Kamčatka - co dodat?

Návštěvníci se tak dají rozdělit do několika základních skupin, první tam jezdí jenom kvůli sopkám s tím, že si na nějakou vylezou (mezi Čechy hlavně vede Ključevskaja), a při návratu do Petropavlovska se ještě někde zastaví. Další se sice také chtějí podívat na sopky, ale spokojí se s tím, že navštíví něco v okolí Petropavlovska a budou se „gulyat' nedaleko ot goroda“. Jiní tam jedou za lovem – ryby, medvědy nebo další „velká zvěř“. Další dělení na paraglidisty, skialpinisty, snowboardisty, rogalisty, …

Jak se tam dostat

Na Kamčatku je možné se teoreticky dostat dvěma způsoby – letecky a po moři. Lodní způsob je ovšem pro naprostou většinu návštěvníků pouze hypotetický, prakticky tam takto už dávno nikdo necestuje. Na Kamčatku létá několik leteckých společností, z nichž nejlepší je petrohradská Pulkovo Airlines (www.pulkovo.cz kancelář má v Krakovské ulici vedle Václavského náměstí v Praze). Letenka s poplatky se pohybovala v roce 2003 v rozmezí 19–21000 Kč (orientačně, lépe se informovat na aktuální cenu). Kromě letenky, jejíž vyřízení s dostatečným předstihem není žádným problémem, potřebujete ještě vízum a přihlášení na kamčatském OVIRu. Vízum Vám pomůže vyřídit Asiana (www.asiana.cz), která Vám také nabízí slevu, pokud si u ní zároveň objednáte i letenku. Problémem je pouze OVIR, pokud nejedete s cestovní kanceláří, tak dnes zatím neexistuje stoprocentně spolehlivý způsob, jak jej získat.

Petropavlovsk-Kamčatskij

Aneb „gorod“ – jediné město na Kamčatce. Pokud mluvíte s kýmkoliv na Kamčatce, neříká, že pojede do P-K, ale že pojede do goroda. Pro místní je to svátek také kvůli tomu, že s výjimkou goroda a malé části kolem „městečka“ Milkovo na Kamčatce neexistuje asfalt. Není to, jak by si mnozí mohli myslet kvůli tomu, že by snad neměli na asfalt, nýbrž kvůli častým zemětřesením se jim to prý nevyplatí. V gorodě sice asfaltové cesty jsou, ale Evropan zvyklý třeba na české děrované cesty na konci zimy, na Kamčatce nechápe – cesty tu v mnohém přípomínají tankodrom. Rovně jedete málokdy, spíše pořád otáčíte volantem, jak se snažíte vyhnout největším dírám ve vozovce. Mají tady jeden krásný zvyk, jenž by se uplatnil i u českých měst. Na všech výjezdech z goroda jsou na vysokých podstavcích vraky aut po haváriích – je to velmi působivé a mnozí čeští „burani“ za volantem by si možná uvědomili, že nejsou nesmrtelní.

Co a kde fotit? Petropavlovsk je typické sovětské město se spoustou paneláků a navazující socialistické výstavby. Z normálních budov je tu snad jenom pravoslavný kostel. Za fotografovu pozornost tak určitě stojí panelové stavby v různém stupni rozkladu a kladkové systémy mezi nimi na sušení prádla. Z „historických“ staveb je něco málo pouze v oblasti osady prvních kamčatských osídlenců z roku 1740 – okolo zálivu pod sopkou Ljubvi se krčí několik nevzhledných dřevěných domů z 19. století. Ani gorodu se nevyhnulo „podnikatelské baroko“ dobře známé i od nás. Rozdíl je pouze v tom, že našinec postaví obrovskou přízemní stavbu, zatímco Rus postaví něco, co je velké nejenom rozlohou, ale také výškou. Některé z nich jsem mohl navštívit – v prvním podzemním patře byl osmimetrový bazén, posilovna, sauna a další místnosti, nad tím potom byly další tři patra. Nejlépe si o tom návštěvník udělá představu, když vystoupí k vysílači na téměř holém kopci uprostřed goroda. Kruhový výhled z něj je částečně rušen stromy.

Sopky v okolí Petropavlovska

Sopky jsou dominantou Kamčatky a nejinak je tomu i v okolí samotného goroda. Ze severu jej chrání dlouhý pás sopek začínající na západě sedlem Pinačevo(1160 m), z něj stoupá Aag (2310 m), Arik (někdy uváděn jako boční konus Aagu), nejvyšší 3462 metrů vysoký Korjakskij, sedlo 1200m, sopka Avačinskaja (2741 m), Uglovaja (2390 m), a hřeben je na východě zakončen 2250 metrů vysokým vulkánem Kozelskij, od něhož spadá až k Tichému oceánu. Při příletu na Kamčatku na letiště Elizovo jste za krásného počasí fascinování výhledem na tento výrazný pás začínající na úrovni moře, že trochu zapomenete na to, že se na jich přes Avačinskou zátoku (buchtu) vypínají další vulkány – Viljučinskij (2183 m), Mutnovskaja (2235 m), a spousta nižších.

Sopky jsou nádherné a určitě stojí za to na některé z nich vystoupit, nebo si alespoň prohlédnout následky jejich sopečné činnosti. Naprostá většina turistů za dob Kamčatturu stejně jako dnes míří na v létě snadno dostupnou Avačinskuju. Pokud na Kamčatku nejedete s cestovkou, která Vás náklaďákem doveze až na její úpatí, čeká Vás zábavný přístup. Jste-li v Petropavlovsku, můžete využít autobus přes Severovostok severní cestou do Elizova. Jeho nevýhodou je, že jezdí málo. Jednodušší proto je dojet dopravou za pár rublů do Elizova a na autobusovém nádraží či nedaleko od něj si najmout taxi. To Vás za přibližně 200 rublů doveze na pět kilometrů od severní cesty podél koryta Suchoj rečky. Od vystoupení z vozu Vás čeká 16–18 kilometrů vedoucí převážně korytem Suchoj rečky k chatové základně v údolí mezi sopkami. Od chatek vystoupíte po v dolní části značené turistické trase na první „patro“ sopečného konusu, částečně jej obejdete a z opačné strany od Petropavlovska vystoupíte na vrchol sopky. Kráter má v průměru 700 metrů (odhad) a jelikož sopka je dost aktivní, tak si jej přes kouř moc neprohlédnete. Chcete-li si prohlédnout furmaroly v klidu, je nutné obejít vrchol z pravé strany a směrem na gorod jsou krásně patrné sopečné výtvory i ve výškách kolem 2600 či níže.

Nejlépe si můžete kráter Avačinské prohlédnout z vrcholu sousedního a o 800 metrů vyššího Korjakského. K tomu už ale potřebujete základní horolezeckou výbavu a přilbu – z Korjakského (alespoň hlavním výstupovým žlabem) padá velké množství kamení.

K sopkám na druhé straně Avačinské zátoky se můžete dostat obdobně jako ke skupině Avačinské – z Elizova jet autobusem do poslední vesničky Termalnyj a z něj je to na úpatí Viljučinského přibližně 24 km po cestě postavené kvůli stavbě geotermální elektrárny pod Mutnovskou (GEOTERM). K přístupu je možné využít také fascinující okolní hřebeny a nevynechat návštěvu údolí řeky Karymčina. Za Viljučinskijm je potom ještě významnější Gorelyj a potom Mutnovskaja, kvůli níž sem jezdí davy turistů. Nejenom, že je pod ní geotermální elektrárna, ale jsou tady také nejlépe patrné a nejsnáze dostupné různé sopečné výtvory. Obvykle se můžete dostat autem k bázi Naděžda 14 km od začátku údolí u Termálného – taxi z Elizova sem vychází na 600 RUR.

Skupina Ključevskoj

Do Ključe je cesta dlouhá… po koupení lístku s několikadenním předstihem za necelých 600 rublů se vyjíždí ráno autobusem z goroda, aby autobus zakrátko opustil asfalt. Řidič je pohodář a na kamení a šotolině lehce předjíždí různé 4WD osobáky a terénní auta za zvuků ruské diskotékové hudby. Po tři sta kilometrech se v okolí Milkova nakrátko objevuje asfalt. Mají tady krásné kluziště, k focení jsou také dokonalé komunistické mozaiky na stěnách paneláků s pozadím tvořeným vulkánem Kronotskij. Tady se řidiči střídají a mění se i hudba. Jediným dalším povyražením na cestě na sever je trajekt před Kozyrevskem. Do Ključe se dojíždí po šesté večer. Ti, co jedou dále do Usť Kamčatska to mají ještě hodně daleko. Desetitisícový shluk převážně přízemních dřevěných budov nemá na focení chybu, stejně jako rozbahněné ulice, po nichž se pohybují namalované slečny na vysokých podpatcích.

Vrchol Ključevské je odtud vzdálen 32 km vzdušnou čarou a je to fantastický pohled, neboť převýšení z Ključe na vrchol je přibližně 4740 metrů. Můžete udělat trek kolem Ključevské, Kameně a Tolbačiku do Kozyrevska, vystoupit na Ključevskou, či se jen tak volně poflakovat po okolí a po týdnu se někde objevit v civilizaci – což je tady ovšem jenom Ključ a Kozyrevsk.

Esso a vulkán Ičinskij

Necelé tři tisíce obyvatel Essa (“essák” = česky modřín) tvoří nejvýznamnější enklávu původního obyvatelstva Kamčatky. Kromě Korjaků (1500), Evenů (806), Itelmenů (57), tady ovšem najdete také „asimilované“ Rusy. Esso je cílem letní i zimní rekreace „goroďanů“, i když jediné lyžařským vlekem vybavené středisko je v úplném rozkladu. Místní neznají asfalt, s nímž se potkají jenom cestou do goroda. Za přibližně čtyři hodiny se dá vystoupit na vrchol Ulengende (1953 m) nebo se projít k horskému jezeru Ikar. Esso je ideálně situované, stačí udělat vrt do země a narazí se na horkou vodu – nedivte se, že jsou tady celoročně využívané skleníky a že uprostřed vesnice je koupaliště s vodou o teplotě 36 stupňů. Když se ale chcete v Essu vykoupat ve vaně, musíte si ji napřed napustit a počkat až ochladne na přijatelnou teplotu – problémem tady je studená voda. Zajímavostí Essa je skanzen „historických“ staveb datovaných částečně do doby založení vesnice před 75ti lety. Také tady mají malé etnografické muzeum a muzeum medvědů. Budete-li mít štěstí, narazíte i na sedmašedesátiletou lovkyni medvědů, která má na svém kontě 57 medvědů. V roce 1991 se dostalo Esso do Guinessovy knihy, neboť se odtud jel na Čukotku závod “Berengija”, kdy byla se psími spřežení překonána vzdálenost 1980 kilometrů. V současné době je tento závod podstatně kratší – “jenom” 950 kilometrů. Máte-li čas, přibližně 100 km na jih od Essa se vypíná přes 3800 metrů vysoký vulkán Ičinskij. Ten je rarito u, neboť je zcela samostatně od ostatních skupin sopek na východě a ve středu Kamčatky.