které vysazovaly dvojice vojáků po každých padesáti metrech. Jeden vždy zůstal u silnice a druhý se vyškrábal na nejbližší dunu či skálu odkud hlídkoval. Kolem silnice se vytvořil nekonečný špalír oddaných poddaných.

Vjezd do města byl vystlán rudými koberci. Vzduchem se neslo víření bubnů a pestře odění tanečníci se neúnavně vlnili. Horký vítr se pokoušel odnést koberce, davy houstly, přicházeli další policisté, přijížděly další autobusy a náklaďáky se slavnostně naladěnými vesničany. Osazenstvo náklaďáků bylo přísně rozděleno – muži na prvním autě, ženy na druhém. Lidé přinášeli transparenty, zpívali. Štrougalův První máj nemohl ani zdaleka konkurovat, Ioana vše srovnávala s Causescovými mítinky.

Král měl zpoždění. Vítr přinášel z pouště oblaka rudého písku. Asfalt se lepil na podrážky. Děti brečely. Král pořád v nedohlednu. Utekli jsme do stínu malé restaurace s přesvědčením, že poznáme až se král bude blížit. Poznali jsme to. Nízko nad domy začaly kroužit vojenské helikoptéry. Dav propukl v souvislý jekot. Na střechách domů se oběvili ostřelovači v černých kuklách, všechny okna měla stažené rolety. Nasadil jsem teleobjektiv a dral jsem se dopředu. Začal jsem fotit, ale najednou byla v hledáčku hlaveň samopalu. Voják na mě nervózně křičel, okamžitě přiskočili další policisté. Zvedal jsem ruce nad hlavu a mlel jsem Pardon, excuse moi, Pardon, excuse moi. Policisté mě nechali na pokoji, utíkali k nedalekému olivovníku, na který vylezli malí kluci, aby krále vůbec viděli. Policisté pískali jak šílení a tahali je za nohy dolů.

Konečně. V koloně policejních motorek se vznešeně nesly černé mercedesy bodyguardů stojících v otevřených střechách a s pravicí pod sakem. Uprostřed toho všeho se k nám blížil ještě delší stříbrný mercedes s Jeho Výsostí Králem Maroka a Západní Sahary Mohammedem IV. Královská kolona čítala nekonečné množství mercedesů, bavoráků, lexusů, lincolnů, land roverů, buicků, to vše samozřejmě v nejluxusnějších prodloužených verzích. Tu a tam proloženo limuzínami z let čtyřicátých a padesátých. Korábů s uniformovanými řidiči, ale bez pasažérů jsme napočítali přes čtyřicet a bylo nám vysvětleno, že to jsou auta Jeho výsosti, se kterými jezdí na všechny své cesty.

Závěrem

Na Saharu pojedeme ještě jednou. Při té příležitosti se zastavíme i v Atlasu a možná i v Marakeši. No a pokud zbude čas tak i ve Fésu a Rabatu.

Po kliknutí na tento odkaz si můžete vyslechnout zvukový záznam z cesty.

Přemek Kaňok