Rozhovor s René Jaklem

S René Jaklem jsme si povídali v jeho útulném studiu v Praze. Rozhovor je zároveň pozvánkou na Invex na stánek FotoAparátu.cz (číslo 14) a na stánek Canon, kde budeme organizovat doprovodný program. Oba stánky budou v hale „D“ a rádi vás zde přivítáme.

René bydlí v běžném pražském panelovém domě. Když jsem u něj zazvonil v pondělí večer, sešel za mnou dolů ke vchodu. Odemkl nějaké dveře. Byl jsem velmi překvapen. Ze tmy jsem se octl v malém útulném studiu, které má René hned u ruky. Sedli jsme si k počítači, začali prohlížet fotky a povídat.

Jak ses dostal k fotografování a jaké je tvé fotografické vzdělání?

Fotografování je pro mne vášeň, ale dostával jsem se k němu postupně. Vystudoval jsem pražskou právnickou fakultu a paralelně s ní i filozofickou fakultu UK. To už mě fotografie chytila a já jsem vyrazil do Washingtonu, kde jsem rok studoval fotografii na zdejší univerzitě.

Takový právník, to by asi mohlo být mnohem výnosnější povolání než profesionální fotograf?

Asi ano, ale já mohu dělat jen věci, co mě baví. Nemohu říci, že práva by mě vůbec nebavila. Tvořit logické právní konstrukce je krásné, praxe je však dost jiná.

Jak se fotograf na volné noze v Čechách živí?

Mám rodinu, takže se musím snažit. Nemohu si bohužel dovolit pouze volnou tvorbu, občas dělám i třeba produktovou fotografii. Teď pracuji jako fotoeditor a fotograf v týdeníku The Prague Post. Má to výhodu stálého příjmu, ale na focení vlastních věcí není čas. Nejde mi to skloubit. Možná prodám motorku a rok budu dělat něco opravdu tvůrčího. Každý kompromis je prostě špatný.

Fotografie slona Kadiry, bojujícího o život v kalné vodě zaplavené pražské ZOO, proběhla tiskem celého světa. Jak to bylo s touto tvojí vítěznou fotografií Czech Press Photo 2002?

Bylo nás tehdy v ZOO jen pár fotografů a snad jeden televizní štáb. Jednak nebylo lehké se do uzavřené Tróje dostat, jednak zpravodajskou prioritu měly jiné věci. Mně ovšem připadala záchrana slonů dost symbolická a fotograficky jako silné téma.
Voda stoupala velmi rychle, zaměstnanci zahrady se ve stresu snažili zachránit co nejvíc zvířat. Kadiru jsem fotil z balkonu sloního areálu. Sloni na stres reagují citlivě, jedna slonice se při odvádění do bezpečí splašila a hnala se směrem ke mně. Skočil jsem rychle k nejbližší kleci a vyšplhal na ni. Splašená slonice, to není legrace. Na protější střeše stál ředitel ZOO pan Fejk a všechno viděl. „Tady jde o život, radši nechte toho focení,“ houkl na mne. Bylo jasné, že to myslí vážně.

Pozorujeme fotografii slona Kadiry zoufale volajícího o pomoc. Je to tragická a zároveň i velmi dojemná fotografie.

„Ve chvíli, kdy jsem ho fotografoval, jsem si myslel, že ho zachrání,“ řekl mi René, který chvíli po zážitku se splašenou slonicí slezl z klece a fotografoval dál v zahradě. „Najednou třeskla nějaká rána. Až později jsem se dozvěděl, že Kadiru zastřelili, aby se netrápila.“