Fotograf. sdělení XI - úprava a instalace

  

Prezentace fotografického sdělení

Jak už jsme naznačili v samém úvodu seriálu, na celkovém vyznění fotografického sdělení se podílí i nefotografická „nadstavba“, např. volba názvu či komentáře fotografie (které jsme se věnovali v šestém dílu seriálu) a tedy také závěrečná adjustace a způsob prezentace (instalace, projekce apod.). Sdělení totiž musí být divákem nejen zaregistrováno, ale i přijato, akceptováno (někdy se hovoří i o tzv. adopci sdělení). Stručně řečeno, fotografie (má-li být sdělením) musí být k divákovi distribuována, „transportována“ a současně mu nabídnuta takovým způsobem, aby ji akceptoval bez jakýchkoliv rušivých vlivů, v optimálních podmínkách, tedy v náležitém zvětšení, v dobrém osvětlení, ve vhodně zvoleném místě, v odpovídající adjustaci (zarámování apod.) Samozřejmě, že přístup k řešení všech těchto otázek je podmíněn tím, zda jde o víceméně soukromé album (např. z cest, nebo i z vlastní fotografické tvorby apod.), nebo o zcela veřejnou výstavu či jenom klubovou prezentaci, o počítačovou lokální nebo veřejnou (např. internetovou) prezentaci, promítané diapásmo, o fotografickou publikaci atp.

V každém případě je však třeba klást příslušně vysoké nároky na technickou a celkovou kvalitu takových fotografií. Nepovedené fotografie se často doporučuje nejlépe rovnou zahazovat, někdy však mohou samotnému autorovi dobře posloužit jako studijní materiál, jakých chyb se má napříště vyvarovat. A koneckonců i případně jako podklad k tomu, pokusit se dané téma zpracovat znovu – lépe nebo zcela odlišně (nejinak tomu bývá i v jiných uměleckých oblastech – u malířů, spisovatelů, básníků atd.)

Zvětšení a adjustace

Optimální velikost (zvětšení) výsledné fotografie závisí samozřejmě na předpokládané vzdálenosti, z níž bude pozorována. Tak např. pro pozorování fotografie „u stolu“, tedy z „čtecí“ vzdálenosti (asi 25 cm) se za optimální považuje rozměr cca 15×20 cm až 20×30 cm, vyplývající z dosažení určitých minimálních „obrazových úhlů“, pod nimiž se jeví detaily snímku. Tudíž na takové fotografii jsou již dobře rozpoznatelné všechny drobné detaily (oko běžně rozezná z této vzdálenosti detail o velikosti 0,1 až 0,3 mm) bez použití optické pomůcky (tj. lupy), ale ještě se s tak velkou fotografií i dobře manipuluje.

V případě fotografických alb mohou být rozměry snímků případně i menší (zejm. kvůli tomu, aby se fotografie lépe řadily na stránkách alba v logických souvislostech a pořadí), ale jít pod rozměr zhruba 13×18 cm není již doporučeníhodné. Stačí si porovnat malou fotečku např. rozměrů 9×13 cm s toutéž fotkou zvětšenou na 13×18 nebo na 20×30 cm – evidentní výrazná působivost té největší každému hned padne do očí. Ve snaze dosáhnout náležité působivosti velkým zvětšením je třeba ale dávat pozor i na meze, vyplývající z ostrosti negativu, aby divák (který má možnost se podívat na zvětšeninu i velmi zblízka) nevnímal případnou neostrost již rušivě.

Pochopitelně, že konkrétní poměr stran fotografií (a jejich orientace – na šířku, na výšku) závisí hlavně na tématu (a není dobře se zcela vyhýbat i atypickým formátům) – avšak umístěných vždy nejlépe tak, aby divák nemusel albem často pootáčet o 90 stupňů.

Adjustace fotek v různých „albech“ je věcí osobního vkusu, zajisté však lépe působí (než známé připevnění pomocí fotorůžků) fotografie přilepené zadní stranou k podložce (např. oboustranně lepícími čtverečky, nebo v „samolepícím“ albu, kde je navíc krycí průhledná fólie). Možným řešením je i zasunutí fotografií do průhledných fólií, ať již po jedné fotografii (např. formátu A4), nebo u menších rozměrů po dvou (příp. čtyřech) na stránce (podložce) formátu A4 (příp. A3). Možno zvolit i (poněkud nákladnější) závěrečnou úpravu fotek jejich laminováním (lesklým či matným), buď jako samostatných, nebo několika fotek na stránce (i s případnou následnou vazbou). Laminací jsou fotografie dokonale chráněny (i proti UV záření) a současně i pozičně fixovány. Pokud není „album“ tvořeno volnými archy, ale má vzhled knihy, pak na rozevřené dvoustránce by měly pokud možno být jen fotografie k sobě nějakým způsobem patřící (nebo se aspoň nerušící).

Součástí adjustace je i volba mezi fotografiemi s „rámečky“ – tj. s obvodovými linkami (tmavými nebo světlými, resp. kombinovanými, dvojitými apod.) a mezi fotografiemi přímooříznutými, tj. bez okrajů či rámečků – to je především věcí osobního přístupu a vkusu. Nicméně pasparta (tzn. široké tmavé nebo světlé orámování) umožňuje vyniknout konkrétní fotce a jejímu obsahu a vede diváka k poněkud soustředěnějšímu pohledu na ni.

Problematika doprovodného textu nebo označení u fotografií by se měla řídit obecněji platnými principy, popsanými v šestém dílu seriálu. Také však s přihlédnutím k předpokládanému okruhu diváků, čemuž by měla odpovídat nejen obsahová stránka, ale i technická kvalita provedení textů.

Všechna výše naznačená rozhodování budou do jisté míry záviset i na tématu fotografií a na celkovém tvůrčím záměru autora; především ale je třeba „uhlídat“ jednotnost adjustace (v rámci alba, výstavy) a citlivě ctít zásadu, že „někdy méně je více“.

V případě, že hodláme fotografie vystavovat v nějaké výstavní síní, lze „optimální“ velikost fotografií vzhledem k velikosti sálu a tedy k předpokládané pozorovací vzdálenosti snadno propočítat (tj. tak, aby byly opět dosaženy dostatečné „obrazové úhly“, pod nimiž se jeví detaily snímku). Je to ale záležitost spíše teoretická, protože není-li divákovi nijak fyzicky bráněno (např. provazovou nebo obdobnou bariérou), tak je nutno vždy počítat se změnou jeho odstupu v dosti širokých mezích a i s jeho těsným přiblížením se k fotografii (přinejmenším určitě tehdy, přistoupí-li blíže jen proto, aby si přečetl popisku či název fotografie). Nejběžnější rozměry vystavovaných fotografií se pohybují (v zdejších poměrech) v mezích kolem 40 cm až 80 cm, menší rozměry snímku (cca pod 20×30 cm) již zpravidla nepůsobí dostatečně sugestivně, tj. tak, aby diváka „vtáhly“ do snímku. Samozřejmě že i daleko větší fotografie (tj. okolo 1 m a hodně přes 1 m) jsou v drtivé většině případů velice působivé, ale zde již velmi závisí také na velikosti sálu, aby divák vůbec mohl zaujmout dostatečný odstup, jakož i na zajištění dostatečného a rovnoměrného osvětlení (samozřejmě bez odlesků). Přitom je opět třeba myslet na limity plynoucí z kvality (ostrosti) negativu (a tudíž nejlépe i nějak vyřešit minimální pozorovací vzdálenost). Extrémně malé fotografie (např. 9×13 cm, příp. i méně) lze sice výjimečně na výstavách také spatřit, ale ty mají opodstatnění jen u nějakých atypických instalací, kde je to součástí celkového řešení (např. staré kontaktní kopie, konfrontace starého dokumentu a nového, většího snímku apod.)

U vystavovaných fotografií sehrává mnohem větší úlohu (než u fotek v albech) zejména volba velikosti a barvy pasparty (resp. i provedení linkového rámečku) a jejich celková adjustace, tj. případné fyzické rámy, event. způsob zasklení (ten především v souvislosti s osvětlením). Zde může dojít i ke střetu originality s profesionalitou, tzn. že někdy mohou být velmi vhodné (k tématu) např. nějaké neobvyklé způsoby adjustace, originální pasparty nebo rámy (barvou, materiálem atd.), ovšem i ty musí být zpracovány velmi pečlivě, profesionálně. Zkrátka ani pozorný divák nesmí zaregistrovat žádné rušivé maličkosti. Celek by měl ladit nejen k tématu fotek, ale koneckonců i k charakteru výstavní síně.

Výběr, umístění a rozmístění

Rozmístění (a výběr) fotek by mělo vždy odpovídat především psychologii diváka, a to hlavně v případech seriálů nebo souborů fotografií – tzn. nenarušovat sled jeho pozorování a asociací, naopak mu napomáhat ve vnímání (např. principem zleva doprava, shora dolů, od celku k detailu nebo příp. naopak, v případě více záběrů téhož objektu příliš „nepřeskakovat“ v čase a v místě nebo v úhlu pohledu atp.). Tedy celek komponovat (tzn. jak album, tak výstavu) jakoby sdělení sekvenčně prezentované (jako diapozitivní nebo filmové – tedy promítané v daném pořadí). Vlastní výběr fotografií, tj. volba mezi těmi, které se ukážou (zařadí do alba nebo vystaví) a těmi, které se „nechají v šuplíku“ je často pro autora ta „nejbolestnější“ fáze. Ale je to ta nejklíčovější věc z pohledu diváka, neboť jde o to, aby byla jeho pozornost upoutána co nejsilněji a pokud možno i trvale, rovnoměrně (a nebo dokonce gradovala, stupňovala se). Tedy aby neměl pokušení „přeskakovat“ to méně zajímavé (z jeho pohledu) a také aby „nezadrhával“, tj. nemusel příliš často (a nebo dost pracně) řešit případné autorovy „rébusy“ (chce-li je však autor zařadit, tak je snad nejlépe dát je až na konec – nemají-li ovšem naopak diváka navnadit k dalšímu prohlížení). Samozřejmě, že záleží také na samotném divákovi, na jeho schopnosti orientace, jeho motivaci, zvídavosti (event. i šikovně autorem vybuzené, např. názvem nebo úvodním slovem) apod.

Osvědčeným autorovým postupem může při výběru být i rozhodování podle principu „část za celek“ – tzn. jak ve smyslu výběru např. vždy jen maximálně dvou až tří z více (podobných) fotografií, tak i ve smyslu výběru třeba jen jediné fotografie (např. s detailem zobrazeného objektu), která vyjadřuje autorský záměr, vystihuje námět, nebo zobrazený objekt nejpůsobivěji (i když možná nekomplexně – ale to ví přece jenom autor!)

Ve výstavní síni má umístění (a rozmístění) fotografií navíc svá jasná pravidla a zákonitosti, platná pro výstavnictví obecně. Nezbytným požadavkem je optimální osvětlení, tzn. neoslňující, netvořící odlesky, s dostatečnou intenzitou a i (zejm. u barevných fotografií) s odpovídající barevností (teplotou chromatičnosti světla) – o těchto souvislostech jsme se již zmínili v minulém dílu seriálu. Problém úplného odstranění odlesků je vesměs dost obtížně řešitelný, zejména v sálech s okny (a světly) umístěnými v obvyklé výšce a zejména pak, jsou-li současně fotografie lesklé a nebo jsou umístěny za skly (pak je třeba používat speciální antireflexní skla). Fotografie by měly být umístěny ve výšce odpovídající běžné postavě (průměrný Středoevropan údajně měří 178 cm), tzn. střed snímku dát nejlépe do výšky očí, určitě ne příliš nízko, např. do výše pasu nebo níže, to snad raději o málo výše než je hlava diváka). Samostatným problémem je umístění a velikost popisek. Zažité estetické zvyklosti velí umisťovat je vedle fotografií (a i nízko pod ně, což je podle mého názoru někdy docela nevhodné – zejména tehdy, když to často nutí diváka shýbat se) a tisknout je ve velikosti písma jen okolo max. 1 cm výšky – závisí opět samozřejmě na velikosti sálu a velikosti fotek, tedy na pozorovací vzdálenosti. Velmi často bývají popisky malé až tak, že nutí diváka přistupovat blíže, než odkud fotografii zpravidla pozoruje – a je věcí názoru, zda je to tak správné nebo ne (a možná někdy je to i součást autorského záměru?) Jedním z možných řešení je i to, že divák má k dispozici vytištěný seznam fotografií – s čísly a s názvy (nebo s popisky), který dostane do ruky při vstupu do sálu, a u fotografií na stěnách jsou pak už jen čísla (dostatečně velká) – pak nemusí k fotografiím vůbec přistupovat blíže (tedy jen kvůli tomu, aby si přečetl popisku). Fotografie by měly mít mezi sebou rozestupy (mezery) přiměřeně velké (tzn. rovněž s ohledem na jejich velikost), resp. logicky zvolené v souladu se zobrazovanými náměty (a členěním na tematické celky, příp. seriály nebo cykly).

obecných principů vystavování (z psychologie vnímání a orientace v prostoru) plyne i to, že např. největší divákovu pozornost upoutá obvykle objekt umístěný přímo proti vchodu, příp. v protilehlém rohu místnosti, naopak za určitou „mrtvou zónu“ se považuje prostor hned za jeho zády u vchodu (zejména pokud je východ ze sálu jinde a divák se tudy již nevrací), a pak také na panelech uprostřed místnosti (zejména tvoří-li střední uličku, nebo dokonce různě lomené uličky); „výhodnější“ jsou vždy stěny místnosti a z nich pak spíše ty proti oknům než ty s okny atp. Nepříliš vhodné bývají také skleněné vitríny, u kterých lze obvykle těžko zajistit dobré osvětlení a současně vyloučit nežádoucí odlesky. Pozor je třeba dávat i na takové „maličkosti“ jako je např. nějaká překážka v sále (židle, sloup, květina), bránící divákovi v zaujetí nejvýhodnějšího místa k pozorování určité fotografie. Pozor i na esteticky rušivý předmět (např. červený hasicí přístroj, nápadná mřížka větrání sálu, kamna, židle nebo dozor výstavy apod.), umístěný v zorném poli diváka těsně vedle některé pozorované fotografie (takže nemůže zůstat nepovšimnut).

     

Líbil se vám článek?

Komentáře

Tento článek nemá žádné komentáře

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen.

Komentáře k článku (0)

Tisknout článek

Tip na článek

Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R
Srovnání: Canon EOS R vs. Nikon Z7 vs. Sony A7R III vs. Panasonic S1R

S di­gi­tál­ními bez­zr­ca­dlov­kami s pl­no­for­má­to­vým či­pem a vy­so­kým roz­li­še­ním se roz­trhl py­tel, na­bí­zíme tedy pře­hledné po­rov­nání bez­zr­ca­dlo­vek Ca­non EOS R, Ni­kon Z7, Sony A7R III a Pa­na­so­nic Lu­mix S1R.

Doporučujeme

Nejčtenější články

Nejčtenější fototesty

FotoAparát.cz - Instagram

Tento web používá k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a marketingovým účelům soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace