Fotografování sportovních akcí - I.díl

Fotograf a reportáž

Právě proto, že sport je neobyčejně dynamický, není snadné ho fotografovat. V reportážním fotu se v digitální éře řeší i etické otázky – zda je v pořádku, když ve jménu výsledku autor spojí políčka několika sériově nasnímaných snímků do jednoho záběru typu „best of“ a použije tváře hráčů s lepším výrazem nebo o kousek posune puk či míč. Jakkoli chápu komerční tlak na fotografy a redaktory, osobně zastávám názor, že v reportážní fotografii je změna obsahu nepřípustná.
To, co se děje kolem nás při sportu, je nezávislé na naší vůli, při mnoha disciplínách často máme vyhrazen jen malý „manipulační prostor“. Další konstantou je vybavení, které máme k dispozici. Na fotografii je ale krásné to, že pokud postavíme dva fotografy vedle sebe, a oni budou fotit tentýž děj, budou jejich snímky rozdílné. Na výsledcích se totiž podílejí kromě technologických golfově řečeno „handicapů“ hlavně zkušenosti, pohotovost a v nemalé míře i štěstí fotografa.

Na serveru FotoAparát.cz se sportovní fotografii věnuje několik kolegů, jejichž výsledky jsou výborné. Jistě budou moci mnohé z toho, co tady píšu, potvrdit, na leccos budou mít pravděpodobně jiný názor. Ale stejně jako oni vám všem mohu doporučit, pokud vám na to stačí fototechnika, a máte tu příležitost, zajděte někdy za sportem.

Po obecné teorii a pokusu o tématický lobbing se konečně dostávám k příkladům. A aby ta praxe nebyla stejně suchá jako teorie, místy trochu uberu na serióznosti.

Příklady

Hokej (je rychlý a tvrdý)

Pokud jde o přístup pořadatelů, liší se podle úrovně soutěže. Pro Tipsport Extraligu je výhradním marketingovým partnerem agentura BPA (www.bpa.cz), další specifika může určit ještě samotný klub. Fotografická pravidla na hokeji jsou celkem jasná: nasadit teleobjektiv (můj maximální zoom 70–200 je použitelný na bližší polovinu plochy), vyvážit bílou (a myslet na to, že jiná je v různých částech ledu, na mantinelech a dresech), držet se rozhodně časů kratších než 1/250s, být rychlý a dávat si pozor na to, co se děje kolem.
Focení hry je systematickým bojem se spoustou komplikací – hokejisté nemají dost pochopení pro kompozici a pohybují se po ledě podle vlastního uvážení, respektive podle toho, co si navzájem soupeři dovolí. Nemluvě už o puku, jehož trajektorie je výslednicí těchto vlivů.
Budete-li mít šanci na focení z publika, bude to snazší v tom, že nadhled dává šanci částečně se vyhnout překryvu hráčů, na druhou stranu snímky z byť lehkého nadhledu postrádají plnou dynamiku a atmosféru hry. Místa pro akreditované fotografy bývají pevně vyhrazena, většinou jsou u ledové plochy vedle střídaček a trestné lavice, podle řešení stadionu buď za plexi nebo přímo naostro.
Část fotografů volným okem sleduje hru, část ne. Zkusil jsem obojí a doporučil bych spíš první variantu – je vhodnější díky možnosti sledovat kontext, který se hodně rychle mění a také se vám nestane, že vás ze soustředění brutálně vytrhne leknutí, protože o mantinel, u kterého stojíte, obránce při přesilovce odpálí puk. Nemluvě o riziku, že ho neodpálí o mantinel.
Úhlová vzdálenost se liší podle vzdálenosti hráčů, občas je i kontinuální autofokus bez šancí. Ano – to je asi vhodná chvíle vrátit se znovu k technice. Dostatečně světelný teleobjektiv, kontinuální ostření a sériové snímání jsou tím, co nám pomůže v té mlýnici něco nafotit.
Kromě dynamiky hry se nabízí dostatek jiných témat – střídání, debaty hráčů na střídačkách, trenérovy pokusy vysvětlit hráčům, co by měli a co neměli… a v neposlední řadě také pohledy do publika, kde to často vře stejně intenzivně, jako na ledě.

Snímky použité v tomto článku pocházejí z Play-off 2005, utkání Zlín-Litvínov a Zlín-Pardubice.