Vír ve Vogézách

Velmi rád cestuji a snažím se své “objevy“ co nejlépe zobrazit. Byla to od počátku i taková vize našeho serveru. Nejsem typ, který cestu promýšlí do posledního detailu. Plány se upřesňují podle počasí, informací a doporučení zjištěných až na místě, nálady vlastní či spolucestovatelů, kteří mají občas „silné výhrady“. V poslední době jezdíme téměř výhradně s rodinou a to s vybavením na stanování. Tento styl cestování je perfektní z hlediska množství míst a lidí, které poznáte. Je to však přímo pohroma z hlediska výběru fototechniky na cestu. Proto nakonec končím tak, že beru skoro všechno, co vlastním. Také musím potvrdit, že i během již několikadenní cesty skoro vždy použiji téměř vše. Do zcela neznámých míst přicházíte v nejrůznější denní dobu. Jen v malém procentu případů máte opravdu ideální světelné podmínky, o kterých je perfektní fotografie. I když světelné podmínky nejsou ideální, fotografovat prostě musíte. Nemusíte se sem již nikdy vrátit a časem by vás to mrzelo, že jste tehdy neměli to či ono. Alespoň takhle to funguje v mém případě. Abych vás trochu motivoval vláčet na cestách více fototechniky namísto lehké zrcadlovky či kompaktu na krku, rozhodl jsem se popsat svůj příběh s vodními víry.

Asi před třemi roky fotograf Jiří Havel publikoval nádherné snímky podzimní přírody s vířící vodou plnou spadaného zlatého listí. Viděl jsem pak ještě několik podobných snímků jiných autorů, ale moc toho zase nebylo. Ani se tomu nedivím. Ani na střední Šumavě, kde je spousty potoků, jsem zatím při svých putováních nenalezl optimální místo. Pak by mi již stačilo počkat na ošklivý deštivý den, který je na tyto snímky ideální. Těch bývá na podzim na Šumavě dost. Kameny a mech jsou krásně mokré a barvy nádherně syté. Za takového psího počasí to chce fotografovat kolem poledne, aby bylo v hlubokém lese alespoň trochu světla. Fotoaparát se připevní na solidní stativ, nasadíte předem vybraný objektiv a zacloníte “na malou díru” t.j. clonové číslo obvykle někde mezi 11 až 22. Pro zachycení efektu rozmazaného listí v bílé “mlhavé” proudící vodě pomalého lesního víru potřebujete dobu otevření závěrky typicky delší než 5 vteřin. Na fotografování v těchto podmínkách je ideální inverzní film s nízkou citlivostí ISO 50 či 100, který díky vyšší strmosti (ve srovnání s negativními materiály) zvýrazní malý kontrast typický pro snímky za takovéhoto počasí. Pro vlastníky digitálních fotoaparátů, dlouhé časy nejsou ideální. Situace se však již hodně zlepšila díky lepší regulaci úrovně vnitřního šumu elektronických čidel, což umožnilo prodloužit maximální časy otevření závěrky. Přesto inverzní filmy s nízkou citlivostí a ultra-jemným zrnem tady budou ještě asi hodně dlouho vyhrávat.

Velmi dobré místo pro fotografování vodních vírů jsem náhodně nalezl loni v srpnu ve francouzských Vogézách. Bylo to bohužel ve dvě hodiny odpoledne za téměř jasného dne. V úzkém kaňonu byla pod malým vodopádem mělká tůň, ve které se pomalu točila voda. Původně jsem vyrazil k vodopádu, který jsem viděl z turistické cesty. Ten se mi však nakonec moc nelíbil. Na Šumavě jsou hezčí, s kameny porostlými mechem. V tůni nebyly žádné listy. Na okolních javorech a bucích však již tu a tam svítily žluté podzimní listy. V korytě ve skále ležela halda loňského bukového listí. Prostě typická situace: na krásném místě, ale v nesprávnou dobu. Na ideální podmínky pošmourného říjnového dne tady čekat nemohu. Je nutné použít filozofii “lepší něco než nic”. V takových situacích se bez potřebné fototechniky v batohu neobejdete.

Loni v srpnu ve Vogézách jsem byl dobře připraven; stativ, polarizační filtr, objektiv s ohniskem 20 mm a dva zoomy pokrývající rozsah 28 až 105 mm. Polarizační filtr nastavený do polohy maximálního ztmavení (90 stupňů vůči bodovému zdroji světla) pomůže prodloužit čas o dvě clonová čísla (4 krát). Půlený šedý filtr s rozhraním Soft umí snížit kontrast o dvě clony. Všem, kteří chcete hodně fotografovat krajiny, doporučuji ultraširoký objektiv. Pokud si můžete dovolit jen jeden s pevnou ohniskovou vzdáleností, doporučuji 20 mm. 17mm je až moc a 24 mm zase příliš blízko běžné širokoúhlé ohniskové vzdálenosti 28 mm. Bez dvacítky bych měl loni v tom úzkém kaňonu problém.

Ale co s listy? Vyhýbám se asi zbytečně konzervativně umělým zásahům do běhu přírody. Je to věc osobního pocitu. V tomto případě jsem však udělal výjimku. Vír jsem naplnil žlutými listy a vybral jsem i hromádku zachovalých hnědých ze skalního koryta. Po nastavení polarizačního filtru do optimální polohy a zaclonění na f 22, což je maximum na objektivu jsem se dostal na čas 15 vteřin. Film Fujichrome Provia s citlivostí ISO 100 má výhodu, že při dlouhých časech nemusíte počítat s kompenzacemi způsobenými Schwarzschildovým jevem. A výsledek? To místo lze určitě vyfotografovat lépe. Přesto jsem dnes rád, že jsem ten vír tehdy zkusil. Mám z toho místa pěkný fotografický zážitek, a jak vidíte, i článek.