Fototechnika v novinářské praxi I.

Historie fotožurnalismu

Historie žurnalistické fotografie je nerozlučně spjata s vývojem fotografické a polygrafické techniky. Zlatá éra fotožurnalismu, které vévodily velké obrazové magazíny, je spojená nejprve s velkoformátovým fotoaparátem Linhof Technika. Tento přístroj pracoval s filmovými kazetami. Jedna kazeta – jeden snímek. Fotograf opravdu musel čekat na ten správný okamžik a nepropásnout ho. Poté nastoupil střední formát se slavnou dvouokou zrcadlovkou Rolleiflex, kterou v našich krajích nahrazoval (o něco později) často Flexaret. Fotografovalo se na svitkový film. Fotograf měl u formátu 6×6 k dispozici dvanáct zmačknutí spouště, než musel měnit film. Jedničkou se však nakonec nadlouho stala kinofilmová Leica. Se 36 snímky už se zase tolik nemusí šetřit.

Klasici této disciplíny takřka bez rozdílu používali hlavně poslední jmenovanou značku, která získala zcela mimořádnou pověst a zachovala si ji dodnes. Pokud se na Leicu – „rolls royce“ mezi fotoaparáty (čemuž odpovídá i cena) podíváme zblízka, tak zjistíme, že jde o relativně jednoduchou konstrukci vyznačující se rychlou reakcí spouště, tichým provozem, nadprůměrnou spolehlivostí a odolností. Třešničkou na dortu tohoto stroje je vynikající a mám pocit, že dodnes nepřekonaná, kvalita optiky. Ale i dokonalá Leica byla postupně vytlačena nastupujícími jednookými zrcadlovkami. Zvítězila konstrukce, která umožňuje vidět přesně objekt focení a také dává prostor k použití teleobjektivů.

Prim hrála v této kategorii zpočátku značka Nikon se svými modely řady F1 až po F3. S rozvojem autofokusu se vlády ujímá a do dnešního dne ji drží firma Canon. Svým modelem EOS-1 hodně konkurenci utekla a pozici jedničky firma potvrdila i následovníkem EOS-1 N. Přístroje se vyznačují velmi svižným automatickým ostřením, které ve spolupráci s objektivy USM tedy s „motorem“ uvnitř objektivů neměly v dané době konkurenci. Velmi kvalitní optiku doplnila špičkovou řadou objektivů L s červeným kroužkem. Poslední kinofilmový EOS-1 V je už trochu zbytečný model, protože vše, co se v žurnalistické fotografii dnes odehrává, je digitální.

Ale Canon nezaváhal ani tentokrát a přichází se svým rychlým typem EOS-1 D a zcela jednoznačně opět kraluje. Pro méně majetné, ať jednotlivce nebo redakce, jsou určeny jeho bratříčci: počínaje D30 přes D60 až k dnešní D10.

Přístroj musí hlavně vydržet

Jaký je tedy profesionální fotoaparát pro fotoreportéry v novinách? Odpověď je jednoduchá: musí být takový, aby fotografa uživil. Aby mohl peníze vydělávat, musí splňovat některé základní požadavky: musí mít výměnnou optiku, skvělý obraz, nulové zpoždění spouště. Musí mít rychlé sériové focení a hlavně musí být velmi, velmi odolný.

Předpokládám, že většina čtenářů netuší v jakých podmínkách mnohdy fotografie, které vidí v novinách či časopisech, vznikají. Přístroje jsou vystaveny dešti, sněhové vánici, mrazu, vedru nebo prachu. Jsou přepravovány tisíce kilometrů ve vibrujících automobilech, otloukány od rána do večera a přitom musí nafotit neuvěřitelné množství materiálu. Denní dávka spotřebovaného materiálu při práci v deníku, ať v podobě filmu nebo paměti na kartě se rovná ročnímu výkonu průměrného amatéra. Záruka na závěrku profi stroje 150000 expozic, která na první pohled vypadá jako oblast snů, které nikdy fotograf nedosáhne, se velmi rychle stane realitou.

Jak je vidět, současné přístroje musí vydržet a většinou také vydrží takřka vše. Jediné, co lze špičce v této kategorii vytknout, je stále rostoucí váha a rozměry profesionálních modelů. Pokud porovnáme již zmiňovanou Leicu nebo Nikon F s dnešním Canonem D 1 vážícím s bateriemi 1,5 kilogramu, jsem zvědavý, jaká bude váha následujícího typu D 1 H nebo jak se bude jmenovat. Fotit v budoucnu budou už možná jen kulturisté. Přitom snímací čip je velikosti poštovní známky, něco váží elektronika, akumulátory, ale co je zbytek? Někteří fotografové tvrdí a mají částečně pravdu, že čím je aparát těžší, tím se lépe drží. Ale pokud máte mít na rameni celý den brašnu s tělem a objektivy o váze kolem dvaceti kilogramů, myslím, že rychle změníte názor.

V této souvislosti předpokládám, že se brzy najde výrobce, který bude schopen nabídnout digi fotoaparát s vlastnostmi profesionálního stroje v kategorii dálkoměrů. Mám na mysli „digileicu“ s objektivy ohniskové vzdálenosti okolo ekvivalentu 20 – 24 mm kinofilmu. Domnívám se, že by po takovém přístroji řada profesionálních reportérů okamžitě sáhla. Celá řada vynikajících fotografů dodnes fotí s Leicou a nedá na ní dopustit. Dnes má jedinou chybu – je na film. Docela slibně vypadá společný vývoj firem Panasonic s Leicou. Myslím, že z této líhně brzy vypadne velmi slušný aparát.

Základem je širokoúhlý objektiv

Nejsou-li vaše fotografie dost dobré, znamená to, že jste nebyl dost blízko, praví klasik. Tím je řečeno vše k používané optice.

Pro profesionálního reportéra je základním objektivem širokoúhlý zoom. Vzhledem k přepočtu ohnisek digitálních fotoaparátů bývá v rozsahu 17 – 35, tím se dostáváte do oblasti ohniskové vzdálenosti okolo dvaceti u klasického kinofilmu. Další nezbytný objektiv je většinou transfokátor 70– 200 na detaily nebo portréty.

Nutný je co nejvýkonnější blesk. Směrné číslo okolo 55, nejlépe systémový, tak aby byl schopen komunikovat s tělem fotoaparátu za všech okolností. Velmi často se při této práci dostanete do relativně velkých a tmavých prostor, které je obtížné vysvítit.

S touto základní sestavou byste měli vyfotit takřka vše. Samozřejmě se může výbava individuálně lišit. Někdo má raději objektivy středních ohnisek, jiný zase pevná skla, ale výše uvedená sestava stačí na devadesát procent všech situací, do kterých se v novinářské fotografii můžete dostat.

Samostatnou kapitolou je sportovní fotografie, kde se klade stále větší důraz na detail a tím také na velmi výkonné a drahé teleobjektivy. Paradoxem zůstává, že po fotografovi – specialistovi na sport chtějí redakce fotky kvalitou srovnatelné se světovými agenturami, ale honoráře tomu ani zdaleka neodpovídají. Tím pouze konstatuji, že investice do teleobjektivu ohniska 300 a více ve světelnosti 2.8 se vám pravděpodobně nikdy nevrátí.

Ceny jsou u nás vyšší

Závěrem je také nutno zmínit se o cenách techniky, byť špičkové, ale zvláště u nás neskutečně drahé. Naši obchodníci, a zřejmě to vychází již od oficiálních dovozců, mají asi vyjímečné marže. Pokud se podíváte na ceníky v USA nebo Evropě okamžitě zbystříte.

Canon D1 se dá nyní koupit v USA za 2500,– dolarů a dvacet kilometrů za našimi hranicemi v Německu za cenu 3000,– euro. Naši prodejci v obchodech internetových nebo kamenných tento model nabízejí za 180 000,– korun. Pokud nevěříte, porovnejte si ceny průměrně drahého na www.paladix.cz s německým na www.internet-foto.de. Na dotaz u tuzemských prodejců, zda je možné koupit profesionální techniku za velkoobchodní cenu pro člověka, který se tím živí, dostanete komickou nabídku. Jejich cena i po „slevě“ je řádově o 30% vyšší než v maloobchodní prodejně v Německu. Tato situace připomíná vývoj cen CD, které v Německu přišly na 17 marek, ale u nás ležely na pultech za 650,– Kč. Prodejci se strašně divili, že je nikdo nechce. Možná, že jsem příkrý na naše obchodníky, ale budu rád, pokud někdo uvede tuzemskou cenovou politiku na pravou míru.

Příště: Co vás čeká a nemine při práci reportéra.

Bureš Jiří