Filipíny, 1.část

Odpověď na otázku: „Co víš o Filipínách“, vám kámoš odpoví: „Tisíce ostrovů a ostrůvků s překrásným mořem a nádherným potápěním, ale i rýžové terasy, sopky a neprostupné deštné pralesy“. Odpověď lékaře bude:" Vážený, v této zemi si dávejte pozor především na malárii, žloutenku typu A, břišní tyfus a dalších 39 chorob, jejichž seznam vám do zítřka půjčím". No a odpověď vašich rodičů bude:" Ježíšmariáá, vždyť tam jsou ti fanatici, co už půl roku drží turisty v zajetí a furt tam padají letadla a v květnu se tam potopil trajekt s 500 pasažéry. A v zimě tam bouchla ta obrovská sopka (Mt. Mayon). O velikonocích se tam nechávají ti fanatici ukřižovat. Nikam nepojedeš.

Pár všeobecných informací

Prvními Evropany na ostrovech byli Portugalci, ale trvalou posádku dříve umístili, nedaleko Manily, Španělé. Ti se na Filipínách drželi až do začátku dvacátého století. Zbylo po nich jen křesťanství a pár slovíček, které se uchytily v Tagalog, což je jazyk používaný na většině území. No a pak přišli Američani, na čtyřicet let, ale vidět a cítit to je na každém kroku.

Země se skládá asi z 7000 ostrovů, z nichž je jen 30% obydlených, hustota osídlení je různá. Třeba Manila má asi 13 miliónů obyvatel napresovaných ve slamech na pár kilometrech. Na Palawanu můžete jet celý den a uvidíte max. 3 chýše. Ostrovy na východě země jsou omývány Pacifikem a západní pobřeží Luzonu a Palawanu je již v překrásném Jihočínském moři. Většina ostrovů je vulkanického původu, což je občas vidět a cítit (časté erupce a zemětřesení). Je to prostě ráj.
Více se ovšem dovíte v Lonely Planet která se rozhodně vyplatí. Je v ní všechno. Až nechutně všechno.

Doprava

Cestu tam snad ani nelze podniknout jinak než letecky. My měli štěstí a přes GTS nás letenky s „Luftwafe“ vyšly na neuvěřitelných 11 tisíc. A nakonec ani omezení pobytu na dva týdny nevadilo – měli jsme toho plný kecky.
Mezi ostrovy se dá cestovat trajekty, celkem solidní spojení zajišťují místní letecké společnosti. Škála suchozemské dopravy je různá a hlavně barevná a hlučná. Dá se použít Threecycle, což je 125-cítka motorka se sajtkou a kapacitou 3 běloši a řidič nebo 6 Filipínců a řidič. Cena je nízká a rychlost ještě nižší – doporučuji pouze pro přesuny na krátké vzdálenosti. Na těchto trojkolkách se dá dobře závodit. Řidiči se velice snadno nechají vyhecovat i k zařazení trojky, což je na blátité cestě v džungli srovnatelné s Porsche na německé dálnici.

Další variantou je Jeepna, což asi kdysi byla kopie US Jeepu. Dnes tyto stroje o počtu sedadel 5 až 45 chrlí fabrika na předměstí Manily.
Všechny stroje se vyznačují jednoduchostí, barevností, křesťanskou výzdobou a silným klaksonem. Mám pocit že fabrika na klaksony by byla na Filipínách nejlepší byznys hned za opravnou klaksonu a prodejnou rýže. No a poslední možností cestování, ale pouze na Luzonu, jsou autobusy japonských značek a občas i s fungující klimatizací.

Ceny

Ceny byly velice příjemné, ale občas trochu postavené na hlavu. Voda je dražší než benzín, tonic je dražší než gin a cola se také blíží ceně rumu. Tady uvádím pár příkladů z března 2000.

1 litr coly: 40 Kč 1 litr tonicu: 80 Kč 1 litr vody: 20 Kč 1 litr rumu: 75 Kč 100 km autobusem: 30 – 50 Kč ( bez/s klima ) dvoulůžkový pokoj na 1 noc: 160 – 300 Kč ( dle oblasti ) 1 kg chleba: 15 Kč 1 večeře v restauraci: 50 – 80 Kč pronájem Jeepny na cestu 100 km pro 10 lidí: 900 Kč pronájem Trojkolky na 10 km pro 3 lidi: 30 Kč taxi v Manile za 1 km: 8 Kč

Podnebí

Vlhko a horko a vlhko a horko. Neberte si s sebou pokud možno nic co se špatně suší – froté ručník, botasky, fleesová bunda atd.
V tamních podmínkách vám tyto věci navlhnou a začnou ukrutně smrdět. Pokud jste v triku a kraťasech tak vám každodenní deště ani nevadí, max. za 20 minut jste zase suší. Budete blízko rovníku což znamená že se rozednívá a stmívá přesně v šest a to sakra rychle. Na Palawanu přichází i v období sucha pravidelný slejvák každý den a to v 16:33.

Jazyk

Na všech ostrovech jsou dva oficiální jazyky. Tagalog a angličtina, takže se bez problémů domluvíte i s dědulou obdělávajícím rýžové políčko.

Pár užitečných výrazů v tagalog najdete na www.travlang.com/languages/, ale jak říkám, anglicky umí každý. Pokud někde dostanete třeba jídelní lístek v tagalog a máte sebou někoho kdo umí španělsky, tak taky hlady neskonáte. Tagalog je směska všeho, co kolem ostrovů kdykoliv v minulosti proplulo. Tedy něco z portugalštiny, španělštiny, čínštiny a angličtiny.

Zvyky a náboženství

Některé zvyky jsou celkem příjemné. Např. Filipínské dívky touží po provdání se do Evropy a USA. V praxi to znamená že vás budou obskakovat a všemožně se snažit vám zalíbit, asi stačí jen ukázat prstem a máte ji, ale vyzkoušené to nemám, byl jsem tam s nevhodným doprovodem. Horší je skutečnost že domorodkyně oplývají krásou pouze do věku 18 – 19 let pak jsou škaredé jak noc.
Trošku nepříjemným zvykem je že jdou spát se slepicemi a také s nimi vstávají. V praxi to znamená že mimo Manilu vás z restaurace vyhodí okolo deváté, desáté večer. No a ráno bude na ulicích rachot už od pěti.

Všechny ostrovy kromě těch nejjižnějších jsou tvrdě katolické. Když říkám tvrdě, tak myslím tvrdě. Žabaři v Polsku nebo ve Španělsku jim nesahají ani po kotníky. Většina škol je katolických, byli jsme svědkem předávání vysvědčení na gymnáziu (školní rok končí v březnu – pak začíná období veder a školy nemají na klimatizace, proto vyhlásí prázdniny). Celé předávání vysvědčení bylo součástí mše. Mše se konala na pódiu v zahradě školy… V názvu školy nebyla ani zmínka, že by měla být křesťanská. O síle jejich víry svědčí i každoroční záběry (vysílané na Nově) z velikonočního ukřižování věřících.
Ostrovy na jihu v okolí Mindanaa jsou silně islámské. Tento fakt opět znáte z TV, protože v době, kdy píšu tento článek, vrcholí šestý měsíc od chvíle, kdy islámští fanatici vzali do zajetí 10 Evropanů, po dvou Jihoafričanech a Američanech a asi 20 Asiatů. Většina z nich je stále v zajetí. Tato oblast nebyla turistům bezpečná ani dříve, takže bude lepší se jí raději vyhnout.

Drogy

Legální drogou každého Filipínce je nikotin. Cigarety hulí každý starší jedenácti let. Znamená to že se určitě zavděčíte nabídnutím cigarety. S alkoholem to je slabší, jejich organismus jej nesnáší. Domorodci pijí maximálně pivo (v licenci se v Manile vaří španělský San Miguel – průměrný patok). Rum a gin pijí snad jenom turisti…. Držení všech dalších drog je nelegální a tresty jsou asijské – tzn. počítají se na desítky let, takže pozor. V horských oblastech Luzonu si určitě všimnete že všichni domorodci mají červené zuby a plivou kolem sebe něco červeného. Toto červené barvivo vzniká při žvýkání „oříšku“ jehož název v Tagalog jsem samozřejmě zapomněl. Ono se vlastně nejedná jen o oříšek ale žvýkat musíte směs pěti rostlin, které nosí ve váčku u pasu každý starší jedenácti let.

Focení

Velice důležitá a nepříjemná informace na začátek: jelikož se budete nacházet v tropické oblasti, musíte počítat s vysokou vlhkostí, která dokáže pěkně znepříjemnit život ve dvou směrech. Na všem se bude srážet voda, objektiv bude věčně zarosený, ještě horší to bude s filtry. Chce to trpělivost. Proto si sebou neberte ženskou, protože mít trpělivost s babou a ještě s foťákem je nad síly normálního Čechomoravakos­lezáka.

Dalším důsledkem vysoké vlhkosti je věčný opar a pocit že je pořád pod mrakem.
Velice vděčnými objekty jsou lidé, pro nás jsou hodně fotogeničtí, určitě stojí za námahu podniknout vícedenní trek do horských vesnic nedaleko Sagady na severu Luzonu. Já se tam nedostal, ale čb fotky které tam udělal kámoš byly hodné publikování v National Geografic. Na své si přijdou i Makraři a to především na orchidejích a všem různém hmyzu filipínských džunglí.

Impozantní jsou také fotky ze šnorchlování. Pro focení je výhodou že korály jsou někdy jen půl metru pod hladinou a ten nejbarevnější život se odehrává již okolo 2 – 3 metrů pod hladinou. Znamená to že se dají pořídit jakžtakž přijatelné fotky i bez osvětlovacích lamp. Samozřejmostí je pořádný blesk. S vodotěsným automatem na jedno použití máte ve 2 metrech málo světla!

Kuchyně

Zklamání. Vepřové s rýží, kuřecí posekané i s kostí a zase rýže a nudle. Vše bez chuti a vše stejné. O něco lepší je to u moře, langusty, humry a podobné potvory umí upravit velice chutně a na turistických místech byla k mání ne jen rýže ale i zelenina, brambory atd.
Ještě horší to je s výrobky pekáren – do všeho dávají skořici. Ve sladkém pečivu je příjemná, ale když si koupíte dvoukilový chleba a je silně cítit skořicí…

Jednu pochutinu jsem musel dokonce zahodit. Byl to vynikající sladký plátek bílého melounu na kterém bylo něco červeného, přirozeně jsem čekal, že je to marmeláda. Hovajz, byl to nasolený a silně páchnoucí kaviár. Bylo mi trapné vyhodit to před smějícími se dětmi, které mi tuto pochutinu prodaly. Musel jsem proto šlapat půl kilometru za vesnici, než jsem ty zvědavce setřás, a pak to hodil prasatům. Prasata se rozutekla a mňamky se ani nedotkla.

Do dvou věcí jsem se ani nepustil. První bylo vařené kachní vejce ovšem se zárodkem. Je to velice populární pochutina všech domorodců. Podruhé jsem pozbyl pocit hladu při pohledu na opékající se kuřecí pařátky. Raděj jsem si koupil jeden syrový na Woodo a hlad zahnal slaným skořicovým preclíkem.

Filipíny (2.díl): Enjoy your trip