Sony Alfa100

Početné řadě příznivců zrcadlovek značky Minolta a později KonicaMinolta hodila záchranný kruh firma Sony, která převzala závazky i nástupnictví po této společnosti. KonicaMinolta se již výrobě fototechniky nevěnuje. První zrcadlovkou, která byla vyrobena pod hlavičkou Sony, je právě 10 Mpx model Alfa100 s integrovaným stabilizátorem. Pojďme si ji představit v dnešním redakčním testu.

Tělo – mechanické provedení a ovládání

Již na první pohled je zřejmé, že A100 koncepčně vychází z předchozích osvědčených modelů vyráběných ještě pod označením společností KonicaMinolta a Minolta. Tělo je provedeno v tradiční černé barvě. Je sice celoplastové, ale přesto působí poměrně robustním dojmem podobně jako třeba plastové aparáty Nikon. Již na dotek působí odolněji než třeba Canon EOS 350D. Použité plasty jsou kvalitní, pevné, dostatečně silné a přesně na sebe pasující. Kovové jsou oba otočné voliče na horní straně a také stativový závit a bajonet objektivu.
Jak je již dnes dobrým zvykem, tělo výborně padne do ruky a bez problémů vyhoví i uživatelům s větší rukou. Také ergonomie je vyvážená a ovládací prvky jsou dobře dosažitelné, popsané i ovladatelné. Drobnou výhradu bych měl snad jen vůči internímu blesku a otočnému voliči. Interní blesk není ovládán tlačítkem, ale je nutné jej vytáhnou ryze mechanicky rukou. Otočný volič u spouště je zase natočen poměrně nešťastně kolmo vzhůru, čímž není v příliš ideální pozici vůči ukazováčku pravé ruky, kterým je ovládán. Další dva již zmíněné kovové voliče jsou na druhou stranu přímo vzorné – jsou velké, pevné a kvalitně provedené. Jeden slouží k přepínání expozičních režimů a druhý pro přímý vstup do nastavení systému měření expozice, režimů blesku, režimů ostření, citlivosti ISO, vyvážení bílé, optimalizace dynamického rozsahu a nastavení obrazových parametrů jas, kontrast a ostrost. Toto řešení je trošku netradiční, zato poměrně praktické a hlavně rychlé. Dotaženým detailem je potvrzovací tlačítko uprostřed tohoto voliče, které zabraňuje nechtěné změně nastavení třeba při pohybu aparátu v brašně, což je třeba problémem levnějších Nikonů D50 a D70s.

Podobně netradičním řešením je absence LCD displeje, který obvykle bývá u zrcadlovek na horní straně aparátu a jeho zastoupení LCD monitorem na zadní stěně. I s tímto řešením jsme se již v minulosti setkali u několika předchozích modelů a poprvé po něm sáhnul i konkurenční Canon u své novinky EOS 400D. Toto řešení má řadu zastánců ale i odpůrců, já se nebudu klonit ani na jednu ze stran a nestranně pouze vyjmenuji argumenty obou táborů. Zastánci tvrdí, že hodnoty jsou lépe, zřetelněji a přehledněji zobrazené, navíc se grafické řešení otáčí s otáčením aparátu na výšku a nezanedbatelná je i velikost znaků, která je velkou předností především pro uživatele s horším zrakem. V noci také odpadá nutnost aktivace podsvícení. Odpůrci naopak namítají především vyšší spotřebu energie a nutnost při změně hodnot natočit aparát do polohy jako při prohlížení snímků. Další málo obvyklou „vychytávkou“ je deaktivace LCD monitoru (pro úsporu energie) pouhým přiložením oka k hledáčku. Tímto způsobem lze volitelně aktivovat i systém automatického ostření.
Zbývající ovládací prvky jsou již rozmístěny i provedeny obvyklým způsobem. Důležité funkce jsou vyvedeny do samostatných tlačítek a nechybí ani kontrola hloubky ostrosti, dioptrická korekce hledáčku a samozřejmě vypínač integrovaného stabilizátoru. Hlavní vypínač je umístěn poměrně intuitivně vlevo od hledáčku pod palcem levé ruky, což je pohodlnější než třeba u konkurenčních Canonů. Ty však mají naopak lépe vyřešen pohyb v menu otočným kolečkem s potvrzením uprostřed, zatímco Sony zůstal u konzervativního křížového voliče. Ten je dobře proveden a je také bezproblémově ovladatelný. Napravo od něj najdeme slot pro paměťové karty typu CompactFlash, ty jsou u digitálních zrcadlovek asi nejobvyklejší. Dvířka jsou dobře aretována a nemají ani nejmenší tendenci k samovolnému otevírání.

Objektivy

Jako obvykle neopomenu zdůraznit, že nejdůležitější součástí každého fotoaparátu je jeho objektiv a právě objektivům věnuji tuto druhou kapitolu. V případě objektivů použitelných na Sony A100 lze používat všechny AF objektivy, které byly vyrobené pod značkami Minolta, KonicaMinolta a Sony. Celkový přehled je až překvapivě dlouhý a krom více méně běžných objektivů, v něm nechybí ani specializovaná skla od rybího oka, přes makroobjektivy, telekonvertory až po zrcadlové objektivy. Nechybí ani profesionální teleobjektivy s ultrazvukovým motorem ostření SSM (viz ukázkové snímky č.6 a 7). Celkový přehled všech kompatibilních objektivů si můžete prostudovat na stránkách výrobce. Část objektivů je totožná s dřívějšími modely, které se vyráběly ještě pod původním označením Minolta, část pochází z doby KonicaMinolta a je tu i několik úplně nových objektivů, které už do vínku dostaly označení Sony. Některé nové objektivy jsou zvlášť zajímavé, protože u nich byla zúročena delší předchozí spolupráce Sony se špičkovým výrobcem optiky Carl Zeiss. Za všechny bych jmenoval alespoň téměř legendární portrétní objektiv Carl Zeiss Planar 85mm f/1,4 a také nový a skutečně velmi zajímavý základní objektiv určený speciálně pro digitální zrcadlovky s formátem čipu APS-C, který nese označení Carl Zeiss Vario-Sonnar 16–80mm f/3,5–4,5. Jeho ekvivalentní rozsah na aparátu A100 je 24–120mm. Oba si můžete prohlédnout na ukázkových snímcích č.6 a 7. V době psaní tohoto článku (08/2006) je sice několik zahraničních obchodů již má v ceníku, reálně však na trhu zatím nejsou (týká se to i řady dalších typů) a bohužel nejsou ani k dispozici u výrobce (respektive dovozce) k zapůjčení pro potřebu tohoto testu. V budoucnu se jim však určitě budeme ještě věnovat a to možná i v samostatném článku.

Nyní se však vraťme na pevnou zem a podívejme se na běžné objektivy, se kterými bude Sony A100 dodávána v obvyklých cenově zvýhodněných setech. První ze dvou setů je možné pořídit se základním objektivem Sony DT 18–70mm f /3,5–5,6 a druhý může být rozšířen o teleobjektiv Sony 75–300mm f/4,5–5,6. Oba objektivy si můžete prohlédnout na ukázkových snímcích č.10 a 11. Základní objektiv 18–70 je určen výhradně pro použití na digitálních zrcadlovkách s formátem čipu APS-C, jehož ekvivalentní rozsah ohniska je 27–105mm a jde o klasickou ukázku typického takzvaného “setového“ objektivu. Konstrukce je celoplastová a to bohužel včetně bajonetu (což je však v této kategorii běžné). Objektiv nemá clonový kroužek a ani orientační stupnici zaostřených vzdáleností. Má však velmi dobře vyznačen kontrolní bod pro upínání k tělu. V ceně je také bajonetová sluneční clona a krytka umožňující nasazení i sejmutí i v případě, že je sluneční clona nasazena. Clona je klasická kruhová, protože přední element objektivu se při ostření otáčí. Přes uvedené výhrady lze objektiv v této kategorii pořád ještě řadit k těm lepším. Především vzhledem k příjemnému provedení, hladkému chodu zoomovacího prstence a také k širšímu rozsahu ohniska 18–70mm proti jinak běžnému menšímu rozsahu 18–55mm, který používá například Canon a Nikon.

V podstatě vše, co již bylo řečeno o základním objektivu, platí i o teleobjektivu z rozšířeného setu. Výjimkou je však posledně zmíněný rozsah ohniska, protože 75–300mm je standardní hodnota, kterou používají v podstatě všechny značky v této kategorii. Změnou je dále fakt, že tento objektiv lze použít i na starší kinofilmové přístroje, protože není omezen formátem čipu APS-C. Posledním a velmi příjemným odlišným detailem je kovový bajonet, což lze v této třídě považovat za mírný nadstandard.
Po optické stránce jsou oba objektivy také standardem ve své třídě, plně srovnatelným s kterýmkoli jiným objektivem konkurenčních výrobců. Tento standard se naštěstí od dob prvních setových objektivů podstatně zlepšil a vzhledem k velmi výhodné ceně ve zvýhodněných setech je mohu především začínajícím, ale i pokročilejším uživatelům s klidným svědomím doporučit. Ti náročnější, kteří budou chtít docílit skutečně maximálních výsledků, mají možnost sáhnout po již zmíněných sklech od Carl Zeiss. Základní objektiv má velmi dobrou kresbu i přenos kontrastu a nemá tendenci k chromatické aberaci. Kresbu za běžných podmínek můžete posoudit na ukázkovém snímku č.12 a 13, které byly pořízeny clonou f/8, časem 1/160 a citlivost ISO 100. Oba snímky je pro lepší posouzení možné stáhnout v plném rozlišení v nejvyšší kvalitě a rozlišení formátu JPEG. Na ukázkovém snímku č.14 byla také použita clona f/8 ale čas už byl jen 1/40 při nejvyšší citlivosti ISO 1600. Opět jej můžete stáhnout v plném rozlišení a současně na něm posoudit nejen kresbu objektivu, ale i rozsah a podání jasů a stínů, a také vliv vysoké citlivosti snímacího čipu. Na snímku č.15 je pak ke stažení fotografie pořízená setovým teleobjektivem časem 1/250 při cloně f/5,6 a citlivosti čipu ISO 400. Zde je patrné, že kresba je vzhledem ke kategorii také velmi dobrá, objektiv však má poměrně silný sklon k chromatické aberaci, která je patrná na přechodech mezi světlými a tmavými partiemi.

Čip

U digitálních aparátů je neméně důležitou součástí snímací čip. V tomto případě je jím RGB CCD senzor s efektivním rozlišením rovných 10 Mpix pocházející z vlastní výroby. Firma Sony jimi zásobuje i své konkurenty, kteří zatím vlastní čipy nevyrábí – například Nikon. V současném tvrdém konkurenčním boji tak má Sony v tomto ohledu velkou výhodu. Vraťme se však k samotnému čipu, jehož rozměry jsou 23,6×15,8mm. To odpovídá rozšířenému formátu označovanému zkratkou APS-C, což v praxi znamená, že ohnisko použitých objektivů je nutné vynásobit koeficientem x1,5, abychom si lépe představili ekvivalentní úhel záběru, který má většina z nás zažitý z kinofilmu. Maximální rozlišení čipu je 3872×2592 obrazových bodů. Ukládat můžete do souborů typu JPEG nebo RAW, případně v obou formátech současně. Samozřejmě lze také nastavit několik variant nižších rozlišení a ve formátu JPEG také míru komprese. Nastavit je možno také citlivost čipu v ekvivalentu jednotek ISO, které byly používány pro označení citlivosti filmů. K dispozici je rozsah hodnot od 80 do 1600 ISO. Mnoho čtenářů jistě hned napadne, jak je na tom tento aparát se šumem, a proto se na tuto problematiku hned podíváme na následujících testovacích snímcích.

Na ukázkovém snímku č.17 si můžeme prohlédnout obvyklou testovací noční scénu, vyfotografovanou nejnižší možnou citlivostí 80 ISO. Pro názornost je opět možné snímek stáhnout v plném rozlišení. Tentokrát je však fotografie složena ze dvou polovin, přičemž jedna byla pořízena při nastavení vyvážení bílé na automatiku a druhá na předvolbu “žárovka“, která je asi nejblíže poměrně agresivnímu světlu pouličních výbojek. Z výsledku je zřejmé, že automatika vyvážení bílé dosáhla standardního výsledku, ale nastavení na žárovku dopadlo již o poznání lépe. Daleko více nás však bude zajímat, jak dopadly výsledky při vyšších citlivostech. Pro snazší porovnání jsem provedl z každého snímku výřez v místě plynulého přechodu mezi jasem a stínem, kde je vliv šumu asi nejlépe viditelný. Výsledek tohoto srovnání najdete na ukázce č.18 a je z něj patrných hned několik poznatků. Jako první asi zaujme jistá míra desaturace. Ta je viditelná především u citlivosti 1600 ale i 80 ISO. Při vysoké citlivosti ISO je tento jev celkem obvyklý. Při nejnižší hodnotě mě tento efekt docela překvapil a pro jistotu jsem si celou sérii ještě jednou zopakoval. Je otázkou, jak tento jev posoudit a názory se asi budou dost lišit. Nicméně, osobně se kloním spíše k tomu, že je to více zajímavost než podstatná vada. Mnohem zajímavější je porovnání konkrétních jednotlivých úrovní šumu. V rozsahu do 400 ISO je výsledek vynikající a plně srovnatelný s kteroukoli jinou digitální zrcadlovkou. Při hodnotě 800 ISO je nárůst viditelnější, ale v porovnání s konkurencí jde opět spíše o standardní výsledek. Šum je snad možná jen velmi nepatrně silnější. U citlivosti 1600 ISO je již nárůst šumu zřetelný a výsledek je oproti konkurenčním přístrojům sice slabší, ale nijak dramatický rozdíl to není. Překvapivý je efekt funkce redukce šumu, kterou lze aktivovat přímo v aparátu. Tato funkce je poměrně velmi účinná a nejen že efektivně odstraňuje samotný šum i s jeho případnými barevnými artefakty, ale navrací snímkům také jejich saturaci, která je jak již bylo řečeno u této citlivosti bez aktivované redukce šumu viditelně snížena. Při nutnosti použití takto vysoké hodnoty citlivosti čipu mohu funkci redukce šumu všem uživatelům vřele doporučit, protože zlepšení celkové kvality snímku je opravdu znatelné. Celkově bych pak kvalitu použitého snímače hodnotil jako velmi dobrou, i když je nutné počítat se zmíněnou desaturací u hodnot 80 a 1600 ISO a také je třeba pamatovat na nutnost aktivace funkce redukce šumu při 1600 ISO.

Funkce

Funkčně je aparát velmi dobře vybaven a mnohé z těchto funkcí nejsou u konkurenčních aparátů úplně běžné. Ty nejběžnější funkce snad ani nemá smysl vyjmenovávat. Z tohoto pohledu aparát zvládá vše, co je potřeba. Zajímavější jsou však některé méně standardní funkce, jako je třeba vysokorychlostní synchronizace záblesku s externím systémovým bleskem nebo propracovaný systém měření expozice pracující ve třech nezávislých režimech – multisegmentové měření, měření se zvýhodněným středem a přesné bodové měření. Měřit expozici lze i s manuálními objektivy, což jistě velmi ocení především uživatelé, kteří mají v oblibě dostupné a stále velmi populární objektivy se závitem M42, které lze přes příslušnou redukci na tomto aparátu bezproblémově využívat. Za zmínku také stojí, že velký a kvalitní 2,5“ LCD monitor umí zobrazovat nejen přeexponované části snímku ale také podexponované. Aparát je také vybaven novým systémem čištění čipu od prachu. Ještě zajímavější je například funkce optimalizace dynamického rozsahu označená jako D-R. Je to vlastně obdoba takzvaného digitálního blesku, se kterým jako první přišel na trh Hewlett-Packard a který pod označením D-lighting používá třeba konkurenční Nikon. Funkce je to poměrně užitečná a jejím principem je softwarové prosvětlení tmavých partií fotografované scény přímo v aparátu. Funkce je dvoustupňová a její použití demonstruji na ukázkovém snímku č.19.

Ukázka je složena ze tří snímků, kdy na prvním je funkce vypnutá a na dalších dvou jsou aktivované oba její stupně. V prvním stupni jsou detaily ve stínu lépe prokreslené a hlavně prosvětlené, ve druhém stupni je efekt lépe dotažen a to i barevně. Ukázka je zhruba středem v možnosti využití této funkce. Čím je rozsah jasů a stínů v kompozici nižší, tím méně je efekt zřetelný a naopak u hodně kontrastních scén je zase efekt o poznání silnější. Skeptici jistě namítnou, že téhož lze docílit i zpracováním na PC, ale na druhou stranu je algoritmus této funkce velmi citlivě propracovaný a jeho použití je mnohem pohodlnější a rychlejší než následná úprava snímků v počítači a to nejen pro ty méně zdatné v softwarové oblasti.
Asi největším trhákem testovaného aparátu je integrovaný stabilizátor obrazu, který je zabudován přímo v těle a vibrace redukuje přímo pohybem samotného čipu. Tento systém je znám již delší dobu a je vynálezem ještě z dob Minolty. Časem se osvědčil a stal se populárním a to nejen v zrcadlovkách ale i v kompaktních aparátech. V zrcadlovkách tento princip převzal už i konkurenční Pentax. Stabilizátor lze aktivovat samostatným vypínačem a je poměrně velmi účinný. Ve spojení s již zmíněným měřením expozice se pak ještě dále zúročí například při použití levných manuálních objektivů M42. Účinnost lze bohužel jen těžko změřit nebo demonstrovat, ale obecně a subjektivně bych řekl, že je přinejmenším stejně účinný jako obvyklejší stabilizátory integrované v objektivech. Celkově pak lze říci, že právě stabilizace obrazu bez ohledu na typ použitého objektivu je asi tou vůbec největší předností tohoto fotoaparátu.

Zapomenout nesmíme ani na systém automatického zaostřování. Ten je realizován devítibodovým senzorem s možností volby jednotlivých ostřících bodů. Ty jsou přímo na matnici aparátu indikovány červeně svítícími znaky v místech senzorů, které jsou rozmístěny trošku netradičně avšak velmi efektivně a dostatečně pokrývají celé obrazové pole při všech myslitelných kompozicích. V reálném nasazení se mi tento systém velmi dobře osvědčil a neměl problém sledovat ani velmi rychle se pohybující objekty a neměl ani nejmenší problém s přesným zaostřením i v hodně nepříznivých světelných podmínkách – například při pořizování nočních snímků v části věnované úrovni šumu při jednotlivých citlivostech.

Příslušenství, cena a závěr

Velmi důležitou kapitolou je také rozsah volitelného příslušenství a toho je v případě systému Sony až překvapivě hodně. Ze sortimentu Minolty bylo přebráno to nejlepší a přibyla také řada novinek. Na ukázkovém obrázku č.20 je přehled toho nejlepšího, co výrobce nabízí. Ti zvídavější si mohou snímek stáhnout ve velkém rozlišení. Je z něj zřejmé, že výrobce myslel především na opravdu pestrou nabídku toho nejdůležitějšího a to objektivů. Nezapomněl však ani na systémové externí blesky, makroblesky, hledáčky a řadu dalších doplňků. Rozsah nabídky se téměř vyrovná i největším konkurentům v podobě Canonu a Nikonu a rozhodně předčil Olympus a asi i Pentax. Je však také nutno připomenout, že řada tohoto příslušenství ještě není reálně na pultech prodejen a je tak otázkou času (doufejme že krátkého), kdy se v českých obchodech objeví, v jakém rozsahu a také v jaké cenové relaci. Leccos však lze již teď odhadnout z ceníků velkých zahraničních prodejců, kde se již první vlaštovky objevily.

Závěrem je třeba se také zmínit o ceně. Cena základního setu s objektivem 18–70 se v našich obchodech v současné době (08/2006) pohybuje okolo 27 000,– Kč včetně DPH a set rozšířený o teleobjektiv ještě asi o 5 000,– Kč dráž. To je cena opravdu příjemná a aparát tak bude jistě velmi zajímavý i pro začínající amatérské fotografy, které jistě uspokojí. Vzhledem k plánované nabídce špičkových objektivů Carl Zeiss po tomto aparátu sáhne také nejeden náročnější tvůrce či profesionál.
Žádný skutečně zásadnější nedostatek jsem na tomto aparátu nenalezl a mezi výhodami bych závěrem ještě jednou vyzdvihl především integrovaný stabilizátor, integrované čištění čipu, příznivou cenu a rozsáhlou nabídku příslušenství. Na druhou stranu však zůstává otázkou, kdy se celý sortiment objeví také na našem trhu a za jakou cenu. Doufejme však, že Sony naváže na předešlou tradici aparátů Minolta, které vždy patřily k elitní skupině výrobků fotografické techniky. Našlápnuto k tomu má zatím velmi dobře.

Děkuji českému zastoupení firmy Sony za zapůjčení aparátu pro tento redakční test.