Fotografování kolibříků

Nedávno jsem přemýšlel, proč kolibříci fascinují tolik lidí. Je to jejich pestrým zbarvením? Hraje v tom roli jejich schopnost létat na místě? Je to jejich neobvyklá vazba na rostliny? Kdo ví? Podle mě je to všechno dohromady a zejména fakt, že jsou ochotni nám ukázat ze svého života mnohem více, než je v ptačí říši běžné.

Proč je focení kolibříků tak atraktivní?

Snad každý fotograf zvířat řeší základní problém, jak se dostat k vytouženému objektu tak blízko, aby byl na fotografii k poznání. Na této potřebě je postaven celkem slušný byznys. Mnoho fotografů přírody tak investuje nejen do drahé fototechniky, ale i do spousty „udělátek“, které mají za úkol pomoci jim dostat se ke zvířatům blíže. Když se jim to nakonec podaří, mají většinou jen pár vteřin na vytvoření snímku, který často bývá daleko od původního záměru. Fotograf se tak raduje už jen z faktu, že je zvíře na snímku vůbec zachyceno, že je ostré a že možná půjde odstranit všemi zatracovaný šum. Proto jsou stále oblíbenější fotografické cesty do míst, kde jsou zvířata více krotká a setkání s nimi není jen vteřinovým výjevem z jejich života. Útesy s papuchalky, kryty u hnízd mandelíků a dudků nebo fotografie volavek na Floridě přinášejí zcela nový rozměr. Zvířata nás pustí na dosah, a pokud tuto hranici nepřekročíme, chovají se zcela přirozeně. Pak se otevře šance zachytit životní projevy, které nám při letmém setkání snadno unikají. A přesně tohle nám umožní nejmenší ptáci světa – kolibříci.

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že taková příležitost přináší v první chvíli vlnu euforie. Ta vyústí v první dávku fotografií, která kompenzuje předešlé neúspěchy z plížení k plachým druhům. Čím rychleji tato první vlna přejde, tím dříve se dostavují zajímavé výsledky. Ne, že by tak nevznikly dobré fotografie, ale při zpětném pohledu fotograf zjistí, že fotil stále dokola jeden motiv. Zachytit jednoho živočicha na různé způsoby vyžaduje mnohem více chladného uvažování. V následujících řádcích se pokusím popsat svůj přístup při ztvárnění tématu s názvem Kolibřík. Zdaleka se nejedná o vyčerpávající výčet možností, ale třeba v nich najdete inspiraci pro své vlastní nápady.

Kolibřík u květiny

Kolibříci patří mezi klíčové opylovače některých druhů rostlin. Díky specializaci na různé rostliny se přizpůsobily jejich zobáky, které jsou obdivuhodně různorodé. Krátké, dlouhé, zahnuté, či extrémně prodloužené zobáky dosahující prakticky stejné velikosti jako je pták sám. Vše pramení z životní nutnosti zásobit tělo kolibříka sacharidy, které jsou nezbytným zdrojem energie pro jejich náročný let. Rostliny zase získávají pravidelné opylovače a tak je vlastně potěšení na obou stranách. Zachycení kolibříka u květu patří k nejběžnějším druhům fotografie. Byl jsem si vědom, že podobných záběrů bude brzy v našich končinách mnoho, a tak jsem se jim příliš intenzivně nevěnoval. Kolibříci si udržují teritoria a pravidelně se vracejí k oblíbeným květům. Při troše trpělivosti lze vysledovat frekvenci návratů a vyčkat tak na další přílet kolibříka. Mezitím si můžeme zakomponovat scénu a najít vhodné pozadí snímku. Po příletu kolibříka ke květu máme často jen několik vteřin k zachycení jeho snímku. V Belize, kde není tak vysoká koncentrace kolibříků jako například v Kostarice nebo Panamě, se mohou vracet kolibříci ke květům i s frekvencí 1 hodiny. Zachycení snímku tedy vyžaduje pozornost. Během čtyřhodinového čekání se nám naskytne příležitost o celkové délce 20 vteřin. Není třeba říkat, že zrovna ve chvíli příletu kolibříka kontrolujete baterii, že má dost energie, a máte tak další hodinu čas si to příště lépe načasovat.

Kolibřík u krmítka

O něco snáze lze zachytit kolibříka u speciálního krmítka, které obsahuje silný koncentrát cukru a vody. Pro kolibříky je to vítaný zdroj energie a snadnější „kořist“ než květy, které svůj nektar generují pozvolna. K pítkům se vracejí kolibříci častěji a lze je zachytit v letu. Mnoho druhů se totiž z pítka napije, odlétne kousek stranou, kde setrvá pár vteřin ve vzduchu, a zase se vrátí k pití. A to je právě ona chvíle, kdy se dá vytvořit snímek letícího kolibříka. Nastává však jiný problém, kolibřík totiž při své přestávce v pití nezůstává na jednom místě, ale často o několik centimetrů jinde než původně. To se zdá jako zanedbatelná překážka. Pravdou však je, že přestávky v pití, a tedy reálná možnost zachytit snímek, se mohou zkrátit i ke dvěma vteřinám. Pak nastává opravdu zoufalý lov s obrovským množstvím odpadu. Mně se osvědčilo vybrat si místo, které bude díky pozadí snímku zajímavé a čekat do chvíle, než do něj kolibřík vlítne. Snímků nevznikne tolik, ale ty které vzniknou, jsou častěji správně zaostřené.

Až 90 mávnutí křídel za sekundu

Je až s podivem, jakou frekvenci má mávnutí kolibříkova křídla. Díky tomu předvádějí kolibříci v letu neuvěřitelné kreace pouhým okem těžko zachytitelné. Pohyb křídel kolibříků se stal hlavním motivem mé cesty do Panamy. Naplánoval jsem si, že se tuto unikátní dovednost pokusím zachytit různými způsoby. Výše zmíněná krmítka jsou k tomu ideální. Jedním z motivů, které jsem se snažil zachytit, byly dva extrémní přístupy. První z nich měl mávnutí zvýraznit, druhý naopak zcela eliminovat. Kdo si myslí, že k zastavení pohybu křídel stačí nastavit extrémně krátký čas, je na omylu. I čas 1/2000s nezpůsobí eliminaci pohybu křídel. Velmi zajímavého efektu dosáhneme vypnutím blesku. Následující dvě fotografie zachycují pohyb kolibříka zachycený skrze okolní vegetaci. Vznikly tak snímky, které se téměř nedají opakovat a přestože na nich není pírko ostré, stále se k nim vracím a mám je opravdu rád.