Stanislav Pokorný – KRAJINA část 2.

Stanislave, jaký typ krajinářské fotografie se vám osobně nejvíce líbí?

Já mám rád krajinný detail a polocelek. Když se z krajiny vypíchne určitý prvek a odliší se hloubkou ostrosti, odliší se barevností nebo tonalitou. To jsou věci, které mě zajímají. Mám rád fotografie, ze kterých dýchá klid, ticho a duševní vyrovnanost, z nichž je jasně cítit autor samotný, ať jako člověk nebo jako umělec.

Máte rád výtvarné fotografie?

Každá fotografie by měla být výtvarná. Pokud fotografujete produkty, tak i technická fotografie musí být výtvarná. Musí respektovat kompoziční pravidla, světelné zákonitosti a musí být pojata výtvarně. Když produkt nafotografuji nevýtvarně a špatně, tak nebude působit dobře a udělám tedy veskrze špatnou a nepoužitelnou fotografii.

Co třeba dokument?

Dokument je také výtvarná fotografie. Také svým způsobem musíte zachovat kompoziční pravidla. Děj se musí odehrávat nejlépe ve zlatém řezu. Musíte respektovat světelné podmínky a tak dále. Či musíte kompoziční a světelné zákonitosti záměrně a vědomě porušovat takovým způsobem, abyste dosáhla zamýšleného účinku a vyznění.

Dobrá fotografie musí být tedy vždy výtvarná?

Pokud fotografie má být dobrá, musí mít určitou výtvarnou a ve všech směrech profesionální hodnotu. Jinak není o ničem.

Jak se ke krajině přistupovalo dříve?

Krajina se dříve dělávala na velký formát na film, pořizovat krajinářské záběry na kinofilm bylo takřka nepřijatelné a leckdy i technicky nemožné. Každé cvaknutí závěrky prezentovalo 20,– či 50,– Kč (u plochých filmů ještě víc) + vyvolání. Každý autor si rozmyslel, než scénu cvaknul. S digitálním fotoaparátem si stoupnete na jedno místo, uděláte 10 záběrů, pak si stoupnete o dva tři kroky doleva, krok dopředu, krok dozadu. Uděláte 300 fotografií a snažíte se vybrat jednu dobrou a stejně jí nevyberete, protože se v těch 300 snímcích nevyznáte. Dříve si fotograf stoupl a udělal na film maximálně 3 záběry. Udělal expoziční varianty jednoho snímku. Základní expozice, půl clony nahoru a pak půl clony dolů. Z toho pak snímek vybíral. Záběr měl vymyšlený a byl nucen využít celé políčko filmu, jelikož nic neořezával. Diapozitivy se odevzdávaly v originále a v paspartě.

Jak k fotografování krajiny přistupujete dnes vy?

Jelikož jsem odchovaný filmem, tak ke krajině přistupuji tak, jako bych fotografoval na film. Dodnes fotografuji převážně na film. Digitální fotoaparát mám, dělám s ním zakázky a věci, které potřebuji udělat rychle. Ale to, co chci dělat dobře a co chci uchovat, tak snímám na film. Já tvrdím, že co není na filmu nebo na papíru, jako by nebylo. Na monitoru mohu předvádět fotografie z mobilního telefonu a nikdo to nepozná. Kvalitní fotografie se pozná tak, když je vytištěná, zvětšená a pokud možno adjustovaná. Každá fotografie má svou velikost, kdy působí nejlépe. Pak je to teprve o něčem. Digitální technice stále tolik nevěřím a myslím si, že ta data se nedají trvale uchovat, ať si říká, kdo chce, co chce. Když budete mít fotografie v počítači a nebudete je mít zvětšené nebo vytištěné, tak prostě jednou zmizí. Nikdo již data nezpracuje v duchu vašeho pojetí a přístupu, pokud nebude mít možnost konfrontace s vašimi hotovými vytištěnými či nazvětšovanými dí­ly.

Jak podle vás vypadá opravdu skvělý krajinářský snímek?

To se asi nedá říci. Je to většinou subjektivní pocit. Když fotografii vidíte, záleží i na vašem osobním rozpoložení, podle kterého na vás pak snímek působí. Fotografie prostě musí být dobrá, musí vás zaujmout, musíte poznat, že je udělaná s láskou, že je udělaná řemeslně dobře a že je udělaná pro vás, že nevznikla jen tak. Fotografie by měla obsahovat určité sdělení, které jste schopná pochopit, které tam vidíte a snímek pro vás začne něco znamenat, pak je dobrá.

Jak pozná sám fotograf, že udělal opravdu dobrý snímek?

Bývalo zásadou a ctil ji i pan Sudek, že fotografii vzal, připíchl jí připínáčkem na futro u dveří a půl roku kolem ní chodil. Když se mu fotografie líbila i za půl roku, tak usoudil, že bude asi dobrá a pak ji teprve zvětšil. Když si kupujete kalendář, kde máte 12 fotografií, musíte se na každou tu fotografii dívat 1 měsíc. Ne každá fotografie je schopna vaši pozornost 30 dnů udržet.

Takže fotografii prověří čas?

Přesně tak.

Jak krajiny fotografovat, co je nezbytné k fotografování krajiny?

Nezbytný je fotoaparát a může být jakýkoliv. Dnes už ani nepotřebujete stativ, protože fotoaparáty jsou stabilizované. Novým Olympusem se dají udržet i 3 vteřiny z ruky.

Co je u krajinářské fotografie důležité kromě techniky?

Musíte vědět, kam jdete, musíte tu krajinu znát a mít jí prochozenou. Fotografovat krajinu, kterou vidíte poprvé, je naprosto výjimečně spojeno s výjimečně podařeným snímkem. Musíte znát světlo a musíte vědět, jak ta fotografie má a bude ve finále vypadat.

Takže je důležitá představivost fotografa?

Já prosazuji názor, že podstatná je previzualizace, to znamená, že se musíte podívat a říci si ano, tahle krajina se mi líbí a chci tady mít takové a takové světlo. Musíte vědět, zdali v konečné fázi bude fotografie barevná nebo černobílá a podle toho ji musíte měřit a fotografovat. Nemůžete počítat s tím, že scénu cvaknete a nějak ji doděláte v počítači. To je všechno špatně.

S previzualizací neboli jasným záměrem, jak by měl snímek vypadat, dnes mnoho fotografů nepracuje?

Previzualizaci používají opravdu vypracovaní, zkušení fotografové a previzualizace je v dnešní době poněkud ojedinělá. Zřejmě i proto, že například Photoshop dává možnost nasnímaný zaběr zcela přepracovat, jak světelně, tak motivově. Ale i tak, pokud chci brát fotografii vážně a něco jejím prostřednictvím vyjádřit a sdělit, pak by previzualizace měla být vlastní každému autorovi.

Je previzualizace náročná?

Je, samozřejmě. Musíte o fotografii něco vědět. Musíte znát zákonitosti světla, jestli světlo přibývá, ubývá a na jakém principu. Musíte vědět, jak má světlo svítit, jak a kdy a jakým způsobem modeluje krajinu, předměty, postavy. Když fotografujete architekturu, tak musíte vědět, že protisvětlo ani zadní světlo vám není k ničemu. Světlo musí být tečnou objektu, pak je to dobře. Každý motiv má svoje zákonitosti. Dnes tohle fotografové nevědí, nechtějí se to učit, nečtou, nechtějí nikam chodit. Každý si myslí, že to fotoaparát udělá sám.

Fotografie je tedy především v našem mozku?

Fotografie je v hlavě, ta není ve fotoaparátu. Když má být dobrá, musí být nejprve v hlavě.

Jakou fototechniku na krajinu používáte?

Fotografuji Hasselbladem, středním formátem. Mám i digitálního Nikona s řadou objektivů. Mám i Olympus, jelikož jsem ambassadorem Olympusu. Ale když chci v krajině udělat výjimečný snímek, tak fotografuji buď na film nebo na diapozitiv Hasselbladem.

Váš oblíbený objektiv?

Mám rád širokoúhlé objektivy. V rozsahu 20–24mm u kinofilmu, 40–50 mm u středního formátu, to jsou pro mě nejpřijatelnější objektivy. Samozřejmě pevné.

A jaké filtry rád používáte?

Každý používá hromadu filtrů. Já filtry nepoužívám, protože si můžu poradit i jinak. Učím to i své žáky ve škole nebo na workshopech. Například přechodový filtr mohu nahradit rukou. Když chci ztmavit oblohu a mít jí méně exponovanou, tak před objektivem v rámci delší expozice podržím ruku nebo tmavý karton a pak je dám pryč. Ruka nebo karton tam není vidět a obloha je méně exponovaná.

Jak měříte expozici?

Spousta lidí neví, jak má expozici měřit. Když nevíte jak na to, změřte si svou dlaň, protože dlaň je střední šedá. Pak korigujete expozici do plusu nebo do mínusu. Základní expozice je buď na dlaň, nebo na modrou letní oblohu. To je 18% šedá barva.

Jsou fotografie krajiny dobře prodejné?

Já si myslím, že u nás není žádná fotografie dobře prodejná, snad kromě fotografií aktů. A prodávají se i špatné akty. Jsme malý trh a fotografii dělá každý a za malé peníze, proto se špatně prodává. Ale holky se vždycky prodávaly a prodávají se stále.

Co byste vzkázal fotografům?

Ať na sobě každý pracuje. Ať si hodně prohlíží fotografie a obrazy. Protože inspirace se dá najít i v obrazech v galeriích. Dívejte se na staré holandské mistry, jak pracovali s šerosvitem, jak pracovali se světlem. A vytvořte si svůj vlastní rukopis, který je nezaměnitelný. Není účelem fotografovat všechno, účelem je fotografovat jednu věc a fotografovat ji dobře.

To je opravdu složité fotografovat jednu věc a uživit se tím.

Ale jedině podle toho se pozná autor, když fotografuje jedno určité téma. Když uvidím krajinu a řeknu, že je od Pepy Vomáčky, nebo uvidím akt a řeknu, že je od Terezy z Davle. Ale pak uvidím hrneček, hřebeny, modelku, krajinu a je to všechno od jednoho autora, tak nepoznám od koho to je a leckdy ani to, proč to fotografoval.

Takže každý by měl pracovat i na své volné tvorbě, ne pouze na zakázkovém fotografování?

Z valné většiny to, čím se živíte, není to, čím se prezentujete. Vždycky se fotografie dělila na užitou a volnou tvorbu. Užitá je ta, kterou se živíte, i ta musí být výtvarná, ale je zakázková a pro někoho. Pak je volná tvorba, kterou sdělujete svoje duševní pocity a pochody, chtění a nechtění a tady vidíte autora.

Váš oblíbený autor krajiny?

Ze zahraničních mám rád Steva Goslinga a z tuzemských mám rád Zdenko Fejfara, Jiřího Havla a tuhle generaci.

Děkuji za rozhovor!

www.stanpokorny.com