Bitva „šupin“ pro APS-C DSLR – Nikkor vs. Sigma

Zkreslení

Laboratorní test geometrického zkreslení byl u daného typu objektivů spíše formalitou. Můžeme jen konstatovat, že jak Nikkor tak Sigma vykazují extrémní úroveň soudkovitého zkreslení a plně tak splňují vlastnosti „šupiny“.

Vinětace

Díky diagonálnímu úhlu záběru 180° nebylo možné provést klasický laboratorní test tak, jak jej znáte z minulých recenzí. Míru vinětace bylo možné prověřit pouze v praktickém nasazení. Na přiloženém obrázku si můžete porovnat zmenšené neupravené fotografie pořízené se stejnou úrovní expozice na jednotlivých clonách. Pro větší názornost byly snímky desaturovány. Z výsledků je patrné, že vinětace může být u testovaných objektivů rušivá především při f2,8 – viditelně více pak u Nikkoru, což potvrdily další testovací fotografie (viz srovnávací snímky). Po dalším zaclonění už není u obou zástupců vinětace vážnějším problémem. Celkově tedy můžeme označit úroveň potlačení vinětace u Nikkoru za průměrnou a u Sigmy za dobrou až velmi dobrou.

Ovládání v praxi

Obecně u „rybích ok“ není kladen až tak velký důraz na rychlost a přesnost AF a to především díky velmi velké DOF. Přesto však nedopadly testované objektivy v této části svého souboje úplně stejně. Co se týče samotné rychlosti otření, na fotoaparátu Nikon D80 nebyl rozdíl mezi Nikkorem poháněným motorkem z těla a Sigmou s vlastním ostřícím mechanismem příliš znatelný. Výhodou se ovšem v několika málo situacích u Sigmy ukázala možnost manuálního zásahu do AF bez nutnosti přepínání MF/AF. Přesnost AF byla u obou zástupců velmi dobrá až výborná.

V režimu MF pak jak Nikkor tak Sigma obstály s přehledem. Rozsah zaostřitelných vzdáleností je (vzhledem k velké DOF) dostatečně „roztažen“ a umožňuje tak přesnou práci v MF módu. U obou zástupců můžeme využít ukazatel zaostřené vzdálenosti a Nikkor nám navíc poskytne i stupnici DOF. Pouze v tuhosti ostřících prstenců se oba „rivalové“ liší – u Nikkoru je odpor poměrně malý, zatímco u Sigmy výrazně větší. V rozhodnutí, co je lepší, bychom opět narazili na osobní preference každého fotografa. Znovu by také na tomto místě stálo za zmínku výborné řešení „převlékací“ krytky Sigmy, která se držela objektivu ve všech situacích „jako klíště“. V konečné bilanci bychom mohli označit ovladatelnost a pohotovost Nikkoru za velmi dobrou a Sigmy jako velmi dobrou až výbornou.

Ostrost v praxi

Jelikož se laboratorní test ostrosti díky velmi malé zaostřené vzdálenosti ukázal jako ne zcela objektivní (viz výše), bylo nutné tuto zásadní vlastnost testovaných objektivů ověřit v praxi důkladněji. Součástí terénního srovnání tedy byly dvě situace – „na dálku“ a „na blízko“. Při běžném použití (zaostřená vzdálenost větší než cca 1 m od roviny snímacího senzoru) je situace zcela odlišná od té na testovacím obrazci. Ve středu snímku je kresba Nikkoru i Sigmy už na f2,8 velmi dobrá až výborná stejně tak po dalším přiclonění až do f11. Po dalším zaclonění se už o svou úlohu hlásí difrakce, přičemž rozdíly mezi testovanými objektivy jsou zcela nepatrné. V rozích už není stav tak vyrovnaný. Sigma je viditelně ostřejší při odcloněném objektivu – mírně také při f4. Od f5,6 už nejsou rozdíly viditelné a po zaclonění nad f16 je kresba vlivem difrakce opět relativně měkčí. V klasickém použití tedy vyhrává Sigma to hlavně díky menšímu poklesu ostrosti směrem k okrajům snímku na nejnižších clonách.

Při zaostření „na blízko“ (pod cca 1 m od roviny čipu – vzdálenost zdi na přiloženém obrázku je cca 35 cm od úrovně senzoru) Sigma díky své optické vadě (viz výše) prohrává s Nikkorem, který je zde jasným vítězem. Uprostřed záběru je situace podobná jako při nasazení „na dálku“. V rozích je Sigma ovšem extrémně neostrá a prakticky nepoužitelná, pokud je cílem zachytit ostrou větší plochu. Úrovní kresby se pak Nikkoru přibližuje pouze na f22 (extrémně velká DOF zde kompenzuje zakřivení roviny ostrosti). U Nikkoru je ztráta ostrosti v rozích výrazně menší. K tomuto negativnímu jevu u Sigmy dochází pouze na velmi krátkých zaostřených vzdálenostech (pod cca 1 m) a v praktickém nasazení v terénu na ně často nenarazíme. Zároveň si můžete povšimnout výrazné chromatické aberace v okrajových částech snímků.

Na otázku, zdali je „ostřejší“ Nikkor nebo Sigma tedy neexistuje jednoznačná odpověď. Dá se říci, že ve většině situací je lepší Sigma a to hlavně díky viditelně lepšímu výkonu na f2,8. Po přiclonění na f5,6 jsou už výsledky zcela vyrovnané. Jakmile ale zaostříme na velmi blízký objekt, stává se jasným vítězem Nikkor a to na všech clonách. Tyto situace jsou ovšem méně časté. Znovu se tedy v průběhu testu dostáváme do situace, kdy jsou rozhodující potřeby fotografa. Teprve po jejich zvážení je možné výběr jedné ze dvou variant – solidní (avšak ne výbornou) kresbou za všech podmínek nebo výbornou ostrostí za většiny situací spolu s nepoužitelností u několika málo případů.

Chování v protisvětle

Se sluncem v záběru se při použití objektivu typu „rybí oko“ setkáme díky diagonálnímu úhlu záběru 180° často. V přímém slunečním protisvětle se nechovají oba konkurenti ideálně. U obou dochází k tvorbě reflexí a snížení kontrastu. Viditelně lépe si ale vede Sigma, u níž je závoj i tvorba „prasátek“ zřetelně menší. Nepřímému protisvětlu (paprsky dopadají na přední člen, ale zdroj světla je mimo záběr) se už v drtivé většině situací vyhneme díky pevně zabudované sluneční cloně u obou zástupců – tento test tedy nebyl z důvodu malého přínosu proveden.

S pouličním osvětlením si už oba objektivy poradily lépe. Nikkor a Sigma zde podávají vyrovnanější výkon než se sluncem v záběru. Vítěz se však nemění. Nikkor vykazuje větší ztrátu kontrastu v blízkosti zdroje světla a také o málo horší zvládnutí reflexí. Noční záběry s pouličním osvětlením si můžete stáhnout v plném rozlišení níže (viz srovnávací snímky). V konečné bilanci se ukazuje lepší volbou do protisvětla Sigma a to zejména díky znatelně menšímu poklesu kontrastu se sluncem záběru a obecně lepšímu potlačení reflexí.

Bokeh

Výrazem bokeh se označují estetické kvality částí snímku, nacházejících se mimo hloubku ostrosti (DOF). Vzhled a tvar rozptylových kroužků (míst, do nichž se zobrazí nezaostřený bod) ovlivňuje velké množství faktorů, mimo jiné konstrukce objektivu, tvar a počet lamel clony a nastavené zaclonění. Za příjemně působící jsou obvykle považovány rovnoměrně osvětlené rozptylové kroužky s neostrými okraji („krémový bokeh“), rušivě naopak působí ostře ohraničené mnohoúhelníky, které vznikají při výraznějším zaclonění, má-li clona v objektivu malý počet lamel – tento efekt do jisté míry omezuje použití zakřivených lamel. Samotná velikost otvoru clony samozřejmě ovlivňuje i hloubku ostrosti, takže čím menší clonu použijeme, tím jsou rozptylové kroužky větší.

S oblastmi mimo hloubku ostrosti se u testovaných objektivů příliš často nesetkáme. Proto kvalita zobrazení těchto míst není u „šupin“ jednou z priorit a to je také znát na výsledcích. Na přiložených obrázcích si můžete prohlédnout, jak Nikkor a Sigma zobrazují předměty za i před DOF. S dobrým bokehem můžeme u obou zástupců počítat pouze při odcloněném objektivu. Po přiclonění dochází u obou „rivalů“ jak ke zhoršení tvaru rozptylových kroužků, tak k „zesílení“ jejich okrajů, což v oblastech mimo DOF působí rušivě. Sečteno podtrženo musíte u obou zástupců počítat s průměrnou kvalitou bokehu.