Celebrity zblízka

Lidé viditelní

Jedna z definic říká, že veřejně známou osobou je ta, kterou každý pozná bez ohledu na to, zda se s ní někdy osobně setkal. S těmito lidmi se vídáme spíš jednosměrně – na stránkách novin a časopisů, v televizi, na pódiích… Při osobním setkání jsou mnozí právě takoví, jak to odpovídá jejich obrazu, ale jiní jsou těmto představám naopak vzdáleni – a to jak v kladném, tak záporném smyslu.
Vztah populárních osob a médií se liší případ od případu. Je buď vzájemným tolerováním (nejčastěji), symbiózou (často), parazitováním a bojem (nezřídka) nebo (a to velmi zřídka) vzájemným respektem. Na celebrity je v závislosti na míře jejich popularity vyvíjen velmi velký tlak. Jejich zkušenosti s fotografy mohou být opravdu různého druhu, a i to ovlivňuje jejich postoj k nim (tedy vlastně k nám).

Cesta přes překážky

I na FotoAparátu se občas objeví snímek populární tváře, zabíraný teleobjektivem na větší vzdálenost. Osobnost fotografovaného dodá snímku jakoby „exkluzivitu“, ale opravdu jen v uvozovkách. Je to přesně ten typ záběrů, které loví dobře vybavení amatéři nebo bulvár – buď se autorovi podaří snímek „ukrást“ bez vědomí fotografovaného (přičemž paparazzo pase po těch, kde je něco šťavnatého, nebo ke kterým aspoň pásne palcový fabulační titulek), nebo se mu dostane velmi zkoumavého, skoro karikovaného pohledu. O tom článek nebude – chci se věnovat „kontaktnější“ fotografii. Také všechny prezentované snímky vznikly s vědomím a – s výjimkou pana premiéra ;) – po dohodě s dotyčnými.
Smiřme se nejdříve s tím, že na dosah známé osobnosti se nedostane každý (často jen vybraní fotografové), ke každému (filtrace manažery, ochrankou) a pokaždé (někdy to jde snadno, jindy vůbec). Překážky není vhodné překonávat „násilím“. Pokud nám manažer vyloží, že není ani v nejmenším vhodné se teď snažit dostat k jeho „hvězdě“, je možné o tom diskutovat, ale nemá smysl se pokoušet tuto obranu prolomit (přelézt, podlézt, obejít). Může to totiž znamenat, že budeme „nežádoucí“ jednou pro vždy. Stejně tak je rozumné se odporoučet v případě, že celebrita vysloví přání typu „nic nebude“.
(Poznámka pod čarou: jasně formulované „ne“ nemusí nutně znamenat jednoznačně zápornou odpověď. Lidé jsou složití, známe to z každodenní komunikace. Pokud fotograf uplatní své psychologické schopnosti, může vše dopadnout úplně jinak.)

Koho, proč a jak se snažím fotit

Tady přejdu z obecného tónu k osobním zkušenostem. Fotím ve volném čase pro informační server kulturní, společenské a sportovní události. Přicházím na ně jako akreditovaný fotograf a od letošního roku také jako člen Syndikátu novinářů. Díky tomu se dostávám přes část překážek o něco snáz. Dost dlouhou dobu jsem chodil kolem celebrit s fotoaparátem a fotil je při práci, nejčastěji na koncertech, které tvoří dominantní procento mé reportážní činnosti. Díky letmým setkáním v zákulisí a srovnáváním toho, jak se tito lidé projevují na pódiu a mimo ně, mě postupně začala zajímat nejen ta jejich část, kterou obvykle ukazují světu, ale i oni sami jako lidé – právě na tom rozhraní, kdy se jejich neobyčejnost mísí s obyčejností.
Zjistil jsem, že je ve výsledku velký rozdíl, když mlčky obcházím kolem známých lidí, mířím na ně fotoaparátem, mačkám spoušť a sbírám náhodné snímky, nebo když s nimi prohodím pár vět jako s každým „normálním“ člověkem a pokusím se dostat aspoň kousek za jejich „kruhovou obranu“, kterou tvoří standardní „mediálně loajální“ výraz.
Stejně tak je to v případě koncertů. Pokud se mi podaří dostat do kontaktu s manažerem a kapelou nebo interpretem ještě před koncertem nebo v jeho průběhu, vím, že mám šanci na dobré snímky. Nikoli proto, že bych si vyjednal „lepší“ podmínky, ale prostě jen proto, že nebudu anonymním fotografem, ale konkrétním člověkem s fotoaparátem. Na výrazu je to pak znát…

Fototechnika, komunikace

Pokud jde o focení na pódiu, používám standardně Canon EOS 20D s objektivy Canon EF 16–35/2.8L USM, EF 50/1.8 II, EF 70–200/2.8L IS USM a v některých žánrech i klasickou zrcadlovku PENTAX MX s objektivem smc PENTAX-M 50/1.4. Koncertní focení rozebírá ve svých článcích kolega Milan Ulrich, tomu se zde věnovat nebudu. Pro focení zblízka v případě obou těl používám pevnou světelnou „padesátku“, poskytující clonu, odpovídající (většinou dost špatným) světelným podmínkám. Kontaktní fotografování na večírcích a párty je většinou snadné v tom směru, že koncentrace známých tváří je velmi vysoká, komplikovanější v tom, že jakmile tyto tváře uvidí objektiv, mění se z živých lidí v živé obrazy a nastavují výše zmíněný bezúhonný „mediálně loajální“, ale přece jen trochu prázdný výraz. Proto se předtím, než na někoho zaostřím, snažím navázat kontakt (minimálně oční, raději slovní).
V 95% případů dostávám hned zpočátku otázku „A pro koho to fotíte? Pro jaké to má být účely?“. S pravdivou odpovědí nemám problém, směju se, že být „zlý fotograf“, čekal bych za bukem na nějaký „ne-vhodný okamžik“. Mojí strategií je rychlost, pohotovost a slovní odpoutávání pozornosti od focení během expozice. Vím, že pokud se dobrá momentka tohoto typu nepovede během pár sekund, lepší už nebude.

S některými lidmi si – a to bez ohledu na mediální známost – člověk porozumí velmi rychle, k některým cestu hledá, ale nenajde. Právě „fotokomunikace“ je tím, co mě na tomto typu focení nesmírně baví. Někdy je to ohromná zábava, jindy nuda, někdy to jde samo, jindy to drhne – pár celebrit (protože jsou to přece uvnitř lidé jako jiní) má s fotografováním a fotoaparátem vnitřní problémy a pokud na ně míří objektiv, jsou velmi nesví. Z těchto „cenných úlovků“ se v přílohách článku objevují Radůza a Karel Plíhal.