Test SLT Sony Alpha a68

Testy

Rozlišení

Rozlišení je 24MPx, tedy krásných kulatých 6000×4000px. To je v dnešní době standard a stačí pro tisk fotografie v rozměrech 50.8 × 33.8 cm při rozlišení 300dpi či 101.6 × 67.7 cm při 150dpi. To jsou však jen teoretická čísla, z 24MPx vytisknete i billboard.

Snímek v plném rozlišení s objektivem Sony Zeiss 50mm F1.4 při F8 (můžete porovnat s fotkami ze setového objektivu níže):

Obrazový šum

Podíváme se, jak aparát „šumí“ při různých nastaveních ISO. To je nastavitelné od 100 do 25600 s tím, že je do toho započteno i polopropustné zrcátko (viz níže). Reálně tak přístroj při stejné nominální hodnotě nastavuje citlivost o třetinu vyšší, než konkurence. Citlivost můžete přístroj nechat volit i automaticky, ale nastavení možností je omezeno jen na volbu rozptylu hodnot pro Auto ISO (nejde nastavit preferovaný čas závěrky při auto ISO - k čemu je to dobré píšeme zde). Canon to má u 750/760D stejně, lépe je na tom Nikon D5500 s poměrně podrobným nastavením možností Auto ISO.

Sony Alpha a68 je oproti konkurenčním DSLR modelům co se týče šumu v nevýhodě – její nesklopné zrcátko „překáží“ v cestě světlu na snímač a cca 1/3 (0.3EV) ho spotřebuje. V kombinaci se starší verzí 24MPx senzoru (soudě podle hodnot nezávislého měření DxO, které ukázalo obdobné hodnoty jako pro starší model a77) to není zrovna vhodná kombinace pro noční fotografování. Dále se podíváme na srovnání.

(převedeno z .ARW v ACR)

Srovnávat „papírové“ hodnoty není vždy zcela odpovídající metoda, ale z fotek z praxe se zdá, že laboratorní měření DxO, které třídnímu premiantovi D5500 přiznávají cca 1EV v šumu k dobru, si nevymýšlejí. Sony a68 je prostě osazena senzorem o generaci starším, který má stále špičkové rozlišení, výborný dynamický rozsah, ale více šumí a polopropustné zrcátko tomu nepřidá.

Pokud se budete držet citlivosti ISO 1600 a nižší, nebudete mít problém. ISO 3200 je nouzové a maximální ISO 25600 je tu jen proto, aby se dalo napsat do prospektů.

Vyvážení bílé

Přístroj umí vyvažovat bílou samozřejmě automaticky nebo v přednastavených režimech (které jdou doladit), umí však i barevnou teplotu změřit, uložit až tři uživatelské polohy a má i přímé nastavení v K. Tedy ve své třídě nadprůměrné možnosti.

Příklad z místnosti nasvícené pouze žárovkou. Auto­matika nechává mírné tónování. 

RAW a JPEG

RAW snímky ze Sony a68 se ukládají v tradičním .ARW formátu. Do řady SLT zatím nepronikla novinka z profesionálních bezzrcadlovek a7 druhé generace, kterou je nekomprimovaný RAW. Sony totiž již tradičně svůj „surový“ formát ztrátově komprimuje, což sice snižuje datovou velikost souborů, ale může při silném postprocessingu způsobit kompresní artefakty, které bychom u snímku v RAW nečekali. Jelikož sám se Sony fotím, mohu žíci, že jsem s tím nikdy neměl VELKÝ problém, ale tu a tam na to narazím, zejména při vytahování stínů v protisvětle na kontrastních hranách. Je to škoda, Sony by mělo možnost volby komprese zavést u všech svých modelů, nejen těch profesionálních…

Kontrastní hrana po brutálním zesvětlení stínů v ACR

RAW se vždy ukládá v plném rozlišení, JPEG pak buď ve 24MPx, 12MPx nebo 6MPx. Volitelné úrovně komprese JPEGu jsou tři.

Dynamický rozsah

Dynamický rozsah je silnou stránkou Sony snímačů již tradičně, alespoň na základním ISO, kde se Sony chlubí hodnotou naměřenou laboratořemi DxO odpovídající 13.5 EV. Nepřeměřoval jsem, ale z fotek v RAW z a68 se nechá vytáhnout opravdu hodně.

Trošku jsem to přehnal, vím:-)

V JPEG je tu přichystána funkce Dynamic Range Optimizer (DRO), která umí prosvětlovat stíny a to buď o zvolenou hodnotu, nebo automaticky. Funguje poměrně dobře:

Objektiv(y)

Setovým objektivem k Sony Alpha a68 je starý známý Sony DT 18–55mm F3.5–5.6. Co k němu říci – je to průměrný seťák s plastovým bajonetem, který nenadchne a neurazí a velká část uživatelů, kteří to s fotografováním myslí vážně, ho spíše časem nahradí. Ale do začátku je to „ozkoušená klasika“. Níže přikládám snímky v plném rozlišení při ohnisku 18mm a 55mm na různých clonách:

18mm

55mm

Objektiv nikdy není ideálně ostrý od rohu k rohu a trpí třeba na chromatické aberace, ale kolem F11 je jeho podání celkem použitelné. 24MPx APS-C snímač však chyby příliš neodpouští a lépe si rozumí s pevnými objektivy či profi-zoomy. Stejně tomu je i u konkurence.

K fotoaparátu jsme měli zapůjčeny ještě další objektivy (16–50/2.8, 70–300/4.5–5.6, Zeiss 50/1.4); fotografie z nich najdete v galerii na konci článku.

Ostření

Díky 79 AF bodům (15 křížových) rozloženým po velké ploše hledáčku je ostření jedna radost. Systém je rychlý a brzdit vás bude spíše rychlost AF motorku ve vašem objektivu. 

Výhodou technologie SLT je snadné kontinuální ostření i při 5sn./s a totožná rychlost zaos­třování přes hledáček i zadní displej.

Sledování zvládá systém také na svou třídu dobře. 5 sn./s AF modul zvládá proostřit.

Mikronastavení AF

Důležitá funkce, pokud chcete na zrcadlovce používat světelné objektivy. Jde o to, že PDAF systém ostření je hodně komplexní a s některými objektivy může mít chybu zvalou back- nebo frontfocus. Jinými slovy, zaostří blbě ale dá pozitivní zpětnou vazbu. Fotky pak máte špatně zaostřené. Je to problém VŠECH zrcadlovek (nejen Sony) a jedním z rozdílů mezi amatérskými a profesionálními těly je možnost tento problém užiovatelsky řešit pomocí funkce mikronas­tavení AF.

Canon ani Nikon to v přístrojích se srovnatelnou cenovkou nenabídnou, Pentax a Sony ano.

Zvlášť u Sony je ale tato funkce extrémně důležitá kvůli tomu, že chybu zaostření nejde obejít pomocí ostření v živém náhledu, kde jinak zrcadlovky na chybu ostření díky pomalejší, ale přesnější metodě CDAF netrpí. Sony SLT však i v „živém náhledu“ na displeji ostří PDAF modulem a tak případná chyba zaostření se projeví i zde.

Ověřil jsem si to u objektivu Sony Zeiss 50mm F1.4 ZA, který vyžadoval korekci -7 (z –20) aby ostřil, kam chci.

Bez korekce bych mohl objektiv zase rovnou vrátit.

Ruční ostření

Ruční ostření se u novějších objektivů (s motorkem) zapíná na objektivu, u starších objektivů (s převodem) na těle fotoaparátu. Přístroj má funkci zvětšení obrazu i Focus Peaking (zdůraznění kontrastních hran). Dvě výhrady mám: Focus Peaking je hodně optimistický a od clony F2.8 se vám na snímku rozsvítí všechno i při nastavení efektu „slabý“ a funkce zvětšení obrazu nemá v továrním nastavení přiřazené žádné tlačítko. Ani se nespouští sama při přepnutí do MF. Programovatelná tlačítka nemají rozlišenou funkci podle režimu ostření (tedy tlačítko, kde máte nastaven „výběr AF bodu“ nejde v režimu MF použít k něčemu jinému, třeba právě zvětšení obrazu). Takže nezkušený uživatel o této funkci nejspíš ani nebude vědět.

Stabilizace

Přístroje Sony (a dříve Minolta) mají tradičně stabilizované senzory, ne objektivy. Efekt stabilizace je díky EVF vidět v hledáčku (což je podle mě jinak největší nevýhoda stabilizace v těle u zrcadlovek s OVF) a ta je poměrně výkonná (údaj výrobce až 4.5EV). Výhoda stabilizace v těle je ta, že stabilizovaný je každý objektiv, který nasadíte, od rybího oka po superteleobjektiv nebo stará manuální skla či Lensbaby.

Ocenil jsem to zejména u teleobjektivu 70–300mm, kde se efekt stabilizace viditelný v hledáčku hodí, obraz přestané „létat“. Zde mají SLT přístroje proti starším Alpha DSLR výhodu (objektivy Sony A nejsou stabilizované nikdy).