Sony Alfa100

Čip

U digitálních aparátů je neméně důležitou součástí snímací čip. V tomto případě je jím RGB CCD senzor s efektivním rozlišením rovných 10 Mpix pocházející z vlastní výroby. Firma Sony jimi zásobuje i své konkurenty, kteří zatím vlastní čipy nevyrábí – například Nikon. V současném tvrdém konkurenčním boji tak má Sony v tomto ohledu velkou výhodu. Vraťme se však k samotnému čipu, jehož rozměry jsou 23,6×15,8mm. To odpovídá rozšířenému formátu označovanému zkratkou APS-C, což v praxi znamená, že ohnisko použitých objektivů je nutné vynásobit koeficientem x1,5, abychom si lépe představili ekvivalentní úhel záběru, který má většina z nás zažitý z kinofilmu. Maximální rozlišení čipu je 3872×2592 obrazových bodů. Ukládat můžete do souborů typu JPEG nebo RAW, případně v obou formátech současně. Samozřejmě lze také nastavit několik variant nižších rozlišení a ve formátu JPEG také míru komprese. Nastavit je možno také citlivost čipu v ekvivalentu jednotek ISO, které byly používány pro označení citlivosti filmů. K dispozici je rozsah hodnot od 80 do 1600 ISO. Mnoho čtenářů jistě hned napadne, jak je na tom tento aparát se šumem, a proto se na tuto problematiku hned podíváme na následujících testovacích snímcích.

Na ukázkovém snímku č.17 si můžeme prohlédnout obvyklou testovací noční scénu, vyfotografovanou nejnižší možnou citlivostí 80 ISO. Pro názornost je opět možné snímek stáhnout v plném rozlišení. Tentokrát je však fotografie složena ze dvou polovin, přičemž jedna byla pořízena při nastavení vyvážení bílé na automatiku a druhá na předvolbu “žárovka“, která je asi nejblíže poměrně agresivnímu světlu pouličních výbojek. Z výsledku je zřejmé, že automatika vyvážení bílé dosáhla standardního výsledku, ale nastavení na žárovku dopadlo již o poznání lépe. Daleko více nás však bude zajímat, jak dopadly výsledky při vyšších citlivostech. Pro snazší porovnání jsem provedl z každého snímku výřez v místě plynulého přechodu mezi jasem a stínem, kde je vliv šumu asi nejlépe viditelný. Výsledek tohoto srovnání najdete na ukázce č.18 a je z něj patrných hned několik poznatků. Jako první asi zaujme jistá míra desaturace. Ta je viditelná především u citlivosti 1600 ale i 80 ISO. Při vysoké citlivosti ISO je tento jev celkem obvyklý. Při nejnižší hodnotě mě tento efekt docela překvapil a pro jistotu jsem si celou sérii ještě jednou zopakoval. Je otázkou, jak tento jev posoudit a názory se asi budou dost lišit. Nicméně, osobně se kloním spíše k tomu, že je to více zajímavost než podstatná vada. Mnohem zajímavější je porovnání konkrétních jednotlivých úrovní šumu. V rozsahu do 400 ISO je výsledek vynikající a plně srovnatelný s kteroukoli jinou digitální zrcadlovkou. Při hodnotě 800 ISO je nárůst viditelnější, ale v porovnání s konkurencí jde opět spíše o standardní výsledek. Šum je snad možná jen velmi nepatrně silnější. U citlivosti 1600 ISO je již nárůst šumu zřetelný a výsledek je oproti konkurenčním přístrojům sice slabší, ale nijak dramatický rozdíl to není. Překvapivý je efekt funkce redukce šumu, kterou lze aktivovat přímo v aparátu. Tato funkce je poměrně velmi účinná a nejen že efektivně odstraňuje samotný šum i s jeho případnými barevnými artefakty, ale navrací snímkům také jejich saturaci, která je jak již bylo řečeno u této citlivosti bez aktivované redukce šumu viditelně snížena. Při nutnosti použití takto vysoké hodnoty citlivosti čipu mohu funkci redukce šumu všem uživatelům vřele doporučit, protože zlepšení celkové kvality snímku je opravdu znatelné. Celkově bych pak kvalitu použitého snímače hodnotil jako velmi dobrou, i když je nutné počítat se zmíněnou desaturací u hodnot 80 a 1600 ISO a také je třeba pamatovat na nutnost aktivace funkce redukce šumu při 1600 ISO.

Funkce

Funkčně je aparát velmi dobře vybaven a mnohé z těchto funkcí nejsou u konkurenčních aparátů úplně běžné. Ty nejběžnější funkce snad ani nemá smysl vyjmenovávat. Z tohoto pohledu aparát zvládá vše, co je potřeba. Zajímavější jsou však některé méně standardní funkce, jako je třeba vysokorychlostní synchronizace záblesku s externím systémovým bleskem nebo propracovaný systém měření expozice pracující ve třech nezávislých režimech – multisegmentové měření, měření se zvýhodněným středem a přesné bodové měření. Měřit expozici lze i s manuálními objektivy, což jistě velmi ocení především uživatelé, kteří mají v oblibě dostupné a stále velmi populární objektivy se závitem M42, které lze přes příslušnou redukci na tomto aparátu bezproblémově využívat. Za zmínku také stojí, že velký a kvalitní 2,5“ LCD monitor umí zobrazovat nejen přeexponované části snímku ale také podexponované. Aparát je také vybaven novým systémem čištění čipu od prachu. Ještě zajímavější je například funkce optimalizace dynamického rozsahu označená jako D-R. Je to vlastně obdoba takzvaného digitálního blesku, se kterým jako první přišel na trh Hewlett-Packard a který pod označením D-lighting používá třeba konkurenční Nikon. Funkce je to poměrně užitečná a jejím principem je softwarové prosvětlení tmavých partií fotografované scény přímo v aparátu. Funkce je dvoustupňová a její použití demonstruji na ukázkovém snímku č.19.

Ukázka je složena ze tří snímků, kdy na prvním je funkce vypnutá a na dalších dvou jsou aktivované oba její stupně. V prvním stupni jsou detaily ve stínu lépe prokreslené a hlavně prosvětlené, ve druhém stupni je efekt lépe dotažen a to i barevně. Ukázka je zhruba středem v možnosti využití této funkce. Čím je rozsah jasů a stínů v kompozici nižší, tím méně je efekt zřetelný a naopak u hodně kontrastních scén je zase efekt o poznání silnější. Skeptici jistě namítnou, že téhož lze docílit i zpracováním na PC, ale na druhou stranu je algoritmus této funkce velmi citlivě propracovaný a jeho použití je mnohem pohodlnější a rychlejší než následná úprava snímků v počítači a to nejen pro ty méně zdatné v softwarové oblasti.
Asi největším trhákem testovaného aparátu je integrovaný stabilizátor obrazu, který je zabudován přímo v těle a vibrace redukuje přímo pohybem samotného čipu. Tento systém je znám již delší dobu a je vynálezem ještě z dob Minolty. Časem se osvědčil a stal se populárním a to nejen v zrcadlovkách ale i v kompaktních aparátech. V zrcadlovkách tento princip převzal už i konkurenční Pentax. Stabilizátor lze aktivovat samostatným vypínačem a je poměrně velmi účinný. Ve spojení s již zmíněným měřením expozice se pak ještě dále zúročí například při použití levných manuálních objektivů M42. Účinnost lze bohužel jen těžko změřit nebo demonstrovat, ale obecně a subjektivně bych řekl, že je přinejmenším stejně účinný jako obvyklejší stabilizátory integrované v objektivech. Celkově pak lze říci, že právě stabilizace obrazu bez ohledu na typ použitého objektivu je asi tou vůbec největší předností tohoto fotoaparátu.

Zapomenout nesmíme ani na systém automatického zaostřování. Ten je realizován devítibodovým senzorem s možností volby jednotlivých ostřících bodů. Ty jsou přímo na matnici aparátu indikovány červeně svítícími znaky v místech senzorů, které jsou rozmístěny trošku netradičně avšak velmi efektivně a dostatečně pokrývají celé obrazové pole při všech myslitelných kompozicích. V reálném nasazení se mi tento systém velmi dobře osvědčil a neměl problém sledovat ani velmi rychle se pohybující objekty a neměl ani nejmenší problém s přesným zaostřením i v hodně nepříznivých světelných podmínkách – například při pořizování nočních snímků v části věnované úrovni šumu při jednotlivých citlivostech.