Gibraltar

Gibraltar je britské teritorium na nejjižnějším konci Španělska. Je to území 5 km dlouhé a 1,6 km široké, přičemž většinu území zabírá velká vápencová skála, která se tyčí až do výšky 426 m. Ta je doslova jako ementálský sýr protkána tunely, zásobníky vody, vojenskými chodbami a prostory. Vždyť kontrolovat 20 km širokou Gibraltarskou úžinu spojující Středozemní moře s Atlantickým oceánem už má nějaký strategický význam.

Gibraltar má vlastní domácí vládu a platí se zde gibraltarskou nebo britskou librou. Vezmou vám i Euro, ale většinou kurz nebývá nejpříznivější. Pro vstup na toto území jako občan České republiky nepotřebujete žádné Vízum. Gibraltar má asi 30 000 obyvatel, kteří jsou většinou Gibraltařané (75%), žije zde 14% Britů a 7% Maročanů, kteří většinou pracují jako dělníci. Anglie získala Gibraltar od Španělska v roce 1713. Gibraltařané mají ve svých kořenech promíchánu krev Janovanů, Židů, Španělů a Angličanů. Mluví se zde téměř výhradně anglicky, španělsky nikdo mluvit nechce, i když prý většina umí. Gibraltar byl Španělsku od svého vzniku vždy trnem v oku. Na konci vlády diktátora generála Franca a ještě hezkých pár let po jeho smrti, byla hranice prostě uzavřena (1967 – 1985). Hlasování o připojení ke Španělsku, které proběhlo v roce 1969, dopadlo jednoznačně: 12 138 hlasů proti, pro 44. Tohle platí dodnes, i když fakt, že obě země jsou dnes součástí Evropské Unie, někdejší vyostřené vztahy hodně utlumil. Na Gibraltaru se jezdí vpravo a veškeré nápisy jsou anglické.

V sezóně se doporučuje nechat auto ve španělské La Linea a vyrazit na Gibraltar pěšky. Přes letištní runway, který uzavře dopravu, když odlétá nebo startuje letadlo, je to odtud do města asi 2 km. Navíc najít na Gibraltaru místo na zaparkování je problém téměř vždy. Nějak jsme se těmito problémy nezabývali a proud dopravy nás zahnal rovnou do fronty k hraničnímu přechodu. Byl naštěstí duben, takže k překročení hranice nám stačila jen hodina. Náš cíl na Gibraltaru byl celkem jasný: vystoupit na skálu a vidět Afriku. V dopravně kolabujícím městě jsme našli, jak se dále ukázalo, vynikající řešení. Objevila se totiž slepá ulička s označením stavby. Tak jsme tam vjeli a v pohodě zaparkovali. Odtud jsme přímo přes staveniště vyrazili na Upper Rock. Dostali jsme se do vojenské zóny, i když na NATO to tu moc nevypadalo. Zaujala mne stará brána do nějakého prostoru s názvem Devil’s Bells (Ďáblovy zvonky), která byla volně průchozí. Byl zde však nápis, že vstup bude potrestán vězením. To nás dostatečně odradilo a raději jsme prošli branou bez nápisu, zato však se symbolem psa ve výstražném trojúhelníku. Asi po sto metrech jsme narazili na stavební dělníky betonující nějaké základy. Vydal jsem se k nim se stativem v ruce. Britskou angličtinou mi sdělili, že jdeme zcela správně na Upper Rock. Objevil se výjezd ze staveniště a asi 30 metrů za ním pomník symbolizující jeden z Herkulových sloupů. Ten druhý, vymezující rovněž konec starověkého světa, je 25 km jižně odtud v Maroku. Je jím pobřežní hora Jehel Musa, která je odtud dobře vidět. Tímto manévrem jsme se dostali na silnici vedoucí až skoro k nejvyššímu místu na Upper Rocku. Klasický západní turista si totiž zaplatí taxi a jede až nahoru. Pozor, vedle toho se ještě platí vstup 5 GBP na osobu! S tím musíte počítat, protože průchod staveništěm asi bude co nevidět uzavřen. U Herkulova sloupu jsme objevili šipku Medditeraneans steps – vstup jen na vlastní riziko. Přestože jsme si nevzali pohorky, vyrazili jsme a nelitovali. Jedná se o úzký chodník vybudovaný vojáky, který vede kolem nejrůznějších pevnůstek budovaných v různých obdobích až po 2.světovou válku. Zejména těm, kteří trpíte trochu závratí, doporučuji jít směrem na vrchol nikoliv opačně. Cesta je to bezpečná, občas jsou však betonové stupy ve skále dost vysoké a příkré, což není hlavně příjemné pro sestup. Cesta vede územím přírodní rezervace Upper Rock, kde můžete vidět množství zajímavých teplomilných rostlin.

Výstup na skálu vám může trvat asi hodinu a půl, podle toho, jak často budete fotografovat. Na vrcholu skály byly pozice dělostřeleckých baterií, které dalekonosnými děly kontrolovaly průliv. Ta zde stojí dodnes, jen dost rezaví. Na vrcholu skály u vojenských pevnůstech se potulují jediné evropské volně žijící opice – makakové berberští. Dostaly se sem v 18. století z Afriky. Váže se k nim pověra, že až zmizí z Gibraltaru, zmizí s nimi i Angličani. Proto jsou zde celkem hýčkané. Mějte na pozoru své fotoaparáty! Akce, jak se jedna z opic zmocnila zezadu igelitky, byla opravdu brilantní.