Měření zábleskové expozice, 2.díl

Technicky nejjednodušším způsobem vyvážení expozice pozadí a popředí je samozřejmě ruční zadání expozičních hodnot i případné korekce. V praxi to bohužel ale tak jednoduché není. Za prvé z důvodu úplného oddělení zábleskové a trvalé expozice – většina fotoaparátů tohoto typu totiž nemá možnost nastavení korekce zábleskové expozice nezávisle na korekci expozice trvalé. Lze samozřejmě změnit nastavení citlivosti filmu, čímž dosáhneme potřebného zkorigování měření, ale to lze provést až po ručním změření a nastavení expozičních hodnot pro expozici pozadí (jinak by došlo i k ovlivnění expozice pozadí). Jak je vidno, tento způsob není ani snadný, ani rychlý, a bez zkušeností ani přesný. Prvním výrazným úspěchem na tomto poli bylo měření A-TTL, které zavedl Canon u svého modelu T90 v roce 1985. Tento způsob vyvažování zábleskové expozice vzhledem k expozici trvalým osvětlením byl již od počátku tak úspěšný, že v modifikované podobě přetrval prakticky až dodnes, kdy byl nahrazen měřením E-TTL. O tom později.

Systém vyjasňovací zábleskové automatiky A-TTL fotoaparátu T90 v kombinaci s rovněž prvním bleskem vybaveným tímto systémem (Speedlite 300TL) pracuje následovně:
1) Po lehkém namáčknutí spouště změří standardní integrální měření se zdůrazněným středem hladinu trvalého osvětlení scény.
2) Blesk 300TL vyšle infračervený měřící předzáblesk, pomocí kterého změří vzdálenost fotografovaného objektu a zároveň zjistí hodnotu jeho odraznosti (odražené světlo předzáblesku je zachyceno čidlem na blesku).
Z těchto dvou měření (1 a 2) fotoaparát ještě před expozicí snímku určí správné nastavení clony a času.
3) Křemíková fotodioda standardního TTL měření záblesku umístěná na dně fotoaparátu měří světlo odražené od roviny filmu a po dosažení správné hodnoty osvětlení ukončí vyzařování záblesku. Je-li vyklopená hlava blesku (pro expozici odraženým zábleskem), je měřící záblesk vyslán hlavní výbojkou blesku (aby byla vzata v úvahu dráha odraženého záblesku – infračervený reflektor směřuje rovně, což by v tomto případě poskytlo zkreslené výsledky).
Výhodou měření A-TTL je, že správné hodnoty pro vyváženou expozici jsou určeny již před vlastní expozicí – v případě použití jiné než programové automatiky tak fotoaparát navíc varuje před nevhodným nastavením kombinace času a clony.

Toto měření bylo přejato všemi fotoaparáty řady EOS, kde byly jeho výsledky ještě vylepšeny díky zavedení zonálního měření trvalé expozice, a tím i přesnějšímu zprostředkování hodnoty expozice pozadí. Navíc byla do novějších blesků (i fotoaparátů) přidána možnost korekce zábleskové expozice, čímž je k dispozici možnost naprosto oddělené korekce expozice pozadí a popředí.

Pro možnost přesného změření expozičních hodnot předmětu mimo střed obrazu je zde rovněž k dispozici funkce FEL – blokace zábleskové expozice. Hlavní objekt se umístí doprostřed hledáčku a po odpálení měřícího předzáblesku jsou hodnoty změřené bodovým měřením expozice uloženy na 30s do paměti fotoaparátu, takže je možné při zachování stejné zábleskové expozice libovolně změnit kompozici obrazu. Tato vynikající funkce byla rovněž přejata přístroji řady EOS. Pro rychlejší práci s objekty mimo střed obrazu (bez nutnosti použití funkce FEL) je EOS 1N vybaven třízónovým TTL měřením zábleskové expozice, orientovaným na aktivní zaostřovací senzor.

Pro přesnější zvládání extrémních jasů a reflexů v obraze, byl díky pokroku v konstrukci ostatních součástí fotopřístrojů vyvinut nový systém měření expozice E-TTL. Tento systém, který používají nejnovější fotoaparáty řady EOS má oproti předchozímu systému několik výhod.

U systému E-TTL je měřící předzáblesk odpálen po normálním stisku spouště na doraz pro expozici snímku. Není tedy oddělen od průběhu expozice snímku a nezdržuje při fotografování, protože probíhá prakticky nepozorovatelně před hlavním zábleskem. Hodnoty zprostředkované předzábleskem jsou ještě před sklopením zrcadla změřeny moderním systémem zonálního měření expozice, které tak slouží k současnému měření trvalého osvětlení a hodnot zprostředkovaných tímto předzábleskem. Díky propojení systému měření expozice s aktivním zaostřovacím polem je snadněji a přesněji určen fotoaparátem hlavní objekt snímku (bez nutnosti jeho separátního měření v případě, že se nachází mimo střed obrazu), a zároveň jsou určeny zóny snímku s vysokým podílem reflexů resp. jasem, které by mohly ovlivnit expozici. Hlavní výhodou popsaného systému je naprosto automatický provoz, který bez nutnosti znalostí problematiky zábleskové expozice umožňuje dosažení velmi dobrých výsledků. Navíc je zde rovněž k dispozici funkce FEL, která pracuje obdobně jako u měření A-TTL.

Drobnou nevýhodou popsaných systémů je uplatnění automatické kompenzace zábleskové expozice (obdoba automatické korekce trvalé expozice při měření zonálním měřením expozice), kterou lze vyřadit pouze u některých přístrojů (tato kompenzace slouží k zamezení přeexpozice hlavního motivu). Naopak výhodou je funkce systému E-TTL i při použití bezdrátového ovládání více blesků.

Firma Nikon nastoupila na pole vyjasňovacích zábleskových automatik o něco později než Canon, o to však lépe. Již počátkem devadesátých let vyvinula systém „3D-multisenzorem vyvažovaného doplňkového záblesku“, který je na velmi vysoké úrovni.
Tento systém využívá ke stanovení zábleskové expozice následující informace: naměřenou expozici ze zonálního měření trvalé expozice, hodnoty zprostředkované měřícími předzáblesky, informace o zaostřené vzdálenosti.
Po stisku spouště pro expozici snímku je po sklopení zrcadla ještě před otevřením závěrky vyzářena řada prakticky nepozorovatelných měřících předzáblesků, které jsou po odrazu od lamel závěrky (ty jsou pro tento účel lakovány na střední 18% šedou) zachyceny pro tento účel zhotoveným pětizónovým TTL senzorem. Ten takto zjistí odraznost a rozložení jasů v celé ploše obrazu a z měření zábleskové expozice vyloučí pole s extrémními hodnotami. Poté fotoaparát předvolí potřebnou hodnotu zábleskového výkonu, spustí závěrku a odpálí záblesk. Během následné expozice snímku je světlo odražené od roviny filmu opět vyhodnocováno tím samým pětizónovým multisenzorem, přičemž se postupuje podle výsledků daných předchozím měřením předzáblesků.

Výhodou systému je maximální zpětná vazba, měření expozice v celé ploše obrazu a na rozdíl od konkurenčních systémů nezávislost na aktivním zaostřovacím čidle (toto měření pracuje i při použití manuálního zaostřování). Takto pracuje měření při použití objektivů typu D a G, které předávají do těla fotoaparátu informace o zaostřené vzdálenosti. Při použití ostatních objektivů s vestavěným CPU probíhá měření stejně, pouze není využita informace o zaostřené vzdálenosti, takže je vyvážení o něco méně přesné. Při použití objektivů bez CPU (většina objektivů s manuálním ostřením) nedojde k vyzáření měřících předzáblesků a k vyvážení zábleskového světla jsou použity hodnoty zprostředkované aktuálně nastaveným systémem měření trvalé expozice (tedy Matrix, integrální se zdůrazněným středem a bodové). Takto zprostředkované vyvážení expozice samozřejmě poskytuje méně přesné výsledky – především u objektů mimo střed obrazu.

Ostatní firmy, tedy především Minolta a Pentax takto uzpůsobené systémy vyvažování zábleskové expozice doposud nepoužívaly a spokojily se s klasickým TTL měřením záblesku vyváženým pomocí informací zonálního měření trvalé expozice. Teprve poslední modely přístrojů Minolta (Dynax 9, 7, 5) jsou vybaveny obdobnými systémy měření zábleskové expozice. Dynax 9 je vybaven čtyřzónovým TTL senzorem pro měření zábleskové expozice, přístroje Dynax 7 a 5 jsou již vybaveny systémem měření zábleskové expozice ADI, které pracuje obdobným způsobem jako konkurenční modely – využívá informace o zaostřené vzdálenosti a měřící předzáblesky jako systém E-TTL. Tyto systémy se rovněž orientují podle aktivního zaostřovacího či­dla.

Výjimkou v měření zábleskové expozice jsou přístroje Contax RTS III a Leica R8. Tyto přístroje jsou kromě standardního TTL měření záblesku vybaveny vestavěným flashmetrem (tedy expozimetrem pro měření zábleskové expozice), který umožňuje při použití jakéhokoli blesku odpálit před expozicí zkušební záblesk, a určit tak potřebnou clonu. Contax RTS III má navíc dva režimy činnosti tohoto systému. Při použití vlastního systémového blesku dojde po odpálení zkušebního záblesku pro předem zvolenou hodnotu clony k výpočtu a uložení potřebné délky záblesku do paměti. Záblesk této délky je pak vyzářen při všech následných expozicích s bleskem (až do vymazání hodnoty z paměti). Při použití např. studiového blesku přístroj po odpálení zkušebního záblesku naopak ukazuje pro předvolenou hodnotu clony rozdíl oproti správné expozici. Tak jsou do systému zahrnuty jak blesky s proměnnou délkou záblesku, tak i blesky s pevně nastaveným výkonem (především studiové blesky).

Toto je tedy souhrn běžně používaných metod měření zábleskové expozice jako trvalého i jako doplňkového osvětlení objektu.