Srnčí říje

Svou roli samozřejmě hrají i rozdílné klimatické podmínky. Jinak probíhá a fotografuje se říje v nížinách s rozsáhlými plochami luk a polí a úplně jinak v podhorském lese plném maliní a překážek. A to jsem ještě nezmínil jeden důležitý faktor a tím je počasí. Za deště je asi opravdu lepší zůstat v pensionu či chalupě a zvolit jiný program. Prší-li však v noci a nad ránem přestane, honem ven, protože srnčí půjde ven z houštin, odkud na ně neustále nepříjemně kape a bude se snažit dohnat i svoji ranní paši, chci říci snídani …

V době srnčí říje si můžeme k úspěchu velmi dobře pomoci použitím srnčí vábničky, kterou si opatříme s dostatečným předstihem. Pokud umění vábení neovládáme, rovněž s předstihem poprosíme s „tekutým kamarádem myslivcem“ některého ze znalců tohoto malého kouzla a poprosíme jej o malou instruktáž a lekci vábení. Není nic horšího, než se s čerstvě zakoupenou vábničkou učit v půl páté ráno pískat v místech, kde je velmi pravděpodobný výskyt některého ze srnců. Nejen, že je šance na přivábení takového srnce velmi malá, ale ještě si jej můžeme na dlouhou dobu pěkně „zradit“. I když i tady platí staré známé pořekadlo: „Čím hloupější sedlák, tím větší brambory“. Můj kamarád si koupil vábničku odpoledne po práci, k večeru si sedl na pařez na okraji lesa, zapískal a srneček přiběhl tak blízko, že ho div neporazil. Kamarád byl tak překvapen, že ani nezvedl foťák! Srnec se otočil jako na obrtlíku, kamarádovi pěkně „vynadal“ a byl ten tam. Nic platné nebylo už další všemožné pískání, pro ten den bylo prostě sloveno.

Nemáme-li vábničku a neovládáme-li toto prosté kouzlo „pískání“, na které, je-li provedeno bez sebemenší chybičky, srnci ve většině případů přibíhají, máme tady ještě druhou možnost a to využít doprovodu některého z myslivců, který se pro nás bude snažit srnce „napískat“, jak se mezi myslivci říká. Takový průvodce je opravdu k nezaplacení. Z vlastní zkušenosti vím, o čem mluvím. Nebýt mého kamaráda Zdeňka, nikdy bych snímky srnce v říji neměl.

Druhým způsobem našich fotografických lovů je tzv. šoulání revírem. To znamená, že se vždy někde na nějakou chvíli zastavíme, zapískáme a čekáme, zda se na blízku neobjeví po srně toužící srnec. Někdy se však stane, zvláště u starých pardálů, že si jdou takzvaně pro vítr a celého nás pěkně dokola obejdou. Zjistí, že buď naletěli, a nebo nemohou srnu najít. Pak to buď vzdají a nebo se nám ukáží a to je pak už jen na nás, jak tuto situaci dokážeme zúročit v náš prospěch!

Ale co rodina? Řeknete si, to sliboval, že to vysvětlí a nic! Ale kde milí přátelé, pokud jste četli pozorně, už jsem vše vysvětlil, ale pro pořádek ještě jednou. Nejlepší doba je brzy ráno a pak odpoledne do soumraku a mezitím se dá stihnout třeba tolik potřebný nákup, s dětmi na výlet a nebo na koupaliště a večer ještě posezení u ohně… Věřte mi, že se s fotografováním srnčí říje o letní dovolené nechá zabít opravdu několik much jednou ranou a vy budete nejen spokojeni se získanými snímky, ale ani rodina, která bývá v případech fotografa přírody velmi tolerantní, nepřijde zkrátka!

Přeji vám všem krásné léto završené těmi nejkrásnějšími snímky a nezapomeňte, že člověk mnohdy pro jedno nevidí to druhé, a proto mějte oči dokořán! A samozřejmě jen to nejlepší světlo!!!

Na samotný závěr bych moc rád poděkoval Liborovi Votočkovi za poskytnuté snímky zachycující ty nejintimnější chvíle srnčí říje a vás všechny rád upozornil na to, že nám na náš webík www.naturphotogallery.com můžete posílat vaše nejlepší snímky z letošní srnčí říje, ze kterých na podzim uděláme společnou malou galerii. A ještě něco, nejlepší snímek bude odměněn!

Váš Jan Veber a společně s Liborem i webík.