Recenze: Teleobjektiv Sigma 60-600mm f/4.5-6.3 Sport

Kvalita kresby a optické vady

Moje očekávání kvality bylo ovlivněno předchozími zkušenostmi s objektivy, které měly desetinásobný rozsah ohnisek. Kvalita kresby tím vždy utrpěla různými vadami a obrazový výkon objektivu byl často hodně rozkolísaný v průběhu různých ohnisek. Pokud má u mě tento objektiv uspět, musí podat minimálně stejnou kvalitu obrazu jako Sigma 150–600 S. A on má očekávání předčil.

Co bych vyzdvihl především, je konstantnost kresby napříč ohnisky. Vysloveně mě pak překvapil kresbou v rozmezí 500–600 mm. Jako jeden z objektivů teď používám Tamron 150–600 první generace a v tomto rozsahu ohnisek ho při plně otevřené cloně výrazně překonává. Tedy řečí čísel – tento objektiv je na 600 mm o 25% ostřejší než ten starší Tamron a o 8% ostřejší než Sigma 150–600 S.

Stejně jako předchozí Sigma 150–600 S, je přitom maximální kvalita kresby dostupná už u clony F8. To je důležité nejen kvůli častému nedostatku světla, ale pro i bokeh.

Chromatická aberace se vyskytuje hlavně mezi ohnisky 60–100 mm při plně otevřené cloně. Zejména u těch 60 mm je to znatelné, pro odstranění musíte clonit aspoň na F8.

Jemná soudkovitost (distorze) je vidět na čipu FF v ohniscích 60–100 mm, dále už je v podstatě nerozeznatelná. Pro APS-C, které začíná v podstatě ohniskem 96 mm, se soudkovitostí nemusíte zabývat vůbec.

Vinětace je na ohnisku 60 a 600 na FF čipu značná. V rozích dosahuje 1 EV. Na krajních ohniscích je tak potřeba přiclonit o 2–3 EV, aby se vinětace eliminovala. Na ohniscích 200–400 mm stačí na stejný efekt přiclonit cca 1–1,5 EV. Vinětace na APS-C je viditelná na 500–600 mm, pro eliminaci stačí přiclonit o 1 EV.

Proč je tu tak málo fotek? Protože od té doby co výrobci dodávají přímo do čipu v objektivu korekční data pro těla Canon, tak mě ty vady vlastně příliš netrápí. Pokud je používáte, tak se zapnou automaticky korekce vinětace, distorze, barevné odchylky i difrakce. A optické vady, které jsou jinak viditelné v RAW, jsou ve snímcích JPG většinou účinně korigovány. Pro soubory RAW to samé můžete udělat při jejich vyvolávání. Adobe Camera RAW sice v době psaní článku podporu pro tento objektiv nemá, ale je to věc, kterou očekávám během měsíce až dvou.

Pokud přesto někdo chce fotky z laboratorních testů, mohu doporučit stránky např. lenstip.com

Co žádný čip nezkrotí, je protisvětlo. Složitá optika s 25 prvky v 19 skupinách a velkým rozsahem ohnisek dělají své. S odrazy v protisvětle se tedy budete potýkat a musíte na to při kompozici pamatovat.

Bokeh je příjemně měkký. Devítilamelová clona dělá pěkný kruhový tvar.

Samozřejmě vzhledem k světelnosti je nutné dobře komponovat scénu – vzdálenost vy, objekt, pozadí. Vyšší ohniska výrazně napomáhají dosáhnout rozostřeného pozadí při vhodné kompozici.

Když už jsem zmínil světelnost, její průběh je následující:

1. 60–75 mm F4,5
2. 76–145 mm F5
3. 146–350 mm F5,6
4. 351–600 mm F6,3

Měření je podle dat z EXIFu, ale berte ho lehce s rezervou. Při zajištění objektivu v poloze 400 mm je v EXIF informace o 388 mm. Na grafu vidíme srovnání průběhu světelnosti (zelená) s konkurencí objektivů 150–600 mm.

Makro

Výrobce v popisu produktu přímo zmiňuje i možnost použití na telemakro focení. Při ohniskové vzdálenosti 200 mm je maximální zvětšení 1:3,3. Samozřejmě tak není možno tento objektiv srovnávat s makroobjektivy, kde se za vstup do této třídy bere zobrazení 1:1. Na druhou stranu je to lepší než u objektivů typu 150–600 mm. A samotné focení je pak skutečně skoro jako makrofocení a to díky velikosti objektivu. Pokud ho máte s clonou, tak na ohnisku 200 mm můžete fotit objekty, co jsou vzdáleny od konce clony už 18 cm! Fotky z aranžované scény i z testů venku jsou v příloze. Pro specialisty na makro to použitelné není, ale to není ani záměr. Účel je přesně v té univerzálnosti. Jste s tím schopni fotit třeba sportovní reportáž a o přestávce si dát nějaké velmi detailní záběry. Nebo venku v přírodě, když půjdete lovit zvěř či ptactvo, tak cestou můžete vyfotit i zajímavý detail listu či stromu. A při troše štěstí možná i hmyz. Tam už ovšem doporučuji jít spíš na 400 mm. Zobrazení se zmenší jen nepatrně, ale budete fakticky 3× dál a snížíte tak riziko, že vám uletí.

Ostření

Ostření je dost komplikovaný soubor věcí, který nakonec skončí výsledkem, že jste, nebo nejste spokojeni. Pouhé papírové konstatování, že objektiv má rychlé HSM – ultrazvukové prstencové ostření toho moc o výsledku neřekne. Po prvním seznamování jsem si vyzkoušel, jestli objektiv nemá s prvním testovaným tělem FF nebo BF. Žádné korekce nebylo třeba. Tělo Canon 5D Mark IV jsem nastavil na univerzální tracking a prioritu na zaostřený snímek. A průběžně zkoušel různé pohybující se objekty, děti, cyklisty, psy, auta, vlaky. Se cvikem se to postupně zlepšovalo až k 80 % zaostřených fotek ze sekvencí. Největší problémy byly s objektem pohybujícím se přímo proti mně už v blízkosti (10–3m). Při testování nastavení objektivu přes Sigma USB Dock jsem zkoušel nastavit agresivní ostření. Ostření je viditelně rychlejší, měření ukázalo cca 30% zrychlení oproti nastavení standard.

Počet povedených snímků to ale změnilo jen v jednotkách snímků. Tedy dostal jsem se už k jiným vlivům, např. neudržení ostřícího bodu, špatně nastavenému profilu ostření v těle nebo prostě situaci, která překročila rychlostí možnosti kombinace těla a objektivu. Obecně se na ostření také podepisoval nedostatek světla v listopadu a prosinci.

Vlak rychlost 30–40 km/h, Canon 5D Mark IV, postupně ohnisko od 500 do 60 mm, série 23 fotek, špatně zaostřené jsou 4.

Druhé tělo Canon 7D Mark II je takový rychlík. Výkon ostření byl perfektní jako u 5D, prostě tu není co rozvádět.

Zajímavější bylo třetí tělo, chtěl jsem vyzkoušet bezzrcadlovku s poslední generací Dual Pixel ostření. Bohužel se mi do ruky nedostal EOS R, tak aspoň M50. Kdo nerad čte dlouhé texty, tak s jeho výkonem i v ostření jsem nebyl spokojen. První problém nastal už před „ostřením“. Přepínání z LCD obrazovky na hledáček trvá skoro vteřinu, než máte obraz. A tady platí, čím delší ohnisko, tím spíš už je akce samotná úplně mimo váš obraz. Takže spoustu akcí jsem promeškal buď kvůli tomu, že jsem čekal na naběhnutí hledáčku a už bylo pozdě, nebo musel oddálit obraz, najít znovu kompozici-akci, přiblížit a už bylo zase pozdě. Pokud se zaměřím jen na samotné ostření, tak rychlost dosahovala sotva 75 procent výše uvedených zrcadlovek. A to jen při dostatku světla. Pro to, aby režim kontinuálního ostření měl vůbec šanci mít ostrou sérii, tak jsem rovnou přepnul z vysoké rychlosti sekvenčního snímaní na pomalou (na 4 sn./vteřinu). To ovšem není problém tohoto objektivu, ale těla. Hlavním problémem ostření bylo, na co se chytalo. Často se mi chytlo nesmyslně na pozadí a focená osoba byla úplně mimo zónu ostrosti. Canon Dual Pixel ostření (jak to umí toto tělo) zatím není pro sport alternativou ke klasické zrcadlovce vyšší třídy. Celý tento odstavec zatím je o focení z gimbalu, zkusil jsem to i z ruky a tady se přidal problém, že při tak malém těle a změně ohniska prstencem, jsem pravidelně měl problém nahmátnout tlačítko, co jsem si nadefinoval pro kontinuální ostření. Trapná věc ergonomie, ale měla zásadní vliv na to, zda se podařil dobře zaostřený první snímek, tam kde akce nešla pokrýt sekvencí.

Při sportu jsem také zkoušel vliv zapnutí limitu ostření, přímo přepínačem 6m-∞. Zrychlilo se pak prvotní hledání správného zaostření.

Nastavit lze i vlastní ostřící rozmezí a přiřadit ho přepínači C1/C2. To mi ale nedávalo smysl zkoušet,6 m je přesně uprostřed rozsahu ostření. Tedy nastavení přepínače Full/6m-∞/.-6m vždy půlí ostřící rozsah, a to je asi maximum možného, co běžně dává smysl. Zatím mě moc specifických použití nenapadlo, asi pouze focení letadel. Tam bych nadefinoval na C1/C2 na 15m-∞, to by mi z ostřícího rozsahu zbylo jen cca 25 % a mohlo by to AF ještě trochu zrychlit. V praxi jsem to ale nevyzkoušel.

Ostření neberu jako exaktně měřitelnou disciplínu. Pokud bych bral v potaz problémy spojené s delším ohniskem, dostanu se téměř na výsledky jako s Canon EF 70–200 mm f/2,8 L IS II USM. Ten osobně v oblasti teleobjektivů s proměnnou ohniskovou vzdáleností považuji za etalon rychlosti ostření. To má bohužel i negativní stránku – pokud chcete využít plný potenciál tohoto rychlého ostření, musíte mít odpovídající tělo. Já jako vhodné vidím tělo Canon 70D a lepší. Slabší Canon těla budou fungovat samozřejmě také, ale budete pak spokojeni?

Stabilizace

Údaj výrobce o stabilizaci s 4 EV účinkem mohu potvrdit. V režimu standard se mi dařilo této hodnoty dosáhnout bez problémů. Testy jsem prováděl na plnoformátovém snímači a velkou úspěšnost jsem měl při ohnisku 500 mm a vzdálenosti objektu 8 m, na 1/30 s. Rozumnou úspěšnost ještě na 1/25, a zlomilo se to u 1/15, kde už jsem ostrý snímek měl tak 1 z 10. Stabilizace podle výrobce je plně účinná po cca 1 s od namáčknutí spouště. Osobně odmítám na stabilizaci čekat a očekávám, že se aktivuje nejpozději do doby, než se zaostří. To se mi ale s tělem Canon M50 nedařilo. Opakovaně se mi stávalo, že fotky pořízené bez „sečkání“ po zaostření dopadly jako ukázkový snímek s vlkem. Přitom čas odpovídá potřebné stabilizaci sotva o 2 EV. Do velkých konstrukcí se pouštět nechci, nevím, proč to, co na 5D funguje dobře, tak tady potřebuje víc času. Můj osobní tip je limit akumulátoru, který není už schopen to tak rychle utáhnout.

Pro panning tu máme na přepínači stabilizace volbu č. 2. Zatím jsem na něj neměl dost vhodných příležitostí, a tak by bylo předčasné tento režim stabilizace hodnotit.

Nastavení objektivu má ještě možnost Moderate a Dynamic. Dynamic je režim určený pro video, takže jsem šel rovnou na Moderate. Tento režim nestabilizuje obraz v hledáčku, ale až při expozici. Teoreticky by mohl udržitelný čas ještě trochu prodloužit. V praxi byl hledáček rozklepaný, hůř se ostřilo i komponovalo a udržitelný čas se změnil spíš lehce k horšímu (na cca 3,5EV).

Ruční použití

Tohle téma si zaslouží vlastní odstavec. Tento objektiv je na rozhraní toho co se dá rozumně udržet i pro muže. Sestava Sigma 60–600 + Canon 5D Mark IV má hmotnost lehce pod 4 kg. Pro profesionála je to spíš o poměru nepovedených snímků a době, po kterou se to dá rozumně udržet. Není to ale jen o fyzické konstituci, ale o i druhu fotografie, resp. jakou rychlostí závěrky fotíte, zda máte snímač FF nebo APS-C, jestli chcete používat panning apod. Stabilizace je účinná, jak jsem psal již výše a je na ni spolehnutí, ale spoustu situací za vás nevyřeší. Pokud jsem fotil sport, tak byl limit kolem 30 minut v ruce. Pak už to focení bylo nepříjemné. Až budu příště fotit třeba 3 jezy, budu jednoznačně hledat oporu pro loket, bez toho 3 hodiny focení téměř v kuse nejde dát. Hodně také záleží na tom, jaké přestávky jsou mezi focením. Třeba při focení kde startující jsou v intervalech kolem 3 minut, tj. třeba minutu intenzívně fotím a pak dvě minuty ruka odpočívá, lze fotit v pohodě několik hodin. 

Zpátky se vrátím k počtu nepovedených snímků. Pokud máte nároky na ostrost obrazu, s ohniskovou vzdáleností 600–960 mm (APS-C) se násobí nároky na všechno – na stabilitu objektivu, přesné ostření, už mohou značně vystupovat i optické vady „vzduchu“, takže dokázat to z ruky je velmi náročná disciplína. Chce to učit se a zvyknout si na podobný objektiv.

Hmotnost takové sestavy už není příliš příjemná s popruhem na krk. Popruhy na ramena nebo jiný podobný způsob, jak roznést váhu na tělo, mohu jen doporučit.

Focení z ruky také přináší okamžiky, kdy celou sestavu držíte jenom za grip těla. To u těl třídy xD není problém. Zato u M50 jsem měl často dojem, že mi objektiv vytrhne bajonet z těla. Na grip jsem musel působit značnou silou a neměl jsem z toho dobrý pocit. K tělu s plastovým bajonetem jako má např. Canon 4000D bych tento objektiv pro ruční použití vůbec nedoporučoval.