Měření zábleskové expozice, 2.díl

Prvním stupínkem k automatizaci práce s bleskem bylo zavedení tyristorové regulace délky záblesku. Tato regulace pracuje následovně: po dosažení nastaveného výkonu záblesku (resp. směrného čísla) zastaví jeho vyzařování přerušením dodávky proudu z kondenzátoru. To má dvě výhody. První výhodou tohoto řešení je značná úspora energie a možnost rychlého dobíjení blesku (většinou totiž není k expozici nutný záblesk na plný výkon), druhou je možnost plynulé regulace délky záblesku, a tím i směrného čísla. Záblesková automatika pracuje tak, že po dosažení hladiny osvětlení zábleskem potřebné ke správné expozici ukončí vyzařování záblesku.

Nejprve byly tímto druhem automatiky vybaveny samotné přídavné blesky k fotoaparátům. Blesk je vybaven vlastním čidlem, které snímá světlo odražené od fotografovaného objektu směrem k fotoaparátu, a po dosažení hladiny osvětlení nutné pro správnou expozici přeruší vyzařování záblesku. Výhodou je, že odpadá nutnost při každé změně vzdálenosti fotografovaného objektu počítat a měnit nastavení clony. Automatika je zároveň nedílnou součástí blesku, takže ji lze využít na jakémkoli fotoaparátu s možností ručního nastavení clony. Odpadá také problém při práci s odraženým zábleskem – měřící čidlo blesku zachytí světlo záblesku, které se odrazí od motivu bez ohledu na to, jestli šlo o záblesk přímý nebo nepřímý.

Tento druh zábleskové automatiky se rozšířil u externích blesků během šedesátých let a přetrval u mnoha blesků jako jedna z funkcí (režim A) až do dnešní doby.

Prvním krokem k výraznějšímu spojení blesku a fotoaparátu je přidání jednoho přídavného kontaktu do sáněk pro blesk. Tento kontakt zaručuje u mechanických fotoaparátů přenos údaje o připravenosti k záblesku do hledáčku. U fotoaparátů s elektronicky řízenou závěrkou rovněž zaručí po nabití blesku automatické nastavení synchronizačního času pro blesk. V sedmdesátých letech se jako další komfort vyvinuly systémy přenosu nastavení automatické clony výše zmíněné externí zábleskové automatiky z blesku do fotoaparátu nebo z fotoaparátu na blesk. Nebylo tedy nutné nastavovat tyto hodnoty ručně. Záblesková expozice však i v těchto případech byla v konečném důsledku řízena automatikou blesku a ne fotoaparátu, takže nevýhody byly stejné jako při použití externího expozimetru pro měření expozice.

Prvním přístrojem, který byl vybaven měřením zábleskové expozice přes objektiv (tedy vnitřním měřením typu TTL) byl v roce 1976 Olympus OM2. Šlo o první přístroj vybavený tzv. autodynamickým měřením expozice. Toto měření pracuje takto (při expozici zábleskem): Po stisku spouště dojde ke spuštění záblesku standardním způsobem. Během expozice je však čidlem na dně fotoaparátu měřeno množství světla odražené od roviny filmu a po dosažení osvětlení potřebného ke správné expozici je do blesku automatikou fotoaparátu vyslán impuls k ukončení záblesku. Princip je tedy stejný jako u externí automatiky blesku, vlastní měření však probíhá nejpřesnějším možným způsobem, tedy v rovině filmu.

(Pozn.: Většina následně zmiňovaných způsobů měření zábleskové expozice platí nejen pro externí systémové blesky, ale i pro blesky vestavěné ve fotoaparátech).

Tato metoda přinesla do měření zábleskové expozice podobný průlom, jako bylo zavedení vnitřního měření expozice v zrcadlovkách vůbec. Vyžaduje odpovídajícím způsobem vybavený zábleskový přístroj, do kterého je potřebný vypínací impuls přenášen dalším přídavným kontaktem v sáňkách fotoaparátu. (Pozor ale, ne všechny fotoaparáty, které mají v sáňkách pro blesk tři kontakty, jsou vybaveny TTL měřením záblesku; u některých přístrojů slouží tyto kontakty pouze k přenosu clony, jak bylo uvedeno výše). Základní problém zábleskové expozice byl takto vyřešen. Nebyly ovšem vyřešeny zdaleka všechny problémy, které práce s bleskem přináší. Standardní TTL měření zábleskové expozice, které pracuje popsaným způsobem, většinou odpovídá rozložením své citlivosti (i když se to málokdy udává) běžnému integrálnímu měření se zdůrazněným středem. Toto uspořádání však není bez dalších úprav příliš vhodné pro druhý nejvíce používaný způsob práce s bleskem – a to pro vyjasňování zábleskem. Pokud je totiž k řízení expozice s bleskem použito pouze toto měření, zaručuje jen správnou expozici hlavního objektu bez ohledu na expozici pozadí, na které blesk nedosvítí. Pokud tedy chce fotograf dosáhnout při vyjasňování bleskem za denního světla rozumného vyvážení mezi světlem záblesku a osvětlením pozadí, musí u tohoto způsobu měření expozice nastavit manuálně potřebný čas závěrky, a případně ještě zkorigovat zábleskovou expozici, aby přisvětlený objekt nevyšel příliš světlý (známé snímky bílých obličejů na černém pozadí).

V praxi to lze provést např. takto: Nejprve se změří standardním způsobem pomocí vnitřního měření fotoaparátu expozice pozadí snímku, a nastaví se manuálně potřebné hodnoty clony a času. Poté se provede expozice snímku zábleskem. Pozadí je exponováno nastavenými expozičními hodnotami, popředí snímku je osvětleno zábleskem řízeným TTL automatikou. Teoreticky tedy není nikde problém. V praxi však to bohužel tak snadno nevychází. TTL měření záblesku se nechá snadno ovlivnit světlem pozadí, obzvláště není-li hlavní objekt uprostřed hledáčku, nebo je příliš malý. Kromě toho většinou takovýto způsob osvětlení zábleskem bez jakékoli korekce nepůsobí přirozeně. Na všechny tyto problémy již dnes existují více či méně úspěšná řešení.

Pokud je pozadí světlé, je nutné nastavit krátké časy závěrky. Což znamená, že můžeme snadno narazit na hranici danou synchronizačním časem pro blesk, v blízkých vzdálenostech nemusí být blesk schopen dostatečně zkrátit délku záblesku. Pokud je pozadí tmavé, je nutné použít delší časy závěrky, což je většinou možné bez problémů. Pouze hrozí rozhýbání částí snímku, které nejsou osvětleny zábleskem.