Děti Tibetu

Narozdíl od Západu rodiče na střeše světa jsou neustále se svými dětmi. Berou je s sebou do práce, na cesty, nebo se s nimi jen mazlí. Vztah matky a dítěte je zde nesmírně intimní. Civilizace proniká do Tibetu mílovými kroky. Mizí lidé, jejich nástroje, oblečení i stavby. Nastupuje síla průmyslu spotřeby. Věřme, že honba za pofidérním bohatstvím nezničí krásný vztah, který ke svým dětem lidé z vysokohorské plošiny mají.

Malý a Velký Tibet

Tibet měl pro mne od malička příchuť tajemnosti. Kláštery v horách, mniši hledající nové poznání, kóry s poutníky, kteří se v hlubokém sněhu snaží o zajištění si lepšího postavení v příštím životě, stáda jaků na pustých pláních.
V posledním roce jsem projel tisíce kilometrů Tibetem jak na čínské, tak i indické straně. Země, jejíž buddhistické náboženstí rozšířil Čingischán do celé oblasti, již zdaleka není zemí ovládanou kláštery a náboženstvím. Projel jsem oblastmi, kterými Heinrich Harrer v době druhé světové války procházel z vojenského utečenského tábora v Indii až do posvátné Lhasy, kde se dostal až k nejvyššímu vládci: dalajlamovi. Do Lhasy od letošního léta vede železnice z Číny. Podél nepálské a dále indické hranice směrem na západ se buduje silnice, která má již na velké části asfaltový povrch. Spojení Lhasy s regionálním centrem západního Tibetu Ali asfaltkou je otázkou několika málo let. Tohle všechno ještě více urychlí rychlost změn. Sami Tibeťané mi říkali, že za deset let tu bude Čína. Starý svět pomalu zaniká. Čínští vojáci se fotografují před Potalou a pracovní týmy tvořené převážně Číňany již začínají ovládat ekonomiku země.

Hranice mezi velkými asijskými rivaly Indií a Čínou je víceméně uzavřena. Přesto v oblasti indického Pangongu najdete až podezřele mnoho čínského spotřebního zboží. Když napadne sníh a cesty se uzavřou, nastane pravý ráj pro pašeráky čínského porcelánu, termosek, bot, které se pak mění za indickou a nepálskou produkci. Pro turistu je indický Malý Tibet (Ladakh) víceméně svobodnou zemí. S výjimkou pohraničních území s Čínou a Pákistanem se zde můžete pohybovat volně bez zvláštních povolení. Čínský Tibet je policejní stát. Kromě Lhasy a několika málo míst v její blízkosti potřebujete na vše haldy povolení. Jde to sice i bez nich, ale pokud narazíte na čínskou policii nebo armádu, riskujete minimálně tučnou pokutu. Na řadě tibetských shromáždění asistují obrněné transportéry a štítonoši, takže to vždy nemusí být legrace… Lidé na obou stranách hranice žijí téměř identickým způsobem. Indický Ladakh, někdy nazývaný Malý Tibet, je však jen malým zlomečkem území Tibetu na čínské straně.

Tibetská rodina

Základem sociální struktury je rodina. Vzhledem k tomu, že úrodné půdy je velmi málo, její vlastnictví v rámci rodiny je hlavní prioritou. Nejstarší syn je dědicem. Když není syn, nastoupí dcera. O výběru ženicha či nevěsty rozhoduje rodina. Až do příchodu Číňanů se v Tibetu příliš neřešilo, kdo je otcem dítěte, zda starší či mladší bratr. Děti nazývaly hlavu rodiny “velkým otcem“ a mladší bratry “malými otci“. Odborně se takové společenství nazývá polyandrie. Přesto vztah k dětem byl v Tibetu vždy velmi intimní. Nemají zde žádnou instituci jako jesle, kam se dítě odloží a maminka vyrazí do práce či za zábavou. S dětmi se tady chodí do práce, na cesty, prostě všude. Připadá mi, že vztah matky a dítěte je zde mnohem přímější, než v naší moderní společnosti. Něco z toho jsem se snažil zachytit i na svých fotografiích.

Pár zkušeností s fotografováním

Fotografuji středoformátovým Pentaxem 645. Na portréty používám nejčastěji zoom 80–160mm/f4,5 (ekv. 35mm přibližně 50–100mm). Fotoaparát s objektivem není žádný nenápadný drobeček. S portréty v Tibetu je to někdy dost problematické. Panuje totiž pověra, že snímek bere část duše člověka. Některé maminky jakmile vidí fotoaparát ženou své děti domů a snaží se zabránit, abyste je mohli fotografovat. Většinou se pokusím nejprve navázat kontakt s dítětem pomocí všelijakých grimas a zvuků. Pokud se daří, je šance, že se otevře srdce maminky nebo tatínka. V celém světě to funguje stejně a nezáleží na světadílu či náboženstí. Pochválení dítěte otevírá srdce a naopak.

Incident s filmovým svitkem

Na expedice do Himálaje jezdím s pytlem filmů, přestože elektrifikace postupuje stále výše do hor. Na měsíc mi stačí zhruba 100 svitků, které obvykle mixuji v poměru 80/20 ISO100/ISO400. Film k založení volím obvykle podle počasí a podle toho, zda se chystám používat stativ. Vím, že na filmový svitek tady na Fotoaparátu.cz již mnoho lidí nefotografuje. Pro ty, kdo na něj ještě fotí, jsem si letos z Tibetu přivezl následující nepříjemný poznatek. Po naexponování filmu vyjmete film z fotoaparátu a svitek zalepíte proužkem papíru na konci papírového krytu. Fujifilm před několika lety na svých filmech zaměnil mokré disperzní lepidlo, které se muselo slinit, za samolepící. V igelitovém pytli jsem měl v příručním zavazadle do letadla asi sto naexponovaných a zalepených svitků. S výjimkou zemí západní Evropy a Maďarska většinou letištní kontroly přesvědčím, aby mi udělali individuální prohlídku, abych se vyhnul rentgenu. Už jsem nafotil několik tisíc svitků bez jediného incidentu. Tenle byl můj první. Samolepící páska na svitku u jednoho filmu v haldě se částečně odlepila a nalepila se ke stěně igelitové tašky. V okamžiku, kdy policajt v Lhase na letišti vysypal filmy z tašky ke kontrole, svitek nalepený ke stěně igelitky se otevřel a osvítil. I když laboratoře nemají v oblibě dvojí zalepování svitků, tady jsem si poprvé rval vlasy, proč jsem to zatím nedělal. Po této zkušenosti každopádně doporučují vozit tenkou izolepu, naexponované svitky občas zkontrolovat a ty podezřelé přelepit. Jakou zkušenost máte vy?