Pohoří Rondane

Rondane byl prvním norským národním parkem založeným v roce 1962. Toto pohoří je spolu s Dovrefjellem a Jotunheimenem jedním ze tří horských oblastí v severním Godbrandsdalenu. Centrální části těchto horských masivů jsou chráněny v národních parcích.

Pojetí ochrany přírody v Norsku je dost odlišné vůči poměrům u nás.
Ve zdejších parcích je možné volně stanovat, jezdit na lodi nebo na kole. V letním období je pouze zakázáno rozdělávání ohňů. Na druhé straně se však každý opravdu snaží, aby přírodu nepoškozoval a na místě nezůstaly žádné odpadky.

V centru Rondanu leží jezero Rondvatnet s chatou Rondvassbu. Kolem této chaty je snad jako na jediném místě stanování zakázáno. Chata patří Norskému turistickému svazu. Kapacita v několika dřevěných domcích je 132 míst. V pohoří se nachází 10 vrcholů s výškou nad 2000 m. Na východ od jezera leží nejvyšší vrcholy pohoří Rondslottet (2178m) a Storronden (2142m).

Z obou vrcholů jsou perfektní výhledy. Za dobrého počasí jsou odtud vidět Jotunheimen s nejvyššími horami Skandinávie Galhoppingenem a Glittertidem a pohoří Dovrefjell s nejvyšší horou Snouhetta. Na západ od jezera jsou hory divočejší díky mnoha ledovcovým kotlům. Centrálním bodem je zde hora Storsmeden (2017 m).
Převažující horninou v pohoří je sparagmit (druh pískovce) obsahující málo živin. Důsledkem toho je druhově dost chudé rostlinstvo. Na náhorních plošinách ve výškách nad 1200 m převažuje bříza trpasličí (známá ze šumavských slatí), plazivý zakrslý jalovec a různé lišejníky. Běžná je zejména dutohlávka sobí, která celé plochy zbarvuje do žlutobíla.

Na zvířata jsme zde moc štěstí neměli. Vyskytují se zde sobi, u vodních toků norci a vydry. Na řece Ula jsme několikrát viděli kulíky. Na slavíka modráčka s výraznou modrou skvrnou na prsou, který údajně žije na celém území parku, jsme nenarazili.
V porovnání s pohořími více na západ je Rondane mnohem sušší. Má vnitrozemské klima s velkými rozdíly teplot mezi zimou a létem. Průměrná teplota v červenci u chaty Rondvasbu je 8°C.

Asi nejvýhodnějším přístupovým místem do pohoří je vesnička Mysuseter tvořená roztroušenými dřěvěnými domky. Odbočuje sem silnička z E6 asi 0,5 km před mostem do Otty. V konzumu s potravinami lze koupit mapu. Jsou tu i turistické ubytovny Mysuseter Fjellstue s cenou 175 NOK za noc a Mysuseter Fjejllosji za 150 NOK. Za konzumem můžete zaparkovat. Lépe je však jet dále do kopce.
V případě, že zaplatíte 20 NOK u závory na hranici národního parku, můžete pokračovat ještě další 4 km a nechat auto na náhorní plošině v místě Spranghaugen (1080m).
Jiným výchozím místem je Hovringen asi 15 km severně od Otty. Vychází se od chaty Smukksjoseter, ke které vede cesta s poplatkem 20 NOK.

Naše cesta:
Noční trajekt ze Sassnitzu přijíždí do švédského Trelleborgu kolem 2:00. Následovala non-stop jízda s krátkými zastávkami přes Goeteborg, Halden a Lillehammer. Na parkoviště na náhorní plošině nad Mysuseterem jsme dorazili kolem 16:00. Vyrazili jsme v plné polní po široké cestě směrem na Rondvassbu. Asi po třech kilometrech jsme sešli k řece Ula a postavili stan.

Počasí bylo typické pro tuto oblast: nízká oblačnost s nejvyššími vrcholy v mracích. Cílem našeho putování po Rondanu bylo vystoupit na jeden z vrcholů. Zvolili jsme druhý nejvyšší vrchol pohoří Storronden (2142 m), který je technicky zcela nenáročný.
Na nejvyšší Storronden musí být dobré počasí vzhledem k přechodu po ostrém hřebeni.

Stan se spacáky jsme nechali na místě. Asi po hodině jsme dorazili zajímavou cestou podél říčky k jezeru Rondvatnet s chatou. Kolem poledne jsme v silném větru zahájili cestu na vrchol. Cesta vede rozsáhlými suťovisky. Naštěstí nepršelo. Asi po hodině stoupání jsme potkali českou výpravu (pozn. nikdo jiný v takovém počasí nechodí), z níž většina výstup vzdala.

Na vrchol jsme dorazili po 2,5 hodinách. Byli jsme zde sami. Vzhledem k tomu, že většinu váhy našich dvou batohů zabírala moje fotovýbava, musel jsem zdůraznit, jak důležité je mít s sebou stativ pro získání vrcholové fotografie tam, kde předpokládáme, že na vrcholu budeme sami. Schovívavý úsměv Heleny a přidrzlé komentáře mých synů mi byly odpovědí.

Rozhled byl minimální. V mlze byl patrný krásný strmý ledový kotel padající z vrcholu směrem na východ. Asi po 20 minutách jsme začali sestupovat. Mlha se začala trhat.
Minolta musela být neustále v pohotovosti, neboť okamžik, kdy se vytvořilo okno, trval vždy jen několik vteřin. Nad oblačností svítilo slunce.

Ke stanu jsme se vraceli po stejné cestě. Díky mému fotografování jsme dorazili ke stanu asi kolem 21:00. Kolem 22:30 začalo slunce zapadat. Siluety hor v rudé záři byly asi naším nejhezčím fotografickým zážitkem z tohoto pohoří.

Druhý den nás čekala jen krátká cesta k autu a přejezd do národního parku Dovrefjell.