Fotografické sdělení IV – stavba a skladba 1

Forma a obsah

Mnohý čtenář nyní podvědomě tuší, že se stavbou a skladbou nějak souvisí běžněji známé pojmy forma a obsah díla. Do značné míry je to samozřejmě tak. Umělecké dílo je jednak odrazem skutečnosti, jednak jím autor chce něco sdělit, vyjádřit (informaci, myšlenku, názor, pocit atp.) Protože dílo je přijímáno divákovými smysly, tak pouze prostřednictvím formy díla je jeho obsah sdělitelný. Forma je ztvárněným obsahem. V procesu vzniku díla se forma a obsah vzájemně podmiňují a jsou ovlivněny nejen autorem, ale do značné míry i společností a dobou. Teprve společnost svými postoji a názory určuje, co vůbec bude považováno za umění, za umělecké dílo (příp. co za tzv. užité umění, průmyslový design apod.)

Ve sféře sdělovacích systémů (teorie sdělování) jsou zavedeny jiné a poněkud přesnější a jednoznačnější pojmy (s nimiž jsme se seznámili již na začátku kapitoly „Význam a účin sdělení“ v druhém dílu) a to jsou:

výraz sdělení a obsah sdělení.

Stavba sdělení pracuje s výrazem (výrazovými prvky), zatímco až „nad ní stojící“ skladba sdělení pracuje s obsahem (obsahovými prvky) sdělení. Výsledkem práce autora je dílo, kterým divákovi něco sděluje. Ke vzniku díla (sdělení) používá autor určitých postupů, metod a prostředků – jimiž dílo „vymyslí“ a pak „zrealizuje“ – tj. pomocí postupů a nástrojů skladby a stavby.

Stavba a skladba hudebního sdělení

V samém závěru druhého dílu jsme jen velice stručně definovali, co je skladba sdělení a co stavba sdělení. Protože se jedná o klíčové a přitom pro někoho možná poněkud obtížně srozumitelné termíny, tak se k této problematice nyní vrátíme podrobněji, jak jsme v druhém dílu slíbili (i když mnohému jistě pomůže obvykle uváděný příměr se stavbou domu – ovšem dům není sdělením, ale výrobkem, i když často výrobkem „estetizovaným“). Pro lepší objasnění těchto a souvisejících pojmů si pomozme popisem z oblasti hudby. Hudba je totiž sdělovací systém, kde autor nerealizuje své sdělení přímo a díky tomu se pojmy a souvislosti lépe vysvětlují.

Své sdělení autor hudby (hudební skladatel) vtělí do partitury – notového záznamu (např. u filmu je v tomto smyslu partiturou scénář filmu). Partitura je tedy záznam budoucího sdělení, nese informace o sdělení, které má vzniknout.

Pro zajímavost dodejme, že tzv. komunikát je naopak jakési sdělení o sdělení (např. fotografie sochy). Samozřejmě, že čím jsou oba sdělovací systémy odlehlejší, tím nastávají větší až neřešitelné problémy (viz např. fotografie divadla, nebo řečí popisovaná hudba apod.) Před autorem komunikátu stojí úkol, jak nejlépe přenést obsah (význam a účin) originálu. Pokud ovšem nesklouzne do vlastní tvorby a nepoužije originál pouze jako rekvizitu pro své osobité sdělení.

Výrazovým prvkem v hudbě je tón, jak jsme již dříve uvedli. Hudební skladatel (autor) tedy vytvoří skladbu tím, že ji zapíše do partitury, ale vlastní interpretace hudebního díla, tj. její zahrání, provedení (hráčem na hudební nástroj, zpěvákem, orchestrem pod řízením dirigenta apod.) je teprve onou stavbou. Součástí skladby, resp. skladebného záměru je i obsahový záměr.

Autor při skládání také musí znát stavební postupy (tj. nemusí sice sám umět hrát na hudební nástroje nebo zpívat, ale musí znát „stavební“ možnosti interpretů a jejich nástrojů – tedy aby skladba byla „zahratelná“). Interpret má na sdělení i jistou míru spoluautorství, protože v psaném záznamu (partituře) často není vše vyjádřeno zcela přesně.

Při vytváření skladby autor používá skladebné postupy – což jsou opakovaně použitelné způsoby uspořádání obsahových prvků (např. určité uspořádání akordů a melodických prvku a jejich přiřazení určitým nástrojům).

Kromě toho autor využívá i určité skladebné principy – jako jsou

princip rytmu, kontrastu, role. Skladebné principy jsou platné nejen v hudbě, ale v celé sféře sdělování (např. i v básni, malbě, fotografii, filmu atd.)

Stavba a skladba fotografického obrazu

Vraťme se nyní opět k fotografii. Jak je to zde se stavbou a skladbou?

Skladbou je uspořádání obsahových prvků ve snímku, tedy jednotlivých „objektů“, vlastně figur a znaků, příp. symbolů a struktur (vysvětlených v minulém dílu v kapitole „Primární a sekundární význam sdělení“). Opět připomeňme, že by přitom neměl chybět obsahový záměr autora, aby příjemce ve sdělení našel obsah (a v ideálním případě dokonce shodný).

Stavbou je uspořádání, velikost, tvar, jas, barva výrazových prvků, tj. transformovaných rozptylových plošek.

Již v druhém dílu jsme zdůraznili, že vlastnosti výrazového prvku jsou a musí být měnitelné (viz změna síly a tvaru čáry u kresby, změny výšky a trvání tónu u hudby). Při této příležitosti ještě doplňme, že „výrazivo“ (výrazové prvky) je u fotografie dosti silně vázané, což znamená, že s vlastnostmi jedné rozptylové plošky nelze snadno manipulovat bez ovlivnění ostatních (zpravidla zejména těch sousedních, resp. blízkých). Tedy na rozdíl od výraziva volného, což je např. případ malby, kde malíř může vlastně libovolně vedle sebe umisťovat jakékoliv barevné plošky. Výrazivo do jisté míry vázané je i např. u hudby nebo tance (lze zahrát po sobě resp. současně jen ty tóny, které hráči dovolí nástroj a jeho ruce, lze zatančit jen ten pohyb, který je podmíněn pohybem předcházejícím apod.)

Stavební postupy ve fotografii jsou tedy ty, které vědomě manipulují s vlastnostmi výrazových prvků, tj. s rozptylovou ploškou. Patří sem např. veškeré použití filtrů, práce s neostrostí (pohybovou neostrostí, se zaostřením a s hloubkou ostrosti), dále i všechny způsoby ovlivnění gradace, zrna, barevnosti a řada specielních technik a postupů, včetně využití závěrečných (dodatečných) zásahů a úprav, např. i dosažených počítačem s příslušným softwarovým vybavením. Ale uvědomme si, že sem vlastně patří už i to ovlivnění výrazového prvku (rozptylové plošky), které souvisí s prací s předlohou – rekvizitou (pojem rekvizita byl vysvětlen v třetím dílu v první kapitole – u emotivní fotografie), tj. s jejím výběrem a aranžováním – tedy umístěním (resp. s tvarem a velikostí) a zejm. s tonální (spektrální) úpravou, např. nalíčením (nátěrem) nebo osvětlením.

Ovlivnění vlastností výrazového prvku se tedy ve fotografii může realizovat ve třech oblastech (sférách):

primární – v náplni zorného pole (před objektivem), tj. ve sféře věcné, neboli v oblasti ovlivnění rekvizit,
sekundární – tam kde vznikají rozptylové plošky, tj. ve sféře optické, neboli v oblasti ovládání fotografického přístroje, zejm. jeho objektivu s clonou, ostřením, závěrkou, filtrem, ale i např. pohybem přístroje (čímž změníme tvar rozptylových plošek),
terciární – při převodu (transformaci) optického obrazu na medium (materiál), ať cestou fotochemickou nebo fotoelektrickou (digitální) či jejich kombinací, tj. ve sféře transformačního procesu, neboli v oblasti volby a ovlivnění použitého materiálu, příp. materiálů (celý proces zpracování fotografického obrazu a s ním spojených zásahů)

V souvislosti se stavebními postupy ve fotografii zmiňme, spíš jen pro zajímavost i situaci, kdy výrazovým prvkem není transformovaná rozptylová ploška, vykreslená objektivem – tedy poukažme na specifické postavení tzv. fotogramu.

Fotogram vznikne, na rozdíl od klasické fotografie, přímým působením světla na citlivou vrstvu bez použití fotoaparátu. Rekvizita (příp. rekvizity) je umístěna mezi zdrojem světla a citlivou vrstvou fotomateriálu, zpravidla přímo na fotografickém papíře. Podle umístění, tvaru, struktury, průsvitnosti a barvy rekvizity pak světlo „nakreslí“ nějak transformovaný obraz předmětu (rekvizity). Dnes, v době obliby a rozšíření digitálních zařízení si lze představit vznik fotogramu i prostřednictvím skeneru, a lze tak snadno vytvořit i fotogramy barevné (mnohem komplikovanější je realizovat barevný fotogram cestou fotochemickou, tj. na barevném fotografickém papíře, např. vzhledem k jeho relativně vysoké světlocitlivosti). Klasickým fotogramům (tj. pořízeným na fotopapír průnikem světla přes předmět) se svým výsledkem podobají ty fotogramy, které jsou vytvořeny na skeneru, určeném pro snímání průsvitných předloh (např. klasický skener s dianástavcem, nebo s pomocí přídavného horního světelného zdroje), tedy je-li zdroj světla nad předmětem, neboli na opačné straně než je světlocitlivá pohyblivá lišta skeneru. Naproti tomu „fotogramy“, které vzniknou položením předmětu na běžný skener (tj. určený pro snímání neprůsvitných předloh) se blíží svým vzhledem (i technologií vzniku) již spíše fotografii, neboť světlo odražené od předmětu je zachyceno světlocitlivou lištou skeneru (na téže straně jako světelný zdroj), a ta je vlastně soustavou jakýchsi maličkých „fotoaparátků“ (čoček a čidel).

Komentář A.Macenauera
Stolní skener je v současnosti levnější záležitost než digitální fotoaparát. Můžete se dát to tvorby fotogramů, aniž byste se museli máchat v chemikáliích. V kombinaci s programy typu Photoshop se vám dostává do ruky úžasně produktivní tvůrčí nástroj. Musím říci, že dva fotogramy, které přikládám v ukázce byla spíše minutová záležitost od okamžiku, kdy nápad vznikl. U naskenovaného fotogramu jsem pouze pomocí úrovní upravil vyvážení barev a lehce zaostřil. Pro převedení do jiných barevných odstínů nebylo potřeba cross procesů či infračervených filmů s filtry. Stačilo kliknutí myši na tlačítko převedení do inverzních barev.

Fotogram

Fotogram v inverzních barvách

Použitá literatura:

Baleka, Jan: Výtvarné umění – výkladový slovník, Academia, Praha 2002
Feininger, Andreas: Vysoká škola fotografie, Orbis, Praha 1968
Hlaváček, Luboš: Řeč tvarů, Horizont, Praha 1984
Šmok, Ján: Skladba fotografického obrazu, SPN (FAMU), Praha 1974, 1986